čtení: Matouš 5,3 - 16
Text: 2.Královská 5,1 - 19
Sestry a bratři,
O čem tenhle příběh z 2. knihy Královské vlastně je?
Určitě o té situaci, kdy se karta obrátí: aramejský vojevůdce Naamán má všechno ? armádu, obrovskou moc, přízeň krále, úspěch, nepřátelé se před ním třesou. Jenomže někdy je člověku veškerá moc k ničemu. V životě jsou totiž i věci, které ve své moci nemáme. Naamán byl stižen malomocenstvím. A z velikého mocipána je najednou malomocný, málo-mocný, bezmocný. Karta se obrátila.
To se stává. To se v lidském životě může stát. Takový je. Hledáme-li v něm orientaci, smysl, cíl, naději, je dobré mít to na paměti. Jsou totiž životní cesty, které slibují opravdu mnoho a nejsou to plané sliby. Mohou k tomu člověka skutečně dovést. Jenomže právě na tom vrcholu se pak může ukázat, že to našemu životu neodpovídá, že je to jen iluze, která něco podstatného z naší člověčiny pominula. To je ovšem jenom nastínění situace. Podstatné je, co s ní nebo co v ní.
A tak je ten příběh také o svobodě od nenávisti, která umí oplácet zlo dobrem, která tu chvíli, kdy se karta obrátí, nezneužije. Je přece mnoho možností, jak na ni reagovat. Zvlášť, když se týká těch, kdo jsou u moci, kdo jednají s převahou, vůči kterým se člověk asi často cítil bezmocný a nezbývalo mu, než aby zaťal zuby a dusil zlost.To je pak nasnadě říct si se zadostiučiněním: ?Vida, taky na něj došlo, žádný strom neroste až do nebe!?. A lze v tom dokonce vidět potvrzení své víry a boží spravedlnosti: ?Boží mlýny melou pomalu, ale jistě?. Nejspíš se podobné reakce objevily i v tehdejším Izraeli. Ale bible pro nás zachytila jiné:
Zotročené děvčátko, které právě Naamánovy hordy připravily o vlast, o rodiče, o domov, a mělo tak všechny důvody přát mu jen to nejhorší, mu ukáže cestu k záchraně. Hospodinův prorok Elíša, který by jistě mohl zhoubnou nemoc vůdce nepřátel božího lidu a představitele cizího náboženství vyložit jako boží soud, naopak nabídne pomoc, o kterou ani nebyl požádán. Mohl klidně zůstat mimo a poukázat ještě na marnost falešné důvěry pohanů, kteří skládají naději jenom v mocných tohoto světa. Naamán i s doporučujícím listem mířil přece ke králi. Ale on svou pomoc aktivně nabídne.
Je to jedna z nejvýraznějších starozákonních ilustrací apoštolské výzvy: ?Nikomu neodplácejte zlým za zlé. Vůči všem mějte na mysli jen dobré? Jestliže má tvůj nepřítel hlad, nasyť ho, a má-li žízeň, dej mu pít;? - tak ho očistíš ? ?Nedej se přemoci zlem, ale přemáhej zlo dobrem.?
Obrátí-li se karta, není to příležitost k tomu, abys vzal spravedlnost do svých rukou, ale k tomu, abys jednal svobodně ze své důvěry. Jistěže to není nějaká zaručená technika nebo finta, jak změnit nepřátele. Biblické vyprávění poctivě přiznává, že Naamán i po radě děvčátka dál spoléhal na svoje mocné konexe a na radu Elíši reagoval pyšně a zlobně. Důvěra je víc než účelová mravní ušlechtilost. Nespoléhá na sebe. Spoléhá na Boha. Z jeho dobroty vychází a k ní odkazuje. Ostatní nechává na něm.
A tuto dobrotu především příběh potvrzuje. Bůh nepomáhá jenom těm svým. Jeho milost je tu dokonce i pro ty, kdo proti jeho lidu bojovali. I pro všelijak popletené, kteří čekají záchranu od náboženských kejklů a nad prostotou božího slova se nejdřív pohorší a dají na ně nakonec jen díky nesmělým domluvám těch, kteří sami skoro nic nemohou, kteří jsou jim podřízeni.
Toho si, bratři a sestry, dobře všimněte: Hybateli naděje a iniciátory záchrany jsou v celém tom příběhu ti, kteří vlastně sami žádnou moc nemají ? otrokyně, malé děvčátko, sluhové. A tak je tomu v bibli často. Z božího pohledu stojí právě oni na počátku nebo v uzlových bodech příběhu spásy a jenom díky nim dochází ke šťastnému konci.
Pokud se k tak nepatrným a bezmocným počítáme, necítíme se obvykle odpovědní za běh událostí. Co člověk zmůže, když ničím nedisponuje? Vidíte, a podle tohoto příběhu právě takoví uvádějí události do chodu a hrají podstatnou roli v tom, aby se nezvrtl špatným směrem. Základně na nich záleží. Zmůžou hodně.
To je překvapivé poselství. Nadějné pokud nás naše bezvýznamnost trápí. Znepokojivé a obviňující, pokud si z ní děláme jenom omluvu nebo výmluvu. To nadějné a spásné se neděje skrze možnosti, které mají k dispozici ti, kterým obvykle přičítáme rozhodují moc.
Naopak, jako by je to, čím mohou disponovat, pro naději spíš diskvalifikovalo. Vždycky, když se toho chopí jsou vedle. Král uplatní svou moc a místo, aby pomohl, rozpoutá málem mezinárodní konflikt. Nátan zná přesně léčitelské praktiky a málem se tak sám o naději připraví. A potom - má, čím se odvděčit, a je přitom úplně vedle. Ten kapitál jejich možností a mocí je od naděje spíš vzdaluje a překáží, než aby jim dával větší šance. Vždycky mají po ruce nějaké řešení. Ale právě to jakoby je diskvalifikovalo. Kdo by pak totiž ještě uvažoval o něčem jiném? Kdo by byl něčemu jinému vůbec přístupný?
Snad právě jen ti, kteří sami nic nemohou, žádnou moc nemají, na vlastní řešení jsou chudí. Ti jsou s to vzít vážně i to, co není z nich, dát na boží slovo víc než na sebe. Ani ne tak kvůli své uvědomělosti, ale prostě kvůli svému postavení, které by si nikdo z nich nejspíš dobrovolně nevybral. A vida, ona je ta chudoba a bezmoc přece tou nejjistější cestou k naději. I sebevědomé mocipány zbavuje jejich malo-mocenství, jejich ne-moci.
A tak je to nejspíš i s Ježíšovým blahoslavenstvím chudých duchem. My za ním pořád hledáme nějaké mravní kvality, za které by bylo království nebeské odměnou. Ale co když je to úplně jinak? Co když nám chce Ježíš jenom říct, že ta bezmoc, která nás potkala, a třeba ne z naší vůle a dobrovolně, vůbec není tak zatracená a beznadějná, jak si většinou myslíme. Kdepak, říká Ježíš. Právě díky ní jste naději blíž, než si myslíte. Právě ten nedostatek vám otvírá dveře k tomu, co je boží. Ne, že by chudoba byla nějak záslužná, ale má šanci něco přijmout. To je vaše štěstí, protože jinak se k božímu království přijít nedá.
Nebojte se, že nic nedokážete. Kdepak, vy jste světlo světa, vy jste sůl země. Stačí jenom, abyste vůči tomu světu kvůli tomu, oč vás připravil, nezahořkli, neobrátili se k němu v sebelítosti nebo zlobě zády. Není čeho litovat. Vy už jste na cestě k naději. K té, která je díky boží dobrotě a věrnosti pro každého. A že pro ní sami nemůžete nic udělat? To nevadí. Stačí, když k ní ukážete, nebo někoho pozvete, aby nad ní aspoň uvažoval. Amen.