O Božím pokoji a poslání mezi lidi
text: J 20,19-23 Nové Město na Moravě 25.4.2010
čtení: J 6,3-13 pověření staršovstva
písně: 98 440 433 699 685

Kristus byl vzkříšen, sdělovali si jeho blízcí (učedníci a pár žen a několik příznivců). Bibličtí vypravěči se netají tím, že z toho ti lidé měli radost, ale ne hned. Nejdřív se vlastně docela lekli. Vzkříšen ? co to vlastně přesně obnáší a hlavně co to znamená pro nás?
Večer se učedníci raději zamkli, strach je strach. Co kdyby po nich šli Ježíšovi nepřátelé? Seděli za zavřenými dveřmi a asi si trochu nevěděli rady, co vlastně dál. Nevím, na co by přišli a co by vymysleli; vypravěč Jan se tím nezabývá a hned poví, že Ježíše žádné zamčené dveře nezastaví. Platí to i obrazně: srdce zavřené na sebevětší petlici mu není nedostupné.
Zkrátka najednou tu Ježíš stál uprostřed a mluvil na ně. Moc toho podle Janova vyprávění neřekl. Jen: ?Pokoj vám.? Měli z toho radost. Až teď ? teď už na tu radost došlo po prvotním úleku; samotná informace o vzkříšení nikoho nepřesvědčí a nerozveselí: to až v setkání člověk prožije cosi víc, co mu tu radost dodá a dopřeje.
Pro ně to setkání znamenalo přání Božího pokoje. To je přání velkolepé: v Bibli se o opravdickém pokoji mluví hodně a na mnoha místech, ale netroufl bych si ho nijak definovat. Do situace, kterou prožíváte, se vám nějak nastěhuje záblesk Božího království, Boží lásky, odpuštění, spravedlnosti. I to je Boží pokoj.
Vyslechli to přání a měli radost. A Ježíš pokračoval. Zopakoval: ?Pokoj vám.? a pak dodal: ?Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás.?
První přání pokoje vyslovil pro ně. To druhé už si nemají nechat pro sebe: Kristus je tím přáním vybavil i pro druhé lidi. Posílám vás (s Božím pokojem) mezi ně.
Církev (zprvu učedníci, dnes my) tedy dostala poslání. ?Pokoj vám,? a teď s tím běžte mezi lidi. Jenže ? napadlo nejspíš už první učedníky a napadne to i nás ? jak jim ten pokoj dát a kde ho vlastně pořád brát? Jak chcete rozdávat, když sami na rozdávání nemáte?

K
dyby evangelium byla dejme tomu detektivka, asi bychom ho četli jen jednou: na konci se zápletka rozplete, zjistíme, jak to dopadlo a podruhé už to číst nemá smysl, protože už to znám.
Jenže evangelium detektivka není. Evangelium nekončí ani zatčením pachatelů ani žádným happyendem, nýbrž posláním. Ten, jenž byl ukřižován jako velikonoční oběť, nám to poslání předal: Pokoj vám ? a teď s tím běžte mezi lidi. Předejte jim pokoj Boží, který převyšuje veškeré pomyšlení.
Jenomže jak? povídám si, když to čtu. Jak to vlastně dělal on, Ježíš? To je přesně důvod, proč čteme Bibli zase znovu. Sice už víme, jak to dopadlo, ale teď je to takříkajíc na nás: dostali jsme poslání, s nímž si trochu víme a trochu nevíme rady, a tak se vracíme na předchozí stránky, jak to vlastně dělal on. Nejsou to instrukce, protože není v našich silách, abychom zopakovali, co dělal Ježíš. A přece z těch stránek lze vyčíst cosi podnětného, čemu věnovat pozornost a jak na to.
K jedné z těch stránek (Janova evangelia) se vraťme i teď, inspirováni otázkou, jak lidem předávat, co sami (skoro) nemáme nebo čeho máme pomálu.

J
ednou, už je to dávno, přišlo Ježíšovi naslouchat hrozně moc lidí. Bylo to na jedné hoře, kam Ježíš vystoupil a spolu s učedníky se tam posadili. Mohla to být docela příjemná společně prožitá chvíle, jenže se sem sbíhá veliký dav. Ježíš je bude učit (blesklo možná hlavou učedníkům), jenže co až přijde soumrak a ti lidé dostanou hlad? Kde seženeme chleba, abychom všechny nasytili?
Nasnadě je poněkud beznadějná odpověď: Asi jsme sem vůbec neměli chodit. Teď jim nemáme co dát, Mistře, a celé to bude pro ostudu. Druhý k tomu dodá: Pro tolik lidí chleba mít nebudeme, ani kdybychom za něj dali dvě stě denárů (což nebylo zrovna málo), a i tak by měl každý z nich sotva sousto.
Jak byste tuhle odpověď nazvali? Pesimistická? Realistická? Jisté je, že zkušenost člověka nabádá k opatrnosti a jsou-li k tomu ruce, nohy i mysl zesláblé únavou, člověk už nenajde skulinku, kudy by mu do těch propočtů proklouzla naděje. Myslet na druhé, jako teď Ježíš, je ušlechtilé; jenže nemáme, z čeho bychom rozdávali.
Pak se jakási naděje přece jen objevila, ale moc zářivá nebyla. Je tu jeden chlapec a ten má pět ječných chlebů a dvě ryby... Naděje v tomto případě vypadá tak, že se na chvíli umlčí úvahy, jaké by to bylo, kdyby ? a místo nich pojďme zužitkovat, co je.
Některé překlady Bible v nadpisku k tomuto příběhu mluví o rozmnožení chlebů, ale o tom tu vlastně nepadne ani slovo. Spíš se tu mluví o špatném odhadu a očekávání učedníků.

V
ypravěč Jan má ve zvyku si pohrávat s obrazy, symboly a čísly a je tomu tak ve vší stručnosti i zde. Ze všeho nejdřív tu musí být někdo, kdo je ochoten dát něco ze svého. Pět chlebů a dvě ryby, moc to není pro tak velký zástup (a dárci samotnému nezbude nic), ale co: ten muž ze zástupu dá k dispozici, co má. Své všechno. Své málo.
Copak s takovou troškou na tolik lidí? Jenže vyprávění pokračuje klíčovou scénou, jak to málo (a zároveň to všechno) vzal Ježíš do ruky...
Co se to tu vlastně rozdává s těmi kousíčky chleba? Víra? Naděje? Láska? Každopádně je toho dost. Dost pro všechny.
Bylo toho sedm kousků: pět chlebů a dvě ryby, dohromady sedm. To je něco, co vyjde na každý den. Na každý den, a ještě se bude moci rozdávat dalším a dalším, všem pokolením z dvanácti košů. Kdo chcete, vezměte si a jezte. Po těch kapku škarohlídských odpovědích je tu tedy ještě jedna: Ježíšovo gesto, kterým rozdává.
Na každý den a na všechny se dostane, dokonce i všem pokolením; tak to vypravěč Jan naznačil těmi čísly. Ale cosi se tu po nás chce: dát ze svého to své málo (to své všechno), dát to k dispozici a pak dovolit, aby to vzal do ruky sám Bůh.

V
raťme se ke scéně, kterou jsme dnes začínali. Učedníci za zamčenými dveřmi, a najednou je Ježíš uprostřed mezi nimi a povídá: ?Pokoj vám.? To aby se nebáli. Měli z toho radost a on zopakoval: ?Pokoj vám. Posílám vás mezi lidi. Komu odpustíte hříchy, tomu budou odpuštěny, komu ne, tomu odpuštěny nebudou.?
S Božím pokojem mají vyrazit do světa (a my dnes v jejich šlépějích), jenže svět není zrovna čistý a hlavně: kde vzít tolik Božího pokoje pro všechny ty lidi?
Jakási odpověď byla v příběhu o chlebech: nepustím-li mezi lidi odpuštění, bude tam chybět. Je to jen malá troška, odpustit můžu leda těm, kdo se provinili proti mně ? ale jestli to pak vezme do ruky Bůh, možná se začnou dít netušené věci.
To málo, co mám, dát k dispozici. Nedělá se to úplně snadno. K úkolu, který je nad naše síly, dostáváme sílu odjinud (Ježíš jim i nám předal Božího Ducha). A všechno je to pod jeho požehnáním: ?Pokoj vám.?