M 15,20b-41, kázání 1 K 1,21-25
Žijeme s výhradami. Žijeme s námitkami proti druhým. Musím to dokazovat? Ano, mohlo by to tak být, mohl bys takový být, ale - mám výhradu! Vzpomeňte na nějakou z posledních dnů?Jak to, že ty se díváš na věci tak ? to bych od Tebe nečekala. Jak to, že jsi to neudělala?
Žijeme s protestem vůči životu. Mohlo by se to žít?, ale mám výhradu proti času který jaksi utíká - a kdyby to šlo, protáhnout ho do nekonečna, nebo ho vymazat aspoň v prožitku duše; výhrady proti nemocem a bolestem, proti nejistotě nebo proti nezřetelnosti - co je pravda? (- ten Pilát se vůbec neptal špatně); svoje ale máme ke složitým vztahům a smrti... výhrady taky k naší minulosti: k lecčemu bychom se nechtěli vracet, protože to bylo trapné, zlé, hloupé, zbytečné.. A námitky k tomu co je nebo možná bude: rozchody, ztráty, stárnutí, smrt. A druzí mají vůči nám taky výhrady?toho si všímáme.
Žijeme s výhradami. A proti komu máme hodně výhrad, s tím bychom se radši neviděli.
Z 1 kapitoly 1 listu do Korintu lze vyrozumět: Židé měli výhradu i proti Bohu: výhradu zázračného přesvědčujícího znamení. ?Vyhrazujeme si, aby všechno, co je od Boha, co s ním souvisí, se pro nás stalo přesvědčujícím znamením?. Řekové zas výhradu moudrosti: ?Vyhrazujeme si, aby všechno, co souvisí s Bohem, mělo podobnost s moudrostí?. Jiného Boha vidět nechtějí.
A co naše výhrady vůči? Nemáme taky nějaké? * Tu a tam se objeví výhrada proti neúspěchu: Jestli Bůh je, ať mi dává dobré?! * Výhrada duchovního prožitku: Jestli je, ať zažiju rozkoš, zázrak..! * Mnozí by se k Bohu vztahovali, ale jen s výhradou spravedlnosti: Jestli Bůh je, ať je i ve světě spravedlnost.., jinak ne. Spousta výhrad, které máme proti druhým, sobě a životu nás prozrazuje. Žijeme s výhradami. Jako když máte na zahradě stromek, který sekerou pravidelně důkladně osekáváte. Stejně my vyhrazováním a připomínkami. Co z něho bude? Pahýl. Torzo. Zlomek. A tak je to i s námi, s druhými, se světem.
Vždyť se ale nemohu smiřovat s tím, co vidím hloupého, zlého, podlého na druhých, to po mě nikdo nemůže chtít. Vůči minulosti mám taky právo mít výhrady ? je to moje minulost. Vůči životu ? o tom už jsem mluvila. A s výhradami proti Bohu - přece tam je potřebí nejjemněji rozlišovat - protože tu jde o nejvíc. Ano. Jde tu o nejvíc, jde tu o všechno...Žijeme s výhradami, leckdy mají své oprávnění, svůj dobrý důvod, ale náš život pak vypadá jako to torzo stromu, nic celého, celistvého.
A k tomu poslouchejte velkopáteční zprávu: Mesiáš ? Boží zástupce umírá na kříži. Měl by být jednoznačným a přesvědčivým znamením pro Boha, měl by se stát moudrostí, otevřít závratnou cestu poznání, měl by se stát reklamou pro Boha a... umírá na kříži. Potupná hrůzná smrt. Místo úspěchu, znamení, moudrosti, zdraví (co bychom chtěli) - hle, Ježíš v bezmoci. Bůh se objevuje v souvislosti s křížem, se smrtí na kříži. Bůh se tak záměrně nechává vidět a nechává o sobě mluvit v souvislosti s křížem.
Židům se pak Bůh takhle ? tedy v souvislosti s Mesiášem na kříži stává pohoršením - nejen žádné zázračné znamení, ale opak zázračného znamení, hrůza pohledět. A Řekům se stává bláznovstvím ? tedy bez moudrosti, kterou poznali a kterou si nárokují ? vždyť on neslovíčkaří, říká obyčejné věci, důvěra je mu bližší než vysoká filosofie (fuj)
A co nám? Slyšeli jsme ten příběh Ježíšův, Boží příběh ústící do velikonoc, tolikrát... Ale stejně té otázce neutečme: Čím by se nám Bůh takhle mohl stát? Taky se vám zatajil dech?! Bůh, se nechává vidět s Ježíšem, až po kříž?Mesiáš na kříži, - to by se nám mohl stát proměnou, jejíž dosah začneme tušit až v neděli. Ale mohlo by to znamenat tři věci hned dnes:
? že zmlkneme (jak se stává lidem, kteří prožijí otřes, šok - a to je šokující, co se říká na Velký Pátek!), že zmlkneme i se svými výhradami a protesty
? Pak by nám mohlo dojít, z čeho vycházely naše výhrady. Z nás. Z touhy určovat. Z touhy po ?poznání dobrého a zlého?. To je taková prastará původní touha, ?rajská?. Z touhy být jako Bůh, která znamená divnou rozpolcenost. Chtěli jsme být sami východiskem.
? A pak: by nás mohlo napadnout zeptat se: Jaké je potom opravdové východisko Boží, z čeho vychází On? Vždyť nezačíná výhradami a nechce jimi končit... Z čeho potom vychází? Co by bylo Východiskem opravdu? Myslím východiskem všeho? Potom i mě samého, druhých, života, světa docela. Láska. Ta právě když je skutečná znamená bezvýhradnost. Ta přijímá ? (ne to není dobré slovo), bere na sebe i vinu, i nenávist, i smrt a nese a snad i unese (však víme o neděli vzkříšení)...
Co tedy potkání Boha na kříži, v Kristu na kříži - a zvláště k tomu je dnešní den - znamená? Že se svými výhradami znejistíme. Že přestaneme výhradami začínat, že díky Bohu můžeme začít celostným přijetím - druhých, života i sebe sama. Znamenat to bude, že z nás nebude torzo a nebudeme je dělat z druhých a z života. Nebude to znamenat smiřování se se vším, ale výchozí, počáteční, hluboké, zásadní přijetí - bytí a druhého a sebe, a ztráta touhy určovat... A takto nějak to mělo být podle původního rajského plánu.
Kdyby se to s námi stalo....! Bylo by to zacelení rány, zcelení, vlastně ?spasení?.
Chvála Tobě, Pane Ježíši, který se obětuješ pro naši spásu.