čtení: Izajáš 8,17-9,1
text: Matouš 4,12 ? 25
Sestry a bratři,
minulou neděli jsme sledovali příběh o Ježíšově pokušení, příběh, v němž o samotě zápasí o to, co vlastně znamená být božím synem, co je třeba, abychom naplnili boží vůli.
I tento čas vnitřního usebrání, koncentrace a osobního zrání, kdy pro sebe jeden probojovává svou roli, ovšem někdy končí a nastává čas veřejného vystoupení, angažovanosti, akce - kdy je na člověku, aby vstoupil do dění, aby do něho zasáhl.
Ale kdy to je? Kdy ten okamžik nastává? Když je člověk zralý, hotový, připravený? A kdy to je? Když si to sám o sobě myslí? Když jeden zápas úspěšně vybojoval? Když už je mu všechno jasné? Ale je vůbec někdy taková chvíle? A je-li, není to právě ten nejhorší čas, kdy je člověk pro svojí vnitřní sebe-spokojenost nejblíž tomu, aby selhal? Aby příslovečně usnul na vavřínech?
Anebo o tom okamžiku rozhoduje tzv. příhodná chvíle? Když má ono vystoupení a angažmá naději na úspěch. Když mu sled událostí nahrává. Pak je třeba, jak se říká, chytit příležitost za pačesy?
V Kristovském příběhu o tom okamžiku nerozhoduje ani úspěšně skončený zápas s pokušením - ten relativní pocit vyzrálosti nebo hotovosti, ani nadějný odhad situace.
Když Ježíš uslyšel, že Jan je uvězněn, odebral se do Galileje?od té chvíle začal kázat. Tehdy vystupuje a vkládá se do hry. Ten podnět přichází zvenčí. A zpráva o Janově uvěznění by našince nejspíš ujistila o tom, že není zrovna vhodná chvíle se veřejně angažoval.
V Kristovském příběhu je však právě tohle výzvou. Když byl umlčen hlas volajícího, když by po jeho působení mělo nastat ticho, když najednou není nikoho, kdo by volal k pokání a vyhlašoval boží vládu, to je okamžik, který si žádá odpověď. Už není možné zůstat jenom sám se sebou, s anděly nebo jenom sám s Bohem, to je podnět pro vystoupení. Odpovědnost v Kristovském smyslu není závislá na příhodnosti času, ani na pocitu připravenosti, ale na výzvě, kterou tvoří vědomí, že svědectví pravdě není jenom osobní záležitostí toho nebo onoho, ale společným posláním. Nemůže-li nést její poselství ten druhý, je na mne, abych se ho ujal, abych nastoupil na jeho místo.
Od té chvíle začal Ježíš kázat: "Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské." Je to doslova totéž, co kázal Jan. A Ježíš ? nebo snad evangelista ? na tom nevidí nic snižujícího, že jenom propůjčí ústa jeho slovům. Zdůrazňování originality bývá často jen projevem jejího nedostatku.
Ježíš káže totéž, ale neznamená to, že by svého předchůdce jenom kopíroval. Jan vyšel na poušť, aby svou vyděleností oslovil, aby stavěl nad život lidí otazník, aby je vyvedl z jejich zaběhanosti, aby se stal výzvou ke změně. Ježíš jde naopak mezi lidi, aby tu změnu uprostřed lidského života žil, aby se tou změnou stal, aby bydlícím v krajině stínů smrti vzešlo světlo.
Mají opačný směr, což zase ale neznamená, že by nutně stáli proti sobě. Poušť, pusto a prázdno nemusí být jen tam, kde není živáčka, kde je jen písek a kamení. Pusto a prázdno může být mezi lidmi, uprostřed zástupů, uprostřed života. A o to je pak tíživější, o to je beznadějnější - pustota vztahů, vyprahlost života, skutečná krajina stínů smrti. Smrt není jen mimo život. Mrtvý může být člověk už zaživa. Když zemře živý člověk, je to smutné, ale když je život sám bez života, mrtvolný, umrtvující, bez naděje a beze smyslu, pak je to skutečně beznaděj a temnota.
A právě tam je nejvíc třeba vyhlásit, že nevládne jenom smrt a její stíny, ale Bůh; že není jenom to, co zrovna je, ale i to, co být může, co je skutečně za dveřmi, jen se tomu otevřít. A nejen vyhlásit, je třeba opravdu rozžehnout to světlo. A na to jenom slova nestačí.
Krásných a ušlechtilých slov, učení, návodů, receptů a apelů jsou mraky, jenomže při nich stále narážíme právě na to, že je my lidé nejsme s to naplnit. Troskotají na tom, jací jsme - na naší člověčině. Bylo by to krásné, kdyby se naplnily, ale to bychom museli být jiní. Jenomže my nejsme. "Obraťte se, čiňte pokání, buďte lepší, neste ovoce" - to všechno je důležité a dobré slyšet, ale čekat od těch apelů zásadní změnu je asi iluze. Těch, kdo vědí, jak by všechno mělo být, je habaděj - v církvi, po hospodách, na každém rohu - a přece se nic nemění.
Skutečnou změnu přináší ten, který neříká "pomozte si", který nedává recept, ale pomáhá, osvobozuje, vrací do života, sám tvoří nové. A právě k tomu nás zve: Učiním z vás rybáře lidí...
Ježíš nenabízí návod, program, nauku a nejde mu o to, abychom je uznali, abychom jim přitakali a zastávali je. Říká: Nechte mě na sobě pracovat, nechte se přetvořit, nechte mě, abych z vás učinil ty, kdo budou schopni pomáhat, kdo budou schopni vytáhnout z bryndy, kdo budou umět jednat ve prospěch druhých. Pojďte za mnou a učiním z vás rybáře lidí.
Bratři a sestry, možná není bez významu, že ti první učedníci byli právě rybáři. Jde ale o to, jaký je ten význam. Někdo ho vidí sociálně: Ježíš se staví na stranu prostých, dělných lidí. Jenomže už mezi těmi rybáři jsou sociální rozdíly - jedni vlastní loď, druzí ani na ní neměli. A zanedlouho vyzve Ježíš stejně finančníka Matouše. Jiní z toho odvodí argument pro jinou prostotu: Rybáři byli neučení. K čemu tedy všechno to teologické mudrování a biblická studia, stačí upřímnost a brát v bibli všechno jak to leží a běží. Jenomže, když to tak člověk poctivě dělá, pak také přijde na to, jak často byli ti rybáři se svými představami a pochopením Ježíšových slov vedle. Ani s tou prostotou nejspíš nevystačíme.
Asi jde o něco jiného: Prý není doloženo, že by byl rybářem nějaký zákoník. Proč? Inu protože boží zákon dělil zvířata na čistá a nečistá, jenomže rybářská síť to neuměla. Být rybářem a chtít zůstat neposkvrněný nešlo dohromady. A možná, že s tou pomocí, ke které Ježíš zve, je to stejné. Pomoct může jedině ten, kdo nežije jenom pro vlastní ospravedlnění, kdo se nestará jenom o to, aby na něm nikdo žádné smítko nemohl najít. Tahat někoho z bahna a přitom chtít zůstat čistý, není možné. Komu jde na prvním místě o to, aby se neušpinil, ten nemůže podat ruku tomu, kdo ve špíně vězí, ten se mu raději vyhne, ten si může leda pěstovat svůj klub neposkvrněných.
Opravdu pomoci může jenom ten, kdo na cestě za Kristem nechá i starost o svoji čistotu a spravedlnost s důvěrou na něm; kdo přijme, že není na nás, abychom se sami učinili těmi nespornými dobrodinci. Naše naděje je v tom, že nás on sám uschopní, abychom žili, druhým k dobrému - třeba darem milosti, který osvobozuje od toho, abychom starali jenom pro svou vlastní spásu.
Ano, bratři a sestry, Ježíš není Jan, není už jen apelem pro ty, kdo na to mají, aby se obrátili, napravili a vyšli z temnot. Ježíš je světlo, které vzešlo těm, kdo v temnotách bydlí, je šancí a pomocí pro ty, kdo si nedovedou pomoct sami, pro invalidy na duchu, pro ochrnuté vlastní neschopností, pro posedlé třeba sebou samými. Není apelem, je darem. A jde jen o to, zda jej chceme přijmout, zda si vlastní invaliditu umíme přiznat a nestydíme se připojit k těm zástupům mrzáků, co ho následují, co přicházejí k jeho stolu, aby vše dostali darem. Amen.