Kázání:
Základem dnešního kázání je text z Dt 6, 4-9 verš: Slyš Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný. Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou. A tato slova, která ti dnes přikazuji, budeš mít v srdci. Budeš je vštěpovat svým synům a budeš o nich rozmlouvat, když budeš sedět doma nebo půjdeš cestou, když budeš uléhat nebo vstávat. Uvážeš si je jako znamení na ruku a budeš je mít jako pásek na čele mezi očima. Napíšeš je také na veřeje svého domu a na své brány.

Jak vychovávat děti a mládež, jak je vést k víře, jak je vést k Bohu a k dobrému životu, jde to vůbec nějak? Jak já jako farářka mám hovořit s lidmi, kteří přijdou žádat o křest? U křtu dítěte rodiče a kmotři vyznávají svou víru a tím, že nechávají své dítě pokřtít, dávají najevo, že touží své dítě vést k víře, k Bohu, touží své dítě seznámit a ukázat mu to, co považují za nejlepší. Ale existuje nějaký recept na to, jak děti vést k Bohu? To asi řeší mnoho z nás, každý možná v trochu jiné roli. Někdo jako rodič, jiný jako prarodič, kmotr, strýc, teta, učitel, jako dospělý vůbec. Mnozí to řeší hned v několika rolích najednou a ne že by se to vždy zcela dařilo. Zvlášť když ta mládež není, co bývala a doba se mění, výchova jakbysmet a co fungovalo kdysi, dnes už na mnohé děti neplatí.
Někdy možná máme pocit, že už nemáme sílu a že výchovu nezvládáme, a že snad teď už zbývá jen jediné, modlit se. Ale to vyznívá, jako by to byla nějaká krajní nouze. Modlitba je přeci hodně, modlit se neznamená házet flintu do žita. Modlit se znamená mít naději a spolehnout se na Hospodina, spolehnout se na to, že i když jsem udělal něco špatně, ještě tu je šance.
Jak tedy vést děti k víře? My máme před sebou ještě jakýsi mustr, kterak na výchovu a vedení šli židé, jak to radil Mojžíš už před dobrými třemi tisíci lety a ono to není vůbec předpotopní. Boží lid Izrael je dobrým příkladem, že to funguje. Tradice a víra otců a matek se daří předávat vzdor všem pronásledováním a tlakům.
Co tedy radí Mojžíš, aby se lidem vedlo dobře. Slyš Izraeli! To je první výzva, která vede k vnímavosti, k otevřenosti, jako základní poloze lidského života. Otevřenosti vůči vnějšku, k druhým, ale i k něčemu shůry. Potřebujeme naslouchat, slyšet, poslouchat ? bez toho to nejde. A čemu máme naslouchat nejprve: Hospodin je náš Bůh. Hospodin je náš, my někoho máme, a někdo má nás. Hospodin je tu s námi a bude tu s námi. Na Boží přítomnost se můžeme spolehnout. Z této jediné věty se dozvídáme, že naše veškeré jednání má vycházet z tohoto vztahu. Hospodin je náš a my jsme jeho. Pokud naše jednání bude vycházet z tohoto vztahu, pak bude smysluplné. Karel Barth jednou řekl: ?Vytratí-li se člověku ze života skutečnost Boží, pak člověk stojí záhy před nahou skutečností nicoty.?
A toto rozpoznání Hospodina jako Boha má svůj základ v lásce. Budeš milovat Hospodina Boha svého, protože on miluje tebe. To je základ víry. A na tu Boží bezpodmínečnou lásku máme odpovídat celým srdcem a celou duší a celou silou. Člověk totiž dělá různé věci, ale s největším nasazením dělá to, co je z lásky.
Srdce bylo tehdy bráno jako místo rozhodování, spíš vůle než citu. To je dnes trochu jinak, ale myslím, že k víře patří obojí. Vůle i cit. Je možné z víry udělat suchý řád a pořádek, poslušnost a morálku, ale tím se cosi podstatného ztrácí. Víra má brát za srdce. Vedení a výchova se bez srdce také neobejdou. Zároveň je tím ale také řečeno, že to není jen cit, ovšem také důvěra, poslušnost, věrnost a úcta. To má dnes také svou ozvučnost ? nejen milovat a mít rád, ale také projevit základní úctu před starším, zkušenějším. Neposlouchat jen toho, koho mám rád, je prý velkým problémem dnešních mladých.
Tak jsme byli osloveni, že jsme milováni, že se zodpovídáme něčemu mimo nás a nad námi, že rozpoznáváme svůj život v lásce, že jsme tu lásku poznali na vlastní kůži, a tak máme sami, co dát. A jak to teď konkrétně dělat?
To říkají verše 6-9. Nejprve si máme ta slova vzít k srdci, ale nemají tam zůstat uzavřená. Aby to základní poselství znělo dál, budeš o něm mluvit, budeš je vštěpovat svým synům a budeš se svými syny o nich rozmlouvat. Mluvit, to znamená uvažovat, dávat k dispozici, přemýšlet o nich ? hlavně s druhými, s těmi nejbližšími, kteří je od tebe převezmou a třeba je ponesou dál. To je to, co jsme slyšeli dnes v křestních slibech: (Chcete Zunga, Abenezara a Xivaer vychovávat ve víře? Chcete jim něco předat, aby oni mohli o své víře postupně a přiměřeně přemýšlet, tak aby jednou sami mohli Boží pozvání vědomě a opravdově přijmout?)
Tak to je židovský mustr na výchovu k víře, ale tady to nekončí. Ta slova, to podstatné, co určuje tvůj život, si uvážeš jako znamení na ruku. Víra se také poznává tím, co děláš, jak to děláš. A pak také to tvoje základní krédo budeš mít napsané na čele, to neznamená, že je to poznat zcela na první pohled, ale mění to nějak tvoje uvažování, smýšlení a také tvůj pohled na věci kolem tebe. Tvé děti, tvá vnoučata, žáci, tví blízcí, se to podstatné od tebe mohou naučit, odkoukat to od tebe, naučit se nápodobou, to je také hlavní metoda moderní pedagogiky. Cokoli děláš a budeš dělat, v tom bude také poznat tvá víra.
A také mezi očima to budeš mít, pozná se, jak se na svět díváš. Jestli je to přes růžové brýle, které tě chlácholí, že je vše dobré a krásné. Nebo přes černé brýle, které říkají, že všechno je na nic a nic nemá smysl. Anebo můžeš ještě hledět kolem sebe střízlivým pohledem, pravdivým, který nic nezastírá. Ten pohled je také odvážný, protože říká, že takto to přece pořád být nemusí. Vždyť zázraky jsou v tom, jak se díváme. Za zrakem. A snad také to podstatné budeš mít za ušima. Naslouchat a poslouchat budeš vždy s vírou. Ale tím to stále ještě nekončí.
Dokonce ta slova budeš mít i na veřejích a v branách. Na dveřích u židovských domů bývala a bývá dodnes malá schránka zvaná mezuza, ve které jsou ukryty dva texty ? ten, který jsme dnes četli, tedy Slyš Izraeli a ještě jeden podobný. Není to nějaká reklama nebo vývěsní štít. Nemusí to být poznat zdaleka. Ale, kdo se přiblíží, kdo do toho domu vejde, ten to má poznat. Kdo projde takto označenými dveřmi, ocitne se najednou v domácnosti, kde panuje něco nebývalého. A pak to podstatné má vyset i v branách ? to je místo, kde se ukrývalo, setkávalo, kde se soudilo. I tam se má projevovat víra.
To jsou židovské rady pro výchovu. Jsou opravdu hodně staré, ale já myslím, že nejsou zastaralé. Jsou to dobré rady a stále platí, proto je dnes říkám. Neplatí jen pro rodiče a kmotry, ale pro nás všechny, protože my všichni jsme v nějakém vztahu. A tím základním vztahem, od kterého by se mělo vše odvíjet je náš vztah s Bohem. Kdy jindy si to připomenout než při příležitosti křtu. Vždyť právě křest potvrzuje především to, že si nás Bůh zamiloval a nikdy se nás nezřekne. A tím jsme také my voláni k lásce, otevřenosti vůči našemu Bohu, ale také vůči druhým lidem. A nemáme šetřit slovy ani činy, ze kterých to podstatné bude poznat.
Pane dej nám otevřené srdce, ať jsme vnímaví ke tvé skutečnosti, ať dokážeme lásku, kterou ty prokazuješ nám, prokazovat i všem kolem nás. Dej, ať dokážeme svou vírou svědčit v naší zmatené době. Amen