kázání 2.12.2012 - Markéta Slámová

čtení Lk 19.1-10
Jeruzalém byl dobyt a z chrámu zůstaly trosky. Po asyrské nadvládě přichází babylonské zajetí. A tak se lid ocitá daleko od své vlasti, od země zaslíbené. Izraelci dopadají na pomyslné dno a uvažují o smyslu svého pobývání vůbec. Jejich Bůh je daleko. Málokdo z lidu věří, že je Bohem jednajícím, protože na první pohled to vypadá, že je slabší než babylonský pantheon. Přestávají věřit, že Bůh s nimi chce mít ještě něco společného, když dopustil, že jsou teď rozptýleni po Babylonii a otročí.
Někteří z nich nejspíš nadávají na poměry, někteří mlčky trpí, jiní se už s poměry smířili a jen tak přežívají. Jsou mezi nimi i tací, kteří se chtějí mstít a přemýšlejí proti komu svůj hněv namířit. Někteří se možná stále ještě ptají: Najde se někdo, kdo nás z toho dostane? Proč tu vlastně jako Boží lid ještě jsme? Proč tu máme být ? anebo už nejsme Božím lidem? A pak: snad jsou mezi nimi ještě i ti, kteří nepřestávají doufat v Boha a i když žádné povzbudivé signály nepřicházejí, věří, je lepší utíkat se k Hospodinu, než doufat v knížata.
Taková situace nám není neznámá. Ne, že by někdo boural náš kostel či modlitebnu, ne, že by nás někdo vysídloval. Ale možná známe ten pocit, že náš Bůh je na první pohled slabý, že by mohl nějak viditelněji zasahovat do děje. Možná známe ten pocit, kdy vězíme v zajetí zákonů, které jsme přijali a sami si tak na sebe trochu upletli bič. Možná známe ten pocit, kdy silnější má navrch a my s tím nehnem. Možná si i představujeme Boha, který by v takovém případě měl demonstrovat svou sílu. Možná bychom chtěli ukázat jasněji perspektivu vlastního života i našeho sboru, naší církve. Nebo bychom chtěli mocněji povzbudit.
V tom případě není nic snazšího, než si přečíst první z písní o Božím služebníku: Iz 42.1-4
Prorok dává vstoupit do zajetí nejen toho babylonského, ale i našich zajetí, zvláštní postavě. Právě těm, kteří otročí, je zvěstováno o jiném otroku. O Božím otroku, sluhovi, nebo chcete-li (našim uším to zní lépe, přijatelněji) o Božím Služebníkovi. Ebed ? služebník je někdo, kdo cele a ve všem vykonává vůli svého pána. Ebed je někdo, komu je Hospodin zvláštním způsobem nablízku. Ebed je Hospodinovou prodlouženou rukou.
Podivné - úděl Hospodinova lidu tedy nezmění někdo nadřazený, nadřízený. Izajáš zvěstuje, že je to Služebník. Tedy ne král. Králů a pánů a ministrů už jste měli dost. Ne, že by neměl být pořádek a že bez tvrdé ruky to někdy nejde, ale to je jenom z nezbytí. Žádnou naději a budoucnost v tom nehledejte, protože pevné zásady a tvrdá ruka možná pomůžou vytvořit dobré návyky, ale srdce nepromění. Královské žezlo nebo přísné zákony působí strach a ze strachu lidé občas dělají věci, které by jindy nedělali a naopak nedělají věci, které by jinak dobrovolně a se zájmem udělali.
Navíc u lidského rodu je vždycky nejisté, kdy se panovník začne chovat svévolně. Často chce víc moci, vyžaduje větší poslušnost až nepřiměřenou loajalitu, škatulkuje, kdo se hodí pro jeho úmysly a kdo ne. A i když to myslí dobře, využije třeba svého práva vymýtit zlo silou a to pak většinou odnesou ti bezbranní?
Oproti tomu cesta Služebníka, jehož Hospodin podepírá, to je cesta jaksi odspoda, to je cesta, v níž Hospodin našel zalíbení. K této cestě, ke svému poslání je Hospodinův Služebník náležitě vyzbrojen ? Hospodin na něj vkládá svého ducha.
Zvláštní výzbroj: normálně by asi dostal meč nebo palcát nebo válečné vozy, tento však dostává ducha. To proto, že přichází vyhlásit soud pronárodům. Duch je něco, čím Bůh tvoří a nikoliv zašlapává. Duchem Bůh obnovuje život.
Když se řekne soud, trochu nás zamrazí. Bojíme se soudu. Bojíme se odhalení, že na tom nejsme až tak dobře, jak to navenek může vypadat. Vždyť si stačí přečíst kázání na hoře (v Mt) a dobře víme, jak na tom jsme. Tedy, když se řekne soud, už dopředu se klepeme, myslíme na to, kolik má kdo dostat let, jak těžký bude jeho trest.
Soud věrného Služebníka ale znamená něco jiného. Uspořádat věci, vyjednat je tak, aby běžely, uklidit, znovu uspořádat. Soud znamená, že Služebník dá do pořádku to, co my jsme pokazili - a pro to potřebuje výzbroj ? Hospodinova ducha.
Už to, jakým způsobem soud vyhlašuje, je zarážející. Jde to mimo média, dalo by se říct. Žádný tisk ani pouliční kampaně. Žádné tlampače. Tam, kde jde o to uvést do pořádku narušené vztahy, posílit důvěru, vyléčit člověka na těle i na duši, tam může pomoci jen klidná a nanejvýš osobní intervence. My lidé jsme někdy natvrdlí - nedochází nám třeba prostý fakt, že druhý má jiná východiska a že to, co je pro nás snadné je pro druhého každodenní dřina. Kolikrát se nám chce žasnout, že nějaký ochrnutý zase chodí, ale nevšimneme si toho, když někdo postupně mění svůj pohled na svět, když z něj spadne tíha viny nebo se na druhé přestane dívat jako na soupeře. To je, věřím, také dílo Hospodinova Služebníka.
Nalomenou třtinu nedolomí, nezhasí knot doutnající. Když tehdejší král vynášel rozsudek smrti, tak mu podali hůlku, třtinu a třtina reprezentovala odsouzence. Stačilo, aby jí zlomil a biřici šli obžalovaného popravit. Nebo kahánek reprezentoval život toho, koho král soudil, a když ho král zhasnul, byl to signál, aby kat zhasnul jeho život. Teď ale - přichází Služebník Hospodinův, který nalomenou třtinu nedolomí a knot nezhasí. A dokonce, když sám je na tom zle, tak ho to nezničí, nezhasne - a proto sám nebude zhašen, nezlomí se.
Tedy soud Služebníka Hospodinova je spíš narovnávání a dodávání sil než rozsuzování a odsuzování. Jeho soud nehledá především viníky ? soud podle pravdy je soud, ve kterém se budou odhalovat příčiny, ve kterém vyjde na světlo, co bylo skryto. Soud, ve kterém jistě vyjdou na světlo naše mnohá selhání, naše lenost nebo vypočítavost, ale proti nim bude stát Ten, který nás chce podepřít a který nám v zápase s hříchem fandí a vidí i ta pokušení, která jsme ustáli. Vidí nás cele.
Uprostřed takového soudu bychom třeba mohli zaslechnout: ?Zachee, pojď rychle dolů, neboť dnes musím zůstat ve Tvém domě!?
A je dost možné, že místo rozsudku by mohlo zaznít třeba: ?Jdi a už nehřeš!? Nebo: ?Přineste ihned nejlepší oděv a oblečte ho; dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy. Přveďte vykrmené tele, zabijte je hodujme a buďme veselí??
Služebník ustojí i to, co je pro normálního a slušného člověka nedůstojné a neobstojné. Služebník sám se staví vedle nalomeného rákosu, jehož vršek začíná usychat a nevzdává to. Má dokonce důvěru ve slabého. Ten, který se sám nezlomí, důvěřuje těm, kteří jsou všelijak nalomeni, pokoušeni, rozladěni. Ten, který neochabne, nás zve, abychom se o Něj opřeli. I s tím, co máme strach si přiznat, i s tím zlým, co jsme provedli. Služebník překonal to, čeho se lidé bojí - šel i do toho - do té tmy beznaděje a bolesti a smrti. Zakusil pohrdání a úsměšky a lidskou hloupost. Šel do toho, před čím my utíkáme. A tento Služebník nás soudí. Soudí tak, že nás chce vyvést ze zajetí. Ze zajetí bolesti těla, ze strachu, který nás svírá, z ran, které nám druzí uštědřili a také z těch, za které se ještě teď stydíme, protože jsme je uštědřili druhým. Chce nás vyvést ze zajetí sama sebe. Dnes také tím, že nás zve k prostřenému stolu.
Dokonce i ostrovy čekají na jeho zákon. I ty periferie sboru a církve a světa, i ty vzdálené pohanské břehy touží po takové spravedlnosti, která člověka nedorazí, ale spíš ho pozvedne. I ti, do kterých bychom to vůbec neřekli a pro které nemáme dobré slovo, možná v hloubi duše hledají a touží po životě, který by za něco stál. Zkoušejí to všelijak, někdy se to daří lépe, někdy ne. Ale to bychom přeci taky mohli znát, když se zamyslíme nad sebou a postavíme se třeba pod dvojpřikázání lásky.
Děkuji Hospodinu, že do našeho zajetí posílá svého Služebníka.

Pane Ježíši Kriste, děkujeme, že s námi v Hospodinově duchu nezacházíš razantněji. Děkujeme, že nám svým příběhem otevíráš cestu k Bohu, k druhým i k našemu lepšímu já. Amen