kázání 25.4.2009, 1.Samuelova 16

Čtení: Římanům 14,4 ? 10
Text 1.Samuelova 16
Vyrovnat se s koncem toho, čemu člověk pomáhal na svět, je těžké. A vymanit se ze zajetí krachu, pokud za něj člověk cítí spoluodpovědnost, také. Čeho bylo v tom Samuelově smutku víc, těžko říct. Sám ustanovení Saula za prvního izraelského krále ohlašoval a potvrzoval. Během jeho kralování ho provázel. Měl mu připomínat boží vůli. Přes všechno jeho kritické úsilí však Saul zklamal.Truchlil teď nad Saulem proto, že to byl také kus jeho života, s kterým je těžké se rozloučit, nebo proto, že na něj dolehla bezvýslednost jeho díla? Ať tak nebo tak, jisté je, že ho ten smutek úplně ochromil.
A z tohohle zakletí či zajetí, ho vyburcuje a vyvede boží slovo. Ne nějakým chlácholením a planými nadějemi, že všechno nemusí být třeba tak zlé, jak se zdá. Naopak to slovo jednoznačně potvrzuje boží soud. Ale ne jako definitivní konec, nýbrž jako nový začátek. Jdi a začni znovu, říká. Ta možnost, která se ukázala jako slepá ulička, není jediná. Seber se, jeden krach neznamená marnost všeho úsilí. Tvoje poslání pokračuje.
Zvláštní ovšem je číst, jak Hospodin navádí ke konspiraci. Někdo by možná rovnou řekl, ke zbožné lži. Rozhodně by bylo těžké označit jeho doporučení jako jednání na rovinu. Bez jejich vědomí, zatahuje druhé do situace, která je nebezpečná, ve které jde o krk.
Máme to snad číst jako návod, jak jednat, má-li člověk pověření od Boha? Má snad diplomaticky leccos zamlčet, aby se vyhnul riziku a prosadil boží vůli? To těžko. Toho bych se bál. To by také mohlo skončit v těžké manipulaci. Úsloví, že účel světí prostředky, nepatří zrovna k biblické moudrosti. Je spíš součástí pokušení, kterému podle evangelií Ježíš odolal.
Je ovšem otázka, jestli to chápeme dobře, vidíme-li v tom jen krycí manévr. A je stejně tak otázka, jestli to, co považujeme za jednání na rovinu, je vždycky skutečně pravdivé. Nepřistoupit na konfrontační rovinu je asi, co se božího vyvolení týče, pravdivější. To jenom náš zdeformovaný pohled ho může vidět jen v rámci soupeření, jako otázku převzetí moci. Tady se ale žádná revoluce nechystá. Vyvolený David Saula z trůnu nesvrhne a o moc s ním nesoupeří. Nakonec přináší úlevu i tomu odepsanému králi, který si za svoje trápení může sám. Skutečně přináší pokoj. Samuel ani věřící člověk nemá blafovat, ale nemusí vždycky přijmout obvyklou optiku, která se už jinak než mocensky na věci dívat neumí.
Pokud, třeba i my věřící, rozumíme božímu povolání jen jako soupeření s ostatními, kdo na tom bude líp nebo komu náleží nějaká privilegia, jsme vedle. Jde v něm o pokoj třeba i pro ty, kdo kvůli vlastní nejistotě vidí v každém jenom ohrožení.
Ale vyvolit toho pravého není jen tak. Co je pro kvalitu lidského života rozhodující?
?Člověk se dívá na to, co má před očima, Hospodin však hledí na srdce.? To zní jasně. Důležitý není zevnějšek, ale to, jaký je člověk uvnitř ? jeho myšlení, jeho charakter, jeho srdce. A obojí nemusí být vždycky v souladu. Krásný zevnějšek nemusí značit krásného ducha a naopak odpudivý vzhled může skrývat dobré srdce. To známe dobře z pohádek. Umouněná Popelka má ryzí a čistý charakter, zatímco krásná macecha je až do morku kosti zkažená a kuje jenom zlé pikle, aby zlikvidovala nevinnou Sněhurku.
To je jistě důležitý důraz. Na vzhled dáme všichni. Kdo tvrdí opak, toho není třeba brát vážně. Jen ať si představí, jak by reagoval, kdyby mu jeho žena přišla domů pěkně zelená jako Fióna ze Šreka, nebo třeba v podobě jeho sousedky, nebo její muž alá Michael Jackson. Připomenutí, že to, co je vidět, ještě o ničem podstatném vypovídat nemusí, je dobré mít na mysli. Zvlášť pokud jde o vůdce, jako v tom příběhu o pomazání Davida za krále, tedy v politice. Urostlé sportovní typy s vždycky skvěle ladící kravatou nemusejí také mít na mysli nic jiného než sami sebe a víc než obecný zájem je může vést jen vlastní ješitnost.
Na druhou stranu i schéma, které se z tohoto důležitého připomenutí, často také mezi námi věřícími, stává, je stejně zavádějící. Ani nezájem o vlastní zjev a povznesenost nad něj neskrývá automaticky dobré srdce a pěstěný zevnějšek zase vnitřní prázdnotu. Však jsme i o Davidovi četli, že měl krásné oči a byl pěkného vzhledu. A jeho bratři zase Samuela nejspíš neokouzlili jen svojí podobou. Jejich jména to naznačují: Elí-ab znamená Bůh je můj otec, Abí-nadab zase Otcův nabízený či Otcem chtěný. Měli tedy i jiné ?viditelné? předpoklady: vzorové vyznání, otcovské doporučení, oporu v tradici. A přesto musí Samuel stále opakovat: ?Hospodin ho nevyvolil.?
Ono v tom příběhu asi vůbec nejde o stanovení nějakého pravého kriteria pro naše výběrová řízení ? třeba charakterových vlastností místo vzhledu. Možná si díky němu máme, sestry a bratři, především uvědomit, jak jsou všechna naše hodnocení omezená; že to, co vypovídá o tom, jaký člověk je, nám zůstává skryto. Bůh Samuelovi přece neříká: ?Nehleď na zevnějšek, ale hleď na srdce.? Říká mu: ?Člověk se dívá na to, co má před očima, Hospodin však hledí na srdce.?
Z toho, co máme před očima, co jsme schopni evidovat ? ať už jde o vzhled nebo o chování a další předpoklady, nelze asi jednoznačně vyčíst, jaký člověk je a bude. Tohle hodnocení je vyhrazeno Bohu. Rozhodující v posledu není, jak nás vidí druzí, ani jak vidíme my sami sebe. Rozhodující je, jak nás vidí Bůh a co k našemu životu říká.
A to, jak se náš život bude odvíjet, nejspíš nezáleží ani tak na našich předpokladech, ale na tom jak a zda tenhle boží pohled na sebe přijmeme.
Náš život, jak píše apoštol, není jen do sebe uzavřený monolog. Nežijeme sami sobě. Odpovídáme na to, co jednoho každého z nás oslovilo. Odpovědi mohou být různé a není na nás, abychom je posuzovali. To může jen Bůh, který oslovuje, který ten skrytý dialog každého života zná, jehož slovo dává šanci ke svobodné odpovědi a je základem toho, že člověk obstojí. Jde jen o to, zda a jak ho člověk přijme, zda mu v srdci dopřeje sluchu. Vyvolení není oceněním lidských kvalit, ale zdrojem svobodného života.
Ten příběh přece nezmiňuje jediný důvod, pro který si Hospodin Davida vyvolil. Za to pokračuje tím, jak David žil na základě toho ujištění, že je Bůh s ním. A to pokračování je opravdu zvláštní. Místo aby se David, jako Bohem ustanovený král, vydal Saula svrhnout z trůnu, místo aby s ním o moc soupeřil nebo mu přinejmenším vypověděl poslušnost, stává se jeho služebníkem, hraje mu a zbavuje ho soužení. Tomu, komu by mohl upřít všechna práva a vyhlásit svatý boj, přináší úlevu. A nevadí mu, že má zatím místo koruny v ruce jen kytaru. Taková svoboda se v životě rodí, když se může s důvěrou spolehnout, že je Bůh s ním. Pak není třeba o místo na výsluní soupeřit. Pak může osvobozovat i ty, kdo se kvůli vlastní nedůvěře stali obětí zloby a strachu.
Ona naděje dobrého života asi opravdu víc záleží na tom božím rozhodnutí, že si nás vyvolil a zamiloval, kterého se můžeme v důvěře držet, než na tom, co je na nás vidět a podle čeho obvykle vybíráme. Skrze tu důvěru nás totiž formuje Bůh sám. A to je síla, to pak i ti nejmenší mohou udělat velké věci. Amen.