čtení: Matouš 3,13 - 4,11
text: Matouš 3,15

Chceš v životě vítězit? Pokud chceš v životě vítězit a méně prohrávat, pak máš v ruce krátký návod, jak vstoupit do vítězného života s Ježíšem Kristem.
Tak takhle, bratři a sestry, začínal jeden letáček, který jsem před pár lety našel ve schránce; letáček, který inzeroval korespondenční kurzy Bible. Nabízel odpovědi i na jiné naše tužby: Toužíte po jistotě a bezpečí v dnešním světě? Po orientaci v přeinformovaném světě? Po pokoji v nepokojném světě?
Je třeba říct, že autoři toho letáčku naše přání dobře znají. Dovedou je přesně vyhmátnout. Kdo z nás netouží po jistotě, bezpečí, orientaci a pokoji? Kdo by si nepřál v životě méně prohrávat? A i když je nám ta forma asi dost cizí, ten přístup, který motivaci a důvody pro víru vidí právě v tom, že naplňují a uspokojují naše nejhlubší potřeby a tužby, ten nám zas tak cizí není. I my často mluvíme o tom, jak nám víra a Bůh poskytují právě to, po čem toužíme - pokoj v duši, jistotu, jasnou odpověď. Právě tohle od nich očekáváme a v nich také hledáme. To bývá naše motivace pro život s Bohem, hybná síla naší zbožnosti.
A ten letáček ji jen potvrzuje: Toužíš-li, chceš-li dosáhnout svého přání, pak je Ježíš tou pravou a jedinou možností, jak se ti to může splnit. Stačí se modlit, aby vstoupil do tvého života a pokud to učiníš opravdově, pak se to stane.
Bratři a sestry, věřím také, že se to může stát, že Kristus může vstoupit a vstupuje do našich životů. Dokonce i bez té naší modlitby a opravdovosti, nezávisle na nich, sám od sebe. Pokud ale vycházím z bible, která ani Bohu nedělá klamavou reklamu, musím dodat, že stane-li se to, pak to nejspíš je a bude pro ta naše očekávání a tužby pořádnej šok. A pokud budeme dál trvat jenom na jejich naplnění, pak se s Kristem brzy rozloučíme. Protože Ježíšův příchod do lidského příběhu je úplným opakem toho, co od něj člověk čeká, co si jako naplnění svých zbožných tužeb představuje. Tak nás na to alespoň připravuje Matouš příběhem o křtu a pokušení Krista.
Když Ježíš přijde, je z toho Jan Křtitel úplně vedle. Vůbec to neodpovídá jeho představám, vůbec to nepotvrzuje jeho kázání, která si nevymyslel, ale poctivě vyčetl ze starozákonních proroků: "Já bych měl být pokřtěn od tebe a ty jdeš ke mně?"
Vždyť je to úplně na hlavu postavené! Ten, kdo by si mohl nárokovat boží pravdu a moc a podle nich organizovat svět, vyzývat, nařizovat a mluvit ostatním do života, přichází jako jeden z nich, aby se sám zapojil do toho projektu jako řadový dělník. Jan je z toho, podle Matouše tak zmatený, že se později otevřeně ptá: "Jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného?"
Bůh, Kristus, který přichází je jiný a jedná jinak, než by člověk čekal, než si třeba i na základě bible představuje.
A tak první Ježíšovo slovo k člověku - a to asi první nejen v pořadí evangelia - ale první svým významem a důležitostí, zní: "Připusť to nyní..."
Aby se Bůh a Kristus vůbec dostal v našem životě ke slovu, k tomu není na prvním místě třeba, abychom byli aktivní, pilní, cílevědomí, abychom vydávali něco ze sebe. Naopak - k tomu je třeba, abychom trochu ustoupili do pozadí, abychom se se svými zbožnými tužbami a očekáváním trochu stáhli, abychom to naše na chvíli nechali být, abychom přibrzdili a ztlumili svoji cílevědomost a dali tak prostor tomu, co ji podle nás popírá, abychom připustili, že Bůh a víra, jaké bychom si je přáli mít, nebudou.
Připusť to nyní..., že Bůh nesplní to, cos od něj čekal, že tvoje kázání postaví na hlavu. Připusť to nyní, že se jeho spravedlnost - řád, na kterém život závisí - naplňuje úplně jinak než sis představoval a že v něm máš také úplně jinou úlohu, než jsi čekal. Připusť to nyní, že se přítomností Krista ve tvém životě vlastně vnějšně vůbec nic nezmění, že z tebe nesejme tu tíhu a nezajištěnost důvěry, se kterou se musíš potýkat, že právě ten, kdo na tom v ničem nechtěl být jinak než my, je Boží Syn.
?Připusť to nyní...? - na vyslyšení této Kristovy výzvy se, bratři a sestry, rozhoduje, zda ve své zbožnosti budeme naplňovat, co Bůh žádá, nebo jenom, po čem sami toužíme, zda v ní půjde skutečně o důvěru, nebo jenom o zbožně laděnou svévoli. To totiž není jen odpověď Janu Křtiteli, to je motto evangelia, v jehož světle je třeba číst následující příběhy. Pokusím se tak přečíst vyprávění o pokušení na poušti:
Připusť to nyní, že s Bohem - tedy ve víře - tvé rozhodování a zápas neskončí, naopak začíná. Ježíš byl Duchem vyveden na poušť, aby byl pokoušen. Právě s Bohem už nejsi jenom součástí zástupu, už není všechno jedno, život ztrácí svou nezávaznost. Nastává chvíle rozhodování, volby, odpovědnosti, zápasu. A není pravda, že se díky Bohu to rozhodování jenom zjednoduší, že by pak člověk mohl snadno rozeznat dobré od zlého podle toho, co se k Bohu hlásí a co ne. I ďábel jde na Ježíše ve jménu božím: ?Jsi-li Syn Boží...?
Právě zbožnost se nám věřícím stává pokušením, prostorem, kde je možno úplně ujet a kde je dvakrát tolik potřeba mít se na pozoru. Především asi právě vůči sobě, vůči svým přáním a potřebám. Protože, kdo by si nepřál - jak už jsem říkal - nalézt ve víře odpověď na svoji touhu, získat jistotu, žít v pokoji - mít už nyní nebe na zemi. Zrovna o tom ta pokušení jsou. A obstát v nich může asi jenom ten, kdo dovede s Kristem připustit, že naplnění jeho potřeb není ve víře to nejdůležitější.
Tak tomu trojímu odolání, bratři a sestry, rozumím, tak mě ve světle té Ježíšovy odpovědi Janu Křtiteli oslovují:
To první vybízí:
Připusť to nyní, že Bůh tvoje potřeby naplnit nemusí, že cílem tvého života s Bohem není, abys ukojil svůj hlad, i kdyby to byl třeba hlad duchovní. Připusť to, že Bůh a víra není jenom prostředkem k naplnění tvých tužeb a potřeb, že jsi to naopak ty, na kom je, aby poslouchal a nechal si ukázat, co je skutečně potřebné, na čem opravdu život záleží, co je nezbytné. "Nejenom chlebem živ bude člověk, ale každým slovem, které vychází z Božích úst."
A druhé vybídnutí:
Připusť to nyní, že tě Bůh z náročnosti důvěry a naděje, která se nemůže opřít o žádný důkaz, vytrhnout nemusí, že víra není ani prostředkem k tomu, aby ses zbavil svého zápasu s pochybností, svých nejistot. Připusť, že ani citáty z bible pravdu nezaručí. Z té lze dovodit cokoli. Vždyť právě jí ďábel Krista pokouší.
A to třetí:
Připusť, že nebe na zemi hnedka nenastane, že se všechna království světa nemusejí okamžitě stát očividným královstvím
božím a že také není na tobě, abys to za každou cenu prosadil. Právě v tom totiž dáváš nejčastěji tomu zlému za pravdu. Na tobě je jen, abys sám v tomto všelijak nepokojném, přeinformovaném a vším možným prorostlém světě boží vládu ctil. Nic víc, nic míň. Připusť, že ten svět, ve kterém bys nemusel pracně odolávat všemu zlému, je v tomto čase jenom ďábelská lest.
Připusť to nyní a možná že pak ďábel sklopí uši a odtáhne jako zpráskanej pes, protože se nebude mít čeho chytit - žádnou tvojí žádost, přání a tužbu si už nebude moct osedlat a využít, protože ve tvé víře nebudou hrát prim, protože v ní bude mít prostor ten, který je silnější než my, který je silnější i než ten ďábel. Amen