1. čtení: Jan 8, 1-11 (Ježíš a cizoložnice), text: Řím 1, 16-17 Sestry a bratři, tyto řádky najdeme v úvodu dopisu apoštola Pavla, který byl adresován do Říma. Římskému sboru křesťanů. Řím byl tehdy něco jako hlavní město známého světa. V Římě sídlili všechny úřady. Řím zkrátka udával rytmus. Kdo chtěl něco znamenat, musel do Říma. Možná proto záleželo Pavlovi na vztahu právě s tímto sborem. Přeci jenom mít své očko v hlavním městě se hodilo vždy. A navíc si Pavel chtěl z Říma udělat základnu pro svou další misijní činnost v krajích od Říma na západ. Apoštol nejprve zdraví své římské čtenáře, potom je seznamuje se svým plánem navštívit Řím, až konečně v našich dnešních verších dává na vědomí své pochopení evangelia. Tedy jak to on, Pavel, vidí? Pavel píše, že se za evangelium nestydí. To nám může připadat jako samozřejmost. Kdo by se přeci měl za evangelium stydět méně, než zrovna Pavel. Ovšem abychom správně pochopili sílu těchto slov, musíme si uvědomit, jaké poměry tenkrát v Římě panovali. Na trůnu seděl císař, který se domníval, že je bůh a žádného jiného boha nepovažoval zrovna za zdravou konkurenci. V praxi to vypadalo tak, že kdo odmítal uctívat císaře, byl předhozen lvům. Pro tehdejší křesťany musela být Pavlova slova obrovským povzbuzením. Dnes už je doba jiná a za to, čemu věříme nás nikdo divé zvěři nehodí. Nicméně, my křesťané stále zůstáváme pouhým zlomkem společnosti. A nutno dodat, že křesťanské ideály dnes úplně v módě nejsou. Pavlovo vyznání nám tedy také jistě přijde vhod. Za evangelium se nemusíme stydět. Dále u Pavla čteme, že evangelium je moc. Moc je nějaká síla, která dokáže přetvářet. Dokáže udělat z jedné věci něco docela jiného. Evangelium je tedy boží síla, která dokáže totálně změnit člověka. Z hříšného člověka dokáže udělat bytost hodnou věčného života v boží blízkosti. Pavel mluví z vlastní zkušenosti. Dříve totiž byl horlivým pronásledovatelem křesťanů. Sám věřil, že ke spáse stačí dodržovat Boží zákon a odmítal přijmout myšlenku, že člověk potřebuje také, a především, Boží lásku. Až jednou na cestě do Damašku, kam měl namířeno, aby bojoval proti křesťanům, se setkal s Kristem a prozřel. Setkal se osobně, tváří v tvář se silou evangelia o Boží lásce, která Pavla zastavila a přesměrovala o 180 stupňů. Z Pavla se stal nadšený svědek Kristova díla. Ovšem přijmout evangelium, neznamená pouze pasivně nasávat Boží lásku a těšit se na věčný život v Božím království. Přijmout evangelium znamená také pustit Krista do svého srdce a následovat ho. Nechat se vést jeho příkladem. Okoukávat od něj, jak jednal s lidmi okolo sebe a aspoň se snažit chovat také tak. Ježíš, jak čteme na mnoha místech Písma svatého, zdůrazňoval lásku k bližnímu. ?Miluj svého bližního, jako sám sebe!? Tak zní polovina největšího přikázání. Miluj Hospodina a miluj svého bližního. Na těchto dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci. Mám tedy za to, že laskavé slovo, nebo milé gesto směrem k našim blízkým je přesně to, co po nás pán Ježíš vyžaduje a co je nedílnou součástí našeho případného spasení. Pavel dále píše, že spasení se týká každého uvěřivšího Žida, ale i Řeka. Židé jsou národ Bohem vyvolený a není divu, že je Pavel jmenuje na prvním místě. Větší pozornost si zasluhuje onen Řek. Ve starozákonní době vůbec nebylo myslitelné, že by se o spasení zajímal někdo jiný než Žid. Mezi Bohem a jeho lidem byla úzká a pevná vazba, kterou zvenčí prakticky nebylo možné porušit. Nová smlouva, kterou představil Ježíš Kristus, se už týká všech. Nezáleží na národnosti, ani na ničem jiném, kromě osobního rozhodnutí otevřít své srdce Boží lásce. S takovým vybavením už není nic nemožné. Tu dvojici, Žida a Řeka, si můžeme představit i tak, že my, pokřtění křesťané, představujeme toho žida. Myslím, že je to docela trefné přirovnání. O Bohu slýcháme celý život a umíme zpaměti mnohé biblické příběhy. Mnoho přátel i rodinných příslušníků máme právě z křesťanských kruhů. Není pak divu, že někdy pociťujeme jistou výlučnost, která má ovšem jiné následky, než původně měla mít. Často se chováme jako pyšní farizeové. Před lidmi předstíráme hlubokou zbožnost, ale v našich nitrech zeje prázdnota. Řekové jsou pak všichni kolem nás. Ti, kteří uvěřili v průběhu života. A právě od těchto lidí se můžeme my, celoživotní křesťané, dost přiučit. Jako každý nováček přináší s sebou čerstvý, svěží a tradicí nezatížený pohled na věc, tak i začínající evangelík může inspirovat své okolí mladou a radostnou vírou. V evangeliu se zjevuje boží spravedlnost. Dochází tu ke zjevení, to znamená k odhalení, k nahlédnutí za oponu, které se nemůže odehrát nikde jinde. Pavel zde užívá přítomný čas. Teď dochází k odhalení boží spravedlnosti. Ne kdysi v minulosti, ale teď. Každým okamžikem se děje zjevení v evangeliu. Evangelium nelze slyšet, aniž by se člověk sám nestal jeho současníkem, svědkem jeho dění. A co že nám to evangelium vlastně dává poznat? Boží spravedlnost. Tedy jakési Boží soudní rozhodnutí. Evangelium nám dává zahlédnout soudcovskou stolici, na kterou se jednou posadí Ježíš Kristus a bude soudit živé i mrtvé. Obsahem evangelia je tedy Ježíš Kristus. V něm se zjevuje a odehrává boží výrok. Posluchač evangelia se stává svědkem jeho zjevení, jeho současníkem. A to je dobrá zpráva. Že právě Ježíš Kristus, který nám zjevil boží vůli, bude zároveň vykonavatelem boží spravedlnosti. Ten, který je ztělesněním Boží lásky, lásky Boha Otce k nám lidem. Laskavý soudce, který nemá zavřené oči , jako lidská spravedlnost, ale naopak dokořán otevřené srdce. V prvním čtení jsme slyšeli příběh O Ježíši a cizoložnici. Zákoníci a farizeové nějakým záhadným způsobem přistihnou ženu při cizoložství. Zatknou ji a dovedou před Ježíše, aby jim posloužila jako past. Ježíš však útok odvrací, když vyzývá ty bez hříchu, aby po ní hodili kamenem. Ježíš tedy staví obhajobu té ženy na samotném hříchu. S lidským hříchem počítá, a zároveň, a to je další dobrá zpráva, neodsuzuje. Ženě pouze řekne: ?Jdi a už nehřeš!? Ježíš moc dobře ví, že hříšní jsme a že to tak nejspíš zůstane. Odpouští nám naše hříchy, ale zároveň po nás chce, abychom se hříchu snažili vyvarovat. Naštěstí však nesleduje naše úsilí pouze jako tichý divák. Hlasitě nám fandí a dokonce nám seslal Ducha svatého jako nějaký povolený doping. Ten řídí naše srdce a našeptává nám kudy se vydat. Sestry a bratři, stačí pouze otevřít svá srdce a pustit do nich boží láskyplnou moc, která přemění nejprve vnitřek a zanedlouho ponese dobré ovoce. Amen.