Třetí neděle po Trojici, 20.6.2010, V. Hrouda
Kázání: Gn 8,1-14 (Noe)
Čtení: Gn 6, 13-22
Sestry a bratři,
v prvním čtení jsme slyšeli začátek mýtického příběhu o potopě. Noe, muž spravedlivý a bezúhonný, postavil archu (velikou dřevěnou loď) a naložil do ní svou rodinu i rozmanité druhy zvířat. Pak všechno zaplavila voda, země se na čtyřicet dní potopila. Protože se na zemi rozmnožila zlovůle člověka a protože každý výtvor jeho mysli i srdce byl v každé chvíli jen zlý (Gn 6,5).
Potopa ale skončila! Vody se nakonec uklidnily! Poslechněme si pokračování příběhu (Gn 8, 1-11)?
Archa Noemova! To je koráb záchrany člověka i celého života. Hospodin zachraňuje! Archa je na začátku dlouhé řady Božích záchranných akcí. Na jejím vrcholu je prázdný hrob a vzkříšení Ježíšovo. To je jistota křesťanské víry.
Archa Noemova! Sestry a bratři, také vám někdy vrtalo hlavou, jak se do takové archy vejdou všechna ta zvířata? Vždyť ta archa byla nejspíš vyrobená podomácku, někde za humny, ze dřeva, bůhvíjakými nástroji. Kolik by tam těch smolou vysmolených komůrek asi muselo být? No, nechme klidně běžet naši obraznost, to je užitečné a docela zábavné, ale nepřeslechněme přitom, o čem ten příběh mluví. Chtějme pochopit šifru. Co nám Bůh sděluje? Jaká prastará lidská zkušenost je zde zachycena? Jakou naději pro nás a pro svět takový mýtus nese!?
Archa Noemova, to je přece mocný obraz! Kocábka, vezoucí celé živé stvoření. Slyšíte také to hemžení, to hýkání, kdákání, bučení, šustění, kvákání, dupání, vrčení, syčení, bzučení, tlučení zobáky nebo křídly!? Je to genová banka, obsahující veškerou pestrost a krásu života! Archa ? to připomíná ?archiv?, jakousi cenou, starobylou sbírku, spojující minulost s budoucností?
Archa Noemova, to je zároveň zobrazení člověka jako toho, kdo pečuje, když Bůh zachraňuje! Podívejte se na Noeho - jak v podpalubí hned kydá hnůj, hned seká maso pro dravou havěť, hned krájí mrkev a kedlubny pro opičky nebo morčata! Funí, namáhá se, stará se. Často nestíhá, trápí se, když mu uhyne mládě.
Archa připomíná zoologickou zahradu a Noe ošetřovatele. Žena i děti mu pomáhají všechno obstarat. Ano, jeho rodina je s ním a on nezapomíná na to, jak je to těžké pro všechny, nejen pro něho! Vždyť jsou mnoho dní zavřeni v křehké skořepině, v zápachu, v nářku vyděšených zvířat a v temnotě, vydáni napospas bezedné, rozzuřené vodě. A tak věřím, že Noe svou ženu i svoje děti utěšuje a povzbuzuje, i když se o tom v Bibli přímo nepíše. Píše se tam ale, že měl u sebe holubici!
Archa Noemova je záchranný člun, když se svět potápí do ničivého víru násilí a zkaženosti. Hospodin nastrojil archu, podobně jako jindy nastrojil rybu, aby pohltila Jonáše. Hospodin zachraňuje! ? Ale archa přeci nespadla s nebe, archu postavil Noe. A za Sodomu se přimlouvá Abraham. A Izraele vyvedl z Egypta Mojžíš. A Ninive přišel varovat Jonáš. A tak dále. Bůh zachraňuje skrze člověka! Zavolá na něho: Udělej si archu z goferového dřeva (Gn 6,13).
A tak se Noe stává nástrojem! Nástrojem záchrany a bere na sebe odpovědnost za život. Po určitý čas bude mít na starosti vše živé. Nechtěl bych být v jeho kůži. Můžeme si domyslet, že to bylo namáhavé a absurdní zároveň. Za horkého, slunného dne, na místě, kde žádná vodní hladina nikdy nebyla, začal stavět loď! No, považte! Musel být za blázna a terčem posměchu. Nikdo ho nejspíš nebral vážně. On to vážně bral. Noe věřil, a proto pokorně přijal, co mu Bůh oznámil a co ještě nebylo vidět? takhle se to píše v Novém Zákoně, v Listu Židům (Žd 11,7). Udělal si nejspíš seznam, a začal naloďovat: 7 býků a 7 krav, 7 kozlů a 7 koz, 2 prasata, 2 velbloudi, 2 krkavci,?
Ano, tomu lze dobře rozumět: archa nám připomíná, že od těch dob jsme na jedné lodi ? lidé spolu se všemi bratry skřivany, sestrami vydrami a dalšími bratry a sestrami, jak krásně nazýval tvorstvo František s Assissi. Vždyť máme za tu biorodinu stejnou odpovědnost, jakou měl při potopě bratříček Noé.
V prvním verši 8. kapitoly čteme: Bůh však pamatoval na Noeho i na všechnu zvěř a všechen dobytek, který s ním byl v arše. Vody začnou ustupovat a opadávat. Unavená zvířata se vyhrnou z archy. Všechno tak směřuje k novému začátku. Bůh nabídne člověku novou smlouvu.
Život bude pokračovat, ?život půjde dál?, chce se skoro říci. Než k tomu ale dojde, je tu jedna (skoro nenápadná) chvíle. ?Když pak přešlo čtyřicet dní, otevřel Noe v arše okno, které udělal??. Noe otevřel v arše okno. U toho bych se rád zastavil, pokládám ten moment za podstatný:
Především je nám to blízké, rozumíme tomu. Otevřít okno. To je něco obyčejného, normálního. Děláme to každý den. Abychom pustili do domu čerstvý vzduch. Abychom se podívali, jak je venku. Myslím, že to dokonce děláme rádi, i když tak nějak automaticky a bezmyšlenkovitě.
Při potopě světa to s tím větráním tak idylické asi nebylo. Vezmeme-li text doslovně, tak Noe otevřel okno po půlročním uvěznění. V dřevěné truhle zmítané potopou! Možná to okno spíš vyrazil nebo vytrhl, jistě bylo důkladně zatlučené. Jaké to musí být! Zalapat po dechu! Hulákat jako smyslů zbavený! Dojatě zpívat k obloze písně chval a díků ? za člověka i za všechna ta hovádka! Po dlouhé době viděl svět: Déšť ustal, hladina se uklidnila a pomalu klesala, bylo vidět hvězdy. Možná bylo slyšet šplouchání, ale jinak bylo ticho.
Noe otevřel v arše okno, které udělal (Gn 8,6). Ano, ale on také otevřel okno svého srdce. Bylo tak dlouho stísněné, vylekané. Mělo tak dlouho blízko k beznaději. Bylo tak dlouho ve tmě smrti, vždyť ta nekonečná plavba byla spíše umíráním než čímkoliv jiným. Teď je Noe otevřel! Srdce se nadechlo a zazpívalo! Bylo vděčné, že to šílenství skončilo, že to přežil, že to všichni přežili. Jeho srdce bylo náhle svobodné, volné, chtělo se rozletět.
Noe měl u sebe holoubka ? ?u sebe? může znamenat ve svém srdci. ?Holoubek? může znamenat duch, Duch Boží. A tak ho vzal opatrně do obou rukou a tím oknem ho vypustil do vzduchu. Ještě nezapomněl létat.
Zase ta síla obrazu. Holubice ? malý, křehký, živý tvor. Nad vodami, nad mystickým chaosem, nad démonickým živlem. Vylétá ve chvíli, kdy démoni ustupují, kdy musejí ustoupit, protože Bůh pamatoval na Noeho i na všechnu zvěř a všechen dobytek, který s ním byl v arše (Gn 8,1).
Drobný ptáček, třpytící se nad temnou propastí, se zelenou větvičkou v zobáčku. Letí lehce, a přitom navýsost svrchovaně. Jako věčný smírce, jako povzbuzovatel a těšitel, jako anděl života. Je to Duch Boží, který si již na počátku poletoval nad propastí, když země byla ještě pustá a prázdná (Gn 1,1). Je to Duch, který je z Boha. Jeho jsme přijali, abychom poznali, co nám Bůh daroval, píše apoštol Pavel (1 Kor 2,12-13).
Jdeme po ulici a vidíme mnoho otevřených i zavřených oken. Pod kabáty, na levé straně hrudi, cítíme občas takové vrtění, takové hýbání, takovou věrnost. Máme u sebe holoubka, ducha, který nás provází každou potopou, každou mizérií, ve dne v noci, v životě i ve smrti.
Nakonec vždycky vyrazíme okno v té dřevěné truhle! Zalapáme po čerstvém vzduchu! Budeme hulákat jako smyslů zbavení! Holoubka vezmeme do obou rukou a vypustíme ho do vzduchu?
Holubice se řekne hebrejsky Jóná. Jonáš, ten, který byl tři dny v útrobách ryby, je vlastně ?Holubice?. Jak dobře by Noe rozuměl modlitbě Jonášově, kdyby ji slyšel:
V soužení jsem volal k Hospodinu, on mi odpověděl.
Z lůna podsvětí jsem volal o pomoc a vyslyšels mě.
Vhodil jsi mě do hlubin, do srdce moře, obklíčil mě proud,
všechny tvé příboje, tvá vlnobití se přese mne převalily.
A já jsem si řekl: Jsem zapuzen, nechceš mě už vidět.
Tak rád bych však zase hleděl na tvůj svatý chrám!
Zachvátily mě vody, propastná tůň mě obklíčila, chaluhy mi ovinuly hlavu.
Sestoupil jsem ke kořenům horstev, závory země se za mnou zavřely navěky.
Tys však vyvedl můj život z jámy, Hospodine, můj Bože.
Amen