kázání 24.7.2011 - Petr Gallus

Obyčejný rozhovor

Když je důkladně zbičovali, zavřeli je do vězení a žalářníkovi poručili, aby je dobře hlídal. On je podle toho rozkazu zavřel do nejbezpečnější cely a pro jistotu jim dal nohy do klády. Kolem půlnoci se Pavel a Silas modlili a zpěvem oslavovali Boha; ostatní vězňové je poslouchali. Tu náhle nastalo veliké zemětřesení a celé vězení se otřáslo až do základů. Rázem se otevřely všechny dveře a všem vězňům spadla pouta. Když se žalářník probudil a uviděl, že jsou všechny dveře vězení otevřené, vytasil meč a chtěl se zabít, protože myslel, že mu vězňové uprchli. Ale Pavel hlasitě vykřikl: "Nedělej to! Jsme tu všichni!" Tu žalářník rozkázal, aby mu přinesli světlo, vběhl dovnitř a pln strachu padl před Pavlem a Silasem na kolena. Pak je vyvedl ven a řekl: "Bohové a páni, co mám dělat, abych byl zachráněn?" Oni mu řekli: "Věř v Pána Ježíše, a budeš spasen ty i všichni, kdo jsou v tvém domě." A začali jemu i všem v jeho domácnosti zvěstovat slovo Boží. Ještě v tu noční chvíli se jich ujal, očistil jim rány a hned se dal se všemi svými lidmi pokřtít. Pak je zavedl do svého domu, pozval je ke stolu a s celou rodinou se radoval, že uvěřili v Boha. (Sk 16,23-34)

No tak tohle je teda už opravdu pohádka!, řekl by asi leckdo, kdo není na biblické obrazy a vyjadřování úplně zvyklý. Tohle přece nemůžete myslet vážně, to je přece spíš pro děti, ne? Copak se tomu dá věřit? Že oslavovali ve vězení Boha modlitbou a zpěvem, to ještě budiž, ale pak to zemětřesení ? které ovšem nic nezbourá, ale jako mávnutím kouzelného proutku se otevřou všechny dveře a všem vězňům spadnou pouta z rukou. To je spíš Božena Němcová než Bible, ne? Ale tím to nekončí: Pak je tam ten vševědoucí Pavel, který ví, že nikdo z vězňů neutekl, přestože do ostatních cel nevidí, a navíc je půlnoc, tedy tma jako v pytli, takže žalářník si musí nejprve nechat přinést světlo, aby se přesvědčil. A jak rychle z toho žalářníka Pavel se Silasem udělají křesťana, tomu se taky nechce věřit. Přece si nemůžete myslet, že se takový příběh skutečně stal?! A snad mně nebudete pokrytecky tvrdit, že dneska už se to stát nemůže, ale tehdy, tehdy bylo možné všecko?! Na tom je prostě vidět, jak si křesťané dokreslovali příběhy až do pohádkových legend, aby to vypadalo. Kdysi to možná na někoho mohlo zapůsobit, ale dneska je to fakt spíš pohádka.
Sestry a bratří, na člověka neuvyklého biblickým představám ten příběh takhle může působit a my bychom mu to těžko vymluvili. Ten příběh skutečně působí hodně zázračně. Ale pro člověka, který je na biblické obrazy a zázraky zvyklý, z toho vystupuje trochu jiný důraz. Možná jste si při poslouchání toho příběhu také řekli: To je panečku křesťan, ten Pavel. Zvěstuje, nechá se kvůli tomu i zbičovat a zavřít do vězení, kde ale neztrácí naději a odvahu. Naopak s naprostým klidem i v noci velebí Boha. Jaký to musel být modlitebník, když mu dokonce naslouchali i všichni ostatní vězni! A klid zachoval, i když bylo možné utéct ? kdo z nás by zůstal sedět? Ale Pavel nemyslí na sebe, myslí na Krista. A Bůh mu dopřeje nejen záchranu z vězení, ale ještě to celé přinese plody v podobě křtu toho žalářníka a celého jeho domu. Kéž bychom také dokázali takto klidně a bezlstně žít a zvěstovat, třeba bychom pak i my zažili nějaký takový zázrak a naše zvěstování by rychle neslo plody!
Jenomže v našem světě? V našem světě by to přece proběhlo úplně jinak: Když už by se vězňům naskytla možnost utéci, tak by určitě utekli. Takže by to skončilo spíš osvobozenou bandou kriminálníků a jedním mrtvým žalářníkem, který by to neunesl a spáchal sebevraždu.
Anebo ? když už by tedy uteklo třeba jen pár a ti dva křesťané by zůstali na místě ? by dnes toho žalářníka pozvali spíš na bohoslužby, ať se přijde podívat, jak to vypadá, jak to probíhá a pak by si ho vzal do péče pan farář, který by se s ním před křtem chtěl chvíli scházet, aby mu něco řekl o věrouce, církvi a dějinách. A kdo ví, jestli by do té doby milý žalářník nevychladl a celé si to nerozmyslel.
Na ten příběh se však lze podívat ještě jinak. Na první pohled to sice vypadá, že jde o zázračnou záchranu Pavla a Silase z vězení. Jenomže ono jde spíš o záchranu toho žalářníkea a skrze něj o záchranu celého jeho domu. To je moment v tom příběhu, který je nejméně samozřejmý. Na nějakého žalářníka se mohl Pavel vybodnout, nechat ho být a jít se někam schovat, anebo odvážně jít na náměstí nebo do synagogy, kde by zvěstoval evangelium a kde by ho mohla slyšet spousta lidí. Ale on se věnuje právě jemu, v noci, namísto spánku.
Co mohl být takový žalářník zač? Žalářník v městském vězení kdesi v Makedonii, to není žádná vysoká šarže. Asi to byl Říman, anebo alespoň byl v římských službách. Zjevně měl noční službu a sám byl pořádně unavený, takže ty dva prominentní vězně šoupl do nezazší cely, nohy jim ještě zamknul do klády, aby je náhodou nenapadaly nějaké nesmyslné myšlenky na útěk, pak si sednul někde v komůrce pro žalářníky a chvíli si schrupnul.
Probudilo ho zemětřesení, ale to ho zjevně tolik neznepokojilo. Spíš všechny ty otevřené dveře. Žalářníkova noční můra. Představa žalářníka, který neuhlídá ani jednoho vězně, to je žalářník na baterky. A tak se není co divit, že žalářník myslí na nejhorší až už už sahá po meči. Vojenská čest a strach z tvrdého trestu je mu víc než vlastní život.
Těžko konkrétně říct, jak na tom byl ten žalářník nábožensky. Věřit v Boha mu zjevně problém nedělalo, naopak to vypadá, že jako běžný Říman věřil ve spoustu bohů, za různými událostmi viděl různé božské zásahy a možná měl sklony k pověrčivosti. Poměrně složitý materiál pro nějakou misijní práci. Ale to všechno se tomu žalářníkovi poskládá po onom zemětřesení do jasného obrázku: Nejprve se mu asi značně uleví, když na něj Pavel zavolá, že nikdo neutekl, ať si nic nedělá. Jenomže pak mu to dojde: ti dva vězni, co nespali, ale zpívali, přivolali to zemětřesení a způsobili, že se otevřely všechny dveře. Ti dva vězni, to musejí být ? bohové. Průšvih. Zavřel jsem dva bohy do nejhorší cely a ještě jim dal nohy do klády. Velký průšvih. To je snad ještě horší, než kdyby všichni utekli. Co teď? Čekat na nějaký božský trest, anebo raději zase sáhnout po meči? A tak ten žalářník padá před Pavlem a Silasem na kolena a žadoní: Bohové a páni, řekněte mně, co mám udělat, abych se zachránil?
Pavlova odpověď pro něj musela být překvapivá. Nenařídil mu žádnou zvláštní oběť, ani pouť k nějakému významnému místu, ani nějaké tvrdé pokání a půst. Věř v Pána Ježíše Krista a budeš spasen. A nejen ty, ale i všichni, kdo jsou ve tvém domě. Věř a tvá víra bude světlem i ostatním, kteří jsou okolo tebe.
Ten žalářník z toho mohl být mírně zmatený, protože mu Pavel předložil víru v někoho, koho patrně doposud vůbec neznal. Snad mu to ale nepřišlo zatěžko, přidat ke všem těm římským bohům ještě nějakého Ježíše. Jenomže tak to být nemá. A vyžaduje to delší rozhovor. A tak Pavel se Silasem využívají času ještě té noci a vyprávějí mu o Ježíši podrobněji. A nejen jemu, ale všem, kdo jsou v jeho domě. A teprve až tam se rodí křesťanská víra.
A to je velmi důležitý moment. Na první pohled z toho příběhu totiž trčí ten zázrak: zemětřesení, otevřené dveře, uvolněná pouta. Jenomže v tom to není. To všechno ten žalářník viděl, ale vyložil si to úplně jinak. Zázraky jsou vždycky víceznačné. Vždyť ani prázdný hrob neprobudil víru u těch, kteří do něj koukali. A Ježíšovo uzdravování si leckteří vykládali jako dílo ďáblovo. Proto to nikdy není tak, že by stačilo vidět zázrak a automaticky by se ze všech přihlížejících stali křesťané. Takhle jednoduše to nefunguje. Víra se nerodí z bombastických zážitků, v momentech, kdy přestávají platit přírodní zákony. Takové okamžiky jsou spíše k nevíře. Ne k víře, ale k nevíře. A Pavel se k tomu zázračnému vysvobození při rozhovoru s tím žalářníkem patrně už nevrací. Nejde o zázraky, ani o jejich výklad. Jde o prostor a svobodu pro zvěstování evangelia. Zvěstování potřebuje určitý čas a určitý prostor. Nejde to hned, bum, zázrak a je to. A tak ačkoli ten zázrak z toho příběhu hodně vyčnívá, to nejdůležitější se děje v osobním rozhovoru Pavla a toho žalářníka. V obyčejném osobním rozhovoru, možná pracném rozhovoru, v rozhovoru, v setkání, jehož výsledek není nijak jistý. V rozhovoru, který není nijak zázračný, ale úplně normální. V běžných lidských slovech.
Leckdy bychom si možná v skrytu duše přáli nějaký zázrak, který by rázem obrátil na víru mnoho lidí. Anebo bychom si přáli alespoň plný kostel, kde bychom mohli oslovit mnoho lidí najednou. Jenomže ani jedno z toho vůbec nemusí fungovat. Ani sám Pavel, když si v Athénách stoupl na Areopag, na hlavní náměstí, kde ho slyšelo velké množství lidí, nijak zvlášť neuspěl, jak jsme to četli v prvním čtení. Mluvil působivě, zvěstoval evangelium, kázal ? a byl to Pavel, tahle velká postava Nového zákona ? a vysmáli se mu. A jiní mu řekli: až jindy.
Není zaručených cest, neexistuje zaručený návod, jak zvěstovat evangelium tak, aby tomu ostatní porozuměli a uvěřili. Jsou však cesty a způsoby pravděpodobnější než jiné. Hledět na zázrak nestačí. Mluvit k davu, evangelizovat na náměstích, psát do novin, mluvit do rozhlasu nebo dělat televizní bohoslužby, to vše má smysl zkoušet, ale i tady může být výsledek slabý. Nejosvědčenější ? a zároveň také nejpracnější cestou je a zůstává osobní rozhovor, osobní svědectví, setkání člověka s člověkem tváří v tvář. Tedy přesný opak nějaké bombastické události. Malý krůček, drobnost, rozhovor s jedním člověkem, který se může táhnout dny, týdny a roky, který vyžaduje trpělivost, vytrvalost a vlastní životní příklad.
Ale právě z takového drobného rozhovoru může vzejít ten skutečný zázrak: zrození křesťanské víry. Z malého rozhovoru se může urodit velká věc: křest nového křesťana i jeho celého domu. Malý rozhovor může přinést velkou změnu: od myšlenek na sebevraždu až k jásotu z víry. A takové osobní setkávání a mluvení, to je náš program pro celý život. Nemusí nám být líto, že nevidíme velké zázraky. Nemusí nám být líto, že nemluvíme na náměstích nebo v hlavním vysílacím čase. V tom to není. Máme se setkávat a mluvit s druhými. To je dobrá náplň křesťanského života, i když často namáhavá a nespektakulární. Ale evangelium za to stojí.
Amen.