kázání 2.12.2007, Izajáš 40,3 - 5

čtení: Izajáš 35,1 ? 10
text: Izajáš 40,3-5
Bratři a sestry,
Lidská mysl je natolik svobodná a sebevědomá, že se může od Boha naprosto emancipovat. Naše svoboda je tak veliká, že si můžeme žít naprosto po svém, úplně bez Boha. Jde to. Tahle možnost tady je. Nikdo nám ji nebere. Ani Bůh ne.
Nežijeme v božím nápravně-výchovném zařízení, kde by byla ? byť v našem zájmu ? svoboda omezena; kde by nebylo možné odejít, utéct, vzbouřit se, ignorovat vedení nebo udělat něco proti jeho vůli. Chceme-li to udělat, nikdo nás nezastaví.
Jsme na svobodu tak málo zvyklí, že z toho někteří odvozují, že tedy žádný Bůh není, nebo přinejmenším, že ho není třeba. Ta možnost ovšem ? jak věřím ? svědčí jen o tom, že naše svoboda je pro Boha tak cenná, že ji ctí včetně toho rizika odmítnutí. Nechce z nás mít jen loutky, nechce, abychom byli jen jako zvířata v zajetí. Chce z nás mít partnery a poskytnutou svobodou brání naši důstojnost. Stojí o naši svobodnou odpověď a odpovědnost.
Proto se ozývá ten ?hlas volajícího?. Proto je vztah mezi Bohem a člověkem, jak bible od začátku do konce dosvědčuje, založen na oslovení; na moci slova, které apeluje na důvěru a vždycky ponechává člověku volbu. Od Adama, jehož Bůh neoddělil od stromu poznání dobrého a zlého žádným plotem, přes vyvolený lid, ve kterém neustanovil žádnou duchovní policii, ale posílal k němu své proroky, až po Krista, který neprosazoval boží království s legiemi andělů, ale vydával svědectví pravdě až na kříž, a ze vzkříšení neudělal ohromující představení, před kterým by každý musel padnout na zadek, ale svěřil svědectví o něm zase jen poselství, které jde od úst k ústům, se vší vnější bezmocí slov.
Jsme oslovováni hlasem volajícího. Bůh mluví k našemu srdci. Ponechává nám svobodu rozhodnutí, protože mu jde o víc než jen o prosazení své vůle. Jde mu o naši důvěru a důstojnost. Proto je tu i ta možnost Boha odmítnout, nevyslyšet, zařídit se bez něj, úplně se mu odcizit.
Je-li ovšem něco možné, neznamená to ještě, že je to dobré nebo že to životu prospívá. Můžeme všechno a přežít lze leccos, ale na životě se to podepisuje a může se také změnit jenom v zajetí, jako se to stalo izraeli v době Izajášově.
Mohl bych teď jistě mluvit varovně o naší společnosti, kde se přes padesát procent lidí obrátilo k Bohu zády a svůj život si plánují, řídí a formují sami podle svého.
Ale bible mne brzdí. V tom textu jde přece o boží lid, který je v zajetí. Spoléhal na chrám, na kostel a právě při tom se Bohu odcizil. Je otázka, jestli to tak není i s námi. Vyznáváme sice Boha Otce i Ježíše Krista, ale když dojde na životní rozhodování, kdo v něm má poslední slovo? Když zrovna nejsme v kostele, podle čeho se řídíme? Ptáme se skutečně, jak asi vidí věci Bůh a řídíme se tím? Věnujeme tomu hledání boží cesty v bibli čas? A pokud víme, co bible říká, je to pro nás směrodatné, nebo nám to přijde nereálné? Kdo z nás například na prvním místě hledá boží království a jeho spravedlnost a pak teprve myslí na své živobytí? I ve své víře žijeme hlavně podle sebe.
Že by ovšem byl ten život emancipovaný od Boha, který společně vytváříme, šťastnější, spokojenější, že bychom v něm skutečně byli tím, čím být chceme, to se dá říct jenom stěží. Z otrávenosti, častých vzdechů a stěžování si to spíš vypadá jako bychom byli čím dál tím víc zajatci svých životů, jako bychom byli ve vleku, jako bychom byli pod nějakým diktátem. Podrobujeme se tomu, co nám připadá nezbytné. Štve nás to, ale co se dá dělat. V životě podle sebe nejsme svými pány.
Tak se svět každého z nás deformuje, křiví, hrbí pohorky své vlastní velikosti, o kterých sami tušíme, že jsou spíš prohrou než úspěchem. Komu a co jsme na té cestě za svým obětovali? Náš svět se plní temnými údolími vin, smutků, rezignace a strachů; nepřístupnými roklemi, v nichž ukrýváme to, čeho se sami na sobě lekáme a obáváme se, aby to někdo nezahlédl.
A právě do tohohle smutku, vyprahlosti a zajetí se ozývá adventní hlas volajícího: ?Připravte na poušti cestu Hospodinovu! Přímou učiňte na pustině stezku Boha našeho! Každé údolí ať je vyvýšeno a všeliká hora i pahrbek ať je snížen.?
Obvykle asi, bratři a sestry, ta slova chápeme jako mravní výzvu: ?Napravte se! Změňte se! Dost už s tím vším uhýbáním, kličkováním a pokřiveností! Buďme přímí! Jděte do sebe a něco se sebou konečně udělejte. Moc času není.?
Jenomže kdyby to tak opravdu bylo, mělo by to vůbec nějakou cenu? Copak náš problém není právě v tom, že na tu změnu sami nemáme? Copak jsme se při pokusech o ni v sobě už kolikrát nezklamali? Proto přece ta temná zákoutí tak pečlivě ukrýváme a ospravedlňujeme, že nemáme naději, že bychom je mohli změnit. A navíc, kdyby byla naše náprava opravdu jen na nás, pak bychom se skutečně mohli bez Boha obejít.
Dovedeme-li my křesťané jenom moralizovat, není divu, že nikoho nezajímáme. Dovedeme-li z bible vyslechnout jenom výzvy, co by se mělo dělat, není divu, že ji sami máme za úctyhodnou, ale nerealistickou. Říkáme, že by to tak být mělo, ale sami pro to nemáme naději.
Je-li tomu tak, je to ovšem proto, že bibli čteme nepozorně a slyšíme jen to, co je z nás. Ani ten hlas volajícího nás nevybízí, abychom se prostě napravili, abychom napřímili stezku vlastního života. Mluví o cestě Hospodinově. Tu máme připravit. Pro něho máme urovnat stezku. On přichází. To je přece poselství adventu.
Ten hlas, který má dolehnout k našim uším i srdcím, neříká: ?Napravte se! Buďte vzorní, přímí, čistí?? Ten říká: ?Zpřístupněte ta vyprahlá a pustá místa vašeho života Bohu. Umožněte mu tam přístup. Otevřete mu, aby mohl vejít, aby se mohl dostat do těch nejtemnějších údolí a zákoutí, která váš svět má, do jeho pustin i na ty vrcholky vaší ctižádosti, kde jste sloužili někomu úplně jinému, než jemu.
Nepřichází kontrolór a šéf, před kterým máte předvést svoje kvality a výkony, přichází ten, kdo má moc proměnit poušť v jezero, vyvést potoky na pustinách a kulhavé roztančit. Přichází ten, kdo vyvádí ze zajetí, kdo pro vás cestu k radosti má, kdo pro vaše temnoty nese naději.
Advent neapeluje především na naší mravní vůli, ale zve nás k otevřenosti, k upřímnosti, k důvěře, že radost a naděje není jen na nás. Že je nemusíme zajistit sami a kvůli tomu jen lakovat narůžovo nebo ozdobit jmelím svoje temná údolí. Naše naděje není v tom, že je na chvíli skyjeme, ale že do nich Bůh vstoupí. Pro něho nejsou beznadějné ani naše slabiny, úlety, temnoty a troskotání. Beznadějná je snaha udržet je v tajnosti, tvářit se, že nic nepotřebuji, že si vystačím a nepřipustit si proto Boha k tělu.
To je advent ? Bůh přichází, aby vyvedl ze zajetí, aby sedícím v temnotách smrti vzešlo světlo. Jistěže v tom světle bude všechno vidět, ale ne k našemu odsouzení, nýbrž ke svobodě.
Amen.