kázání 26.6.2011 - Vojta Hrouda

Bohoslužby, 26. 6. 2011, V. Hrouda
Čtení: Ž 19,1-11
Kázání: Gn 1,31

Milé děti, rodiče, babičky a dědové, strýcové a tety, učitelé a vychovatelé, milé sestry a milí bratři:
Končí další školní rok? A tak si všichni možná trochu povzdechneme, že je zase něco nenávratně za námi. Ale jistě si i oddechneme, že jsme to nějak přežili a zvládli.
Věřím a doufám, že alespoň většina z nás se může ohlédnout i s radostí (a určitou hrdostí), že to bylo dobré!
Maje na mysli tuto souvislost, toto uspokojení z dobrého díla, vybral jsem pro dnešní kázání jeden známý verš ze samého začátku Bible. Hospodin Bůh dokončil svět a spokojeně si ho prohlížel. Ten verš zní: ´Bůh viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré. Byl večer a bylo jitro, den šestý? ´
Svět byl stvořen jako dobrý! Dokonce velmi dobrý! Řeknu hned, co chci v kázání zdůraznit. Jde mi o dvě věci, o dvojí sdělení:
Ta první věc není na nás! Je to ujištění o dobrém základu světa. Můžeme vydechnout, to nemusíme zajistit. To nemůžeme ani pokazit! Můžeme se pouze spolehnout na dobrého stavitele, na Otcovu moudrost a lásku! Ta nás chrání i přes naše vylomeniny! Stačí jen to uvidět? rozeznat přívětivost domova, do kterého jsme se narodili. Bůh nám svěřil dobrý svět a nám požehnal k tomu, abychom jeho dobrou kvalitu uhlídali. Abychom v jeho dobrém díle pokračovali.
A to je ta druhá věc, ta je naopak na nás! Je to možnost na dobrý základ navázat a jít dobrou cestou. Dobrý základ sám o sobě přeci nezaručuje dobrý svět na věky. Máme odpovědnost těch, kdo mají o základ pečovat.
Pokusím se obě věci rozvinout!
Nuže, nejprve ono ujištění o dobrém základu světa. Chce se mi začít od konce. Chci vyjít z každodenní lidské situace. Z našeho života, jak jej my, tady a teď žijeme. Každý znáte příběhy lidí, jejichž život zaplavila beznaděj nebo smutek. Někdo jim ublížil, někdo je zklamal, někoho ztratili. Nebo oni sami něco nezvládli a propadají se do kolotoče sebeobviňování a trýznivých úvah o vlastní špatnosti nebo méněcennosti. Nevidí východisko, nevidí světlo. Svět je cizí, studený, nepřátelský, zlý. Svět pro ně rozhodně není dobrý!
I mě napadají takové příběhy, a jsou to příběhy skutečných lidí, ne nějaké románové fikce. Znám třeba mladou matku několika malých dětí. Její současný život vypadá zhruba takto: žije u rodičů svého manžela, který se postupně stává alkoholikem (nebo jím už je). Muž ji bije. Tchán s tchyní ji nerozumějí a nejsou na její straně. Nemá přitom kam jít, děti jsou na ní závislé. Žije na malé vesnici, kam se přivdala a kam nezapadá ani nepatří. Je to celé nějak hořké? Je tohle ten dobrý, Boží svět?
Zkusím přidat další pohled. Představme si život lidí v dobách, kdy jim civilizace nezajišťovala chráněnou a pohodlnou existenci jako nám dnes: Neandrtálci při lovu jeskynního medvěda ? to byli přeci také lidé. Smrtelná zranění, hlad, vyhaslé ohniště a smrt mrazem. Máme před očima ty výjevy z obrázků Zdeňka Buriana. Žít tehdy, to bylo velmi drsné.
Nebo: Život v otročině, ujařmenosti: bezzemci v Rusku, lidé nesvobodní, vykořisťovaní, znásilňovaní na těle i na duchu, robotou, válkami. Nebo exulanti v různých dobách, lidé vyhnaní a bez domova. Hrůzy dvou světových válek, komunistických lágrů. Dnes už si většinu z toho neumíme ani představit? Život člověka na této zemi se může (alespoň zvnějšku) podobat peklu. A peklo přece není dobré!
To, o čem tu mluvím, se dá vlastně shrnout do námitky (svým způsobem oprávněné): Jak můžete říkat, že svět má dobrý základ, když je život tak zlý! Jak to, že Bůh stvořil dobrý svět! Co to je za nesmysl! Tenhle svět dobrý není, jen se na to podívejte! Vždyť se v něm mnohým, mnohdy a mnohde dobře nežilo ani nežije!
Předně, odpověď na tuhle námitku není snadná, nemá-li být povrchní nebo fundamentalistická. Dále, mám za to, že se na tuto námitku odpovídat má (spíše se snažit hledat pravdu než odpověď). A za třetí, Bible je spolehlivým průvodcem při hledání této pravdy o Bohu a člověku ? protože je zprávou o lidském pochybení, zprávou o naději v tomto pochybení a zprávou o záchraně z tohoto pochybení.
Přes toto všechno se chci dnes ladně přenést (to by se do jednoho kázání nevešlo). Zmínit se chci jenom o vděčnosti za to dobré a o vzdorování tomu zlému.
Vděčnost: V dobách, kdy ještě neexistovala ani Bible ani víra v Hospodina, musela existovat vděčnost. Kde se vzala? Snad tak, že Bůh člověku stále trpělivě připomínal, že ho stvořil v dobrém úmyslu, k dobré budoucnosti a pro dobrý úkol. Třeba se vděčnost postupně rodila, vznikala jako nový postoj, který se v lidských společenstvích teprve zabydluje. Vděčnost se stávala protiváhou hrůze, zlobě, pocitu ohrožení z nepřátelského světa. Člověk se rozpomínal na své kořeny, a to navzdory úzkosti a strachu z existence.
I víra starých Izraelců, kteří se svěřili ochraně dobrého Boha Jahveho, byla zřejmě zrozena z vděčnosti. Takže člověk začal vidět, že svět, jak ho Bůh stvořil, je hoden úcty, obdivu a lásky. Člověk začal chápat, že je nějak odpovědný za dílo, které je od počátku dobré. Dokonce velmi dobré!
Vzdorování zlému: Navzdory veškeré nedobré zkušenosti s drsným, nevděčným a nepřátelským světem, navzdory všemu tomu nezměrnému lidskému utrpení, je zde Boží ujištění o dobrém základu světa. Bůh viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré.
Tohle ´navzdory´ je důležité. V tom slově slyším ´vzdor´. Mohu vzdorovat tomu nikdy nekončícímu náporu bídy a utrpení. Jakkoliv je takové vzdorování absurdní, jakkoliv je bláznovstvím! Mohu se postavit na odpor tomu tesknému lkání, nesoucímu se celými lidskými dějinami.
Vděčnost a vzdor mě pěkně a přirozeně přivádějí k tomu druhému, o čem chci dneska mluvit: Bůh učinil dobrý svět? je to jeho job, je to na něm. Ta druhá věc už je na nás, je to naše rozhodnutí, naše volba. Dobrá cesta, po které se můžeme vydat. Je přece možné na dobrý základ navázat, přidržet se ho, opřít se o něj, vyjít z něho. Dobrý základ sám o sobě nezaručuje dobrý svět, ale (opakuji znovu), my máme odpovědnost těch, kdo mají dobrý základ světa rozvinout a o svět pečovat.
Vrátím se k příběhu té mladé ženy s rozbitým životem. Neznám jednoduchou radu, jak její život rychle spravit, jak jej učinit spokojenějším, lepším. Obrátí-li se na zdravotnický podpůrný systém, dostane nejspíš antidepresiva, léky. Obrátí-li se na sociální podpůrný systém, může dostat umístění v azylovém domě nebo nějakou mimořádnou sociální dávku, tedy peníze. To vše může pomoci. Nicméně ? věřím tomu, že větší pomocí, tedy účinnějším antidepresivem, může být právě víra v dobrý základ světa a života. Zkusím vysvětlit jak a proč.
Je to jako když poutník ztratí cestu. Člověk na Sahaře, v poušti? jde z jedné oázy do druhé? a ztratí cestu. Panika, strach, najednou mu hrozí, že rychle zemře v žáru pouště. Jaká to musí být úleva, když se mu podaří tu obyčejnou prašnou silnici znovu najít. Vrátit se na ni. Je na ní sice stejné horko, stejný žár jako uprostřed prázdných dun, ale přitom je to zcela jiné, zásadně odlišné. Jako nebe a dudy.
Ten poutník totiž ví, že když půjde od rána do večera v dunách, nedojde nikam. Když ale půjde po cestě, dojde do oázy. Stejné je to s vírou v dobrý základ světa. Náš život, to je také taková pouť mezi dvěma oázami. Vidíme-li dobrý základ světa, jdeme po cestě. Žár pouště nás nezničí, protože jím jenom projdeme. Máme směr a známe cíl. Najednou vidíme, že má smysl to vydržet? !!!
Víra v dobrý základ světa a života je antidepresivum proti úzkosti z vlastní existence. Ta úzkost, ta je hořká. To známe, i když každý máme jinou životní zkušenost. Dobrý Bůh dává smysl i hořké existenci. Je nad ní! A co hlavního, on nezůstal u toho, že by svět a nás dobře uhnětl, pak se po právu pochválil a šel od toho. On jde po té cestě s námi! Jde vedle nás. Volá nás zpět, když z cesty sejdeme do hlubokého písku. Raduje se, když ho pochopíme, když jej přijmeme, když se ho nezřekneme v hloupé a pyšné sebedůvěře, že jeho cestu nepotřebujeme.
On je zkrátka dobrý Stvořitel. A protože je taky dobrý Otec, nezůstane u toho, že na začátku dobře tvořil. Úplně stejně jako mnoho otců (mnohé možná sami znáte, jsou třeba z Nového Města nebo z Křídel nebo z Londýna), kteří nezůstali u toho, že dobře zplodili své syny nebo dcery. Když v porodnici poprvé uviděli své dítě, jistě si řekli s úlevou ? velmi dobře jsme tě učinili, velmi dobře. Otcové nejprve s velkým chvěním chrání život svých malých synků, aby posléze již jen s obavami přihlíželi jejich dospívání. Jen ať se můj syn na žhavé poušti života neztratí! O to tě, Pane, prosím!
O úlevné síle dobré cesty krásně zpívá prorok Jeremiáš (Jr 6,16):
Toto praví Hospodin: Stůjte na cestách a vyhlížejte, ptejte se na stezky věčnosti. Kde je ta dobrá cesta? Vydejte se po ní a vaše duše naleznou klid.
Amen