Kázání 19.9. 2010
Čtení: Lk 5, 1-11
Text kázání: Gn 12, 1- 5
A řekl Hospodin Abramovi: ?Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu.? Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním tvé jméno, Staň se požehnáním! Požehnám těm, kdo žehnají tobě, prokleji ty, kdo ti zlořečí. V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země. A Abram se vydal na cestu, jak mu Hospodin přikázal. Šel s ním také Lot. Abramovi bylo 75 let, když odešel s Cháranu. Vzal svou ženu Sáraj a Lota, syna svého bratra, se vším jměním, jehož nabyli, i duše které získali v Cháranu. Vyšli a ubírali se cestou do země kenaanské a přišli tam.
Nový domov, nová práce, noví lidé, nový sbor, Nové Město ? prostě vše nové. A já tu poprvé kážu jako farářka. To je také nové. Jak se s takovou spoustou nových věcí vyrovnávat, je to jednoduché nebo složité? Asi jak kdy, jak s čím a také jak pro koho.
Ale člověk se v životě přeci musí nějak vyvíjet, nemůže pořád stát na jednom místě a rozhlížet se a přešlapovat a přemýšlet, kam se vydat dál. Já se přiznávám, že to někdy dělám. Jsem bezradná a nechce se mi někam dál, protože mám strach. Ale občas nazraje čas a doba, kdy se musíme pustit někam dolů z kopce - třeba na vysočinu.
Ale dost o mě. Jen abych v textu nehledala něco, co bych v něm já sama chtěla vidět.
Nové začátky, to zažil každý z nás. První vykouknutí na svět, pak nějaká školka, škola, práce, stěhování, nové vztahy, manželství, rodičovství, prarodičovství, kmotrovství, a další a další.
Člověk tak nějak stojí stále na nějaké křižovatce. Jde tímhle životem od jednoho rozhodnutí ke druhému. Život se vlastně skládá z takových menších či větších rozhodnutí. Bez toho to nejde. Někdy jsou rozhodnutí snadná, jindy jsou těžká. Třeba tak těžká, že ať se rozhodneme jakkoli, vždycky to bolí, ale jinak to nejde. Taková rozhodnutí pak mnozí z nás asi raději odsouvají na později, dál a dál a někdy si naivně myslí, že třeba zmizí.
?Abrame.?
?Ano Pane.?
?Sbal si svých pár švestek a vydej se na cestu.?
Tak a teď se rozhodněte, je to těžké nebo ne?
Jak se to vezme ? v něčem to bylo pro Abrama snadné, možná osvobozující. Abram asi už delší dobu tak nějak přešlapuje, přemýšlí o tom, že by chtěl změnit svůj život a ten Hlas, to Slovo, které k němu zaznívá je mu pomocí. To slovo jakoby ho nakoplo a on se rozběhl pryč od všeho, co dosud jeho život naplňovalo. Pryč ze země, ze svého rodiště, z domu svého otce. Odchází ze země, kterou důvěrně zná. Opouští tradici, náboženství. Opouští své rodiště, tedy pokrevní společenství a duchovní obecenství. Důsledně trhá své svazky, odchází od všeho, co dosud bylo smyslem jeho života. Jde do neznáma. On vlastně vůbec neví kam jde. Jeho život má ode dneška nový smysl a zcela jiný směr i cíl.
Proč to vše dělá, co ho k tomu vede, copak ten jeho dřívější život nebyl dobrý? To nevíme, ale asi to bylo stejné jako u mnoha dnešních lidí.
Člověk někdy ve svém životě nenachází smysl, a když to tak je, život je docela na nic. Život bez smyslu je jen takové prázdné bohapusté bloudění. Člověk se cítí nepotřebný, naprosto k ničemu. A tak ho něco pudí ke změně. To Něco někdy uspěje a posune člověka dál, jindy to Něco přemůže strach a člověk radši zůstane stát, aby se mu náhodou něco nestalo. ?Co když se zraním, co když mi tady zatím něco unikne mezi prsty, co když se ve světě ztratím, co když je to nad mé síly, co když se pouštím do něčeho, na co nemám, co když se z toho zhroutím, co když si o mě budou myslet, že jsem blázen, co když, co když? Někdy je dobré trochu zdravého risku.
?Abrahame ty se vydáváš na cestu??
?Ano jdu.?
?A kam jdeš Abrahame??
?No já vlastně nevím, uvidím.?
Abrahama něco pudí, on cítí, že musí jít. A tak, i když je to trochu risk, protože vůbec neví, co ho čeká, jde. Možná vlastně Abram tak trochu ví, co ho čeká, on se má přeci stát požehnáním. To není úplně snadná pozice, být požehnáním. Ale on se nezalekne ani toho. Prostě jde.
Ať si kdo chce, co chce říká, není to snadné rozhodnutí - v pětasedmdesáti letech opustit vše známé, jisté a vydat se do neznámé země s neplodnou ženou, vydat se do nejistoty, spolehnout se jen na nějaký Hlas. Je to odvaha, klobouk dolů před někým takovým. Proč to dělá, kde bere odvahu a sílu?
To ten Hlas, ten ho pohání, to je jakýsi hnací motor, který ho posouvá. Abraham stojí na křižovatce, a rozmýšlí se, rozhodnutí není snadné. Těžce, pomalu a opatrně zvedá nohu a tu do něj někdo zezadu jen malinko strčí, a noha je v tu ránu na zemi o kousek dál. Najednou vidí svět jinak, trochu z jiné pozice, a další krok na té cestě už není tak těžký, protože Abraham vidí, že nabral správný kurs, vidí, že jde správným směrem. Jistě asi má trochu strach, ale Kdosi mu stále znovu dodává odvahu, jde s ním a tím ho popostrkává dál a dál.
V jedné knize jsem četla jeden krásný příběh: ?Byl jeden starý rabín, který chtěl začít vyprávět příběh o Abrahamovi, ale nikdy se nedostal moc daleko. Ne proto, že by ho přerušil nějaký žák, rabín se přerušil sám. Vždycky když vyslovil prvních pár slov, ?I řekl Bůh??, nemohl dál, protože se rozplakal. Rabínovi žáci se nikdy nedozvěděli, co Bůh říkal, věděli jen, že mluvil. A jestli je to dojalo, tak jako jejich rabiho, věděli vlastně už dost. I pro ně někde v tom tichém prázdnu zazněl Hlas. Hlas, který volá, který tě postaví na nohy a pošle na cestu. Na cestu, která má svůj začátek a cíl.? (Nico ter Linden)
Hospodinův hlas dodává Abrahamovi sílu a říká mu: ?Pojď, neboj se, já na té cestě budu s tebou, učiním tě velkým národem, požehnám ti, ty se staneš požehnáním pro všechny.? Hospodin sám v Abrahamovi ze své lásky připravuje požehnání pro všechny.
A Abram jde a jediné, co ho na nové cestě drží a pohání vpřed, je jeho víra. Jeho nová cesta je cestou víry. Taková cesta není vůbec snadná. Není snadné na ní udržet správný směr, lehce zakopneme a skutálíme se do příkopu, lehce z té cesty odbočíme někam úplně jinam. Ale příběh Abrama a mnoha dalších svědků víry, se kterými se v dějinách setkáváme už od dob Abrahamových nám ukazuje, že je možné udržet správný kurs. Udržet správný kurs je v lidských silách. Je to těžké, ale je dobré to zkusit. Kdosi nám k tomu dodává odvahu, sílu. Kdosi nám staví na cestu směrovku, která pomáhá držet správný směr. Tou směrovkou je kříž. Kříž, který nám dává stále znovu naději, že se smíme vrátit na cestu víry, že tato cesta je zpřístupněna nám všem, i těm, kteří se po této cestě ještě nevydali, ale třeba mají podobné svrbění v zádech jako Abram. Prosíme, ať na naší cestě víry dokážeme udržet správný kurs a ať jsme připraveni stále znovu zaslechnout Boží hlas, který nás v našem životě dokáže postrčit o krok dál. Amen