kázání 26.9.2010 - Vojtěch Hrouda

Sedmnáctá neděle po Trojici, 26.9.2010, V. Hrouda
Kázání: Lk 18, 35-43
Čtení: Iz 42, 16 a 18-20
Sestry a bratři,
text, kterým se můžeme nechat dnes inspirovat, je zapsán v Evangeliu podle Lukáše. Ta perikopa se jmenuje Uzdravení slepého u Jericha.
Můžeme to jásavě zvolat hned na začátku: Je to příběh o záchraně člověka! Moc Kristova zachraňuje, setká-li se s vírou. Záchrana je z milosti, z ničeho jiného. U Jericha jde tedy o víc než o uzdravení, i když to štěstí bychom slepému žebrákovi jistě přáli. Jde o víc... vlastně jde o nejvíc, o tu největší věc! Jde o dotek spásy, o setkání se Spasitelem, o spasení člověka. On za nás zaplatí na kříži a my máme uvidět, stát se vidoucími!
Zkusme nyní o tom doteku spásy přemýšlet. V evangeliu je popsán jako událost jásavá. Slepý znovu vidí! Haleluja, sláva Kristu! Hotovo! Uzdravený slepec balí žebrácká fidlátka a jde za Ježíšem. Je to jasné. Je jasné, kdo je kdo. Je jasné, co se stalo ? Ježíš vládne nadpřirozenou mocí, která je z Boha. A hned nás napadne: Ano, všichni nemocní mohou doufat v uzdravení. Ať věří a touží, třeba do umdlení. Myslím si, že pokud bychom se s tímto porozuměním spokojili, uvízli bychom na mělčině. Čili, ten text bychom četli ke svému malému užitku, pouze mělkým čtením.
Jde nám o hlubší čtení. Chceme (takříkajíc) zajet s lodí na hlubinu. Pak ale připusťme, že vše není tak jasné. Je dobré zapochybovat. Porovnat příběh s vlastní zkušeností. Není totiž úplně snadné porozumět tomu, co se to u Jericha vlastně odehrálo. O čem nás ta událost informuje? Nejsme přeci jenom v roli posluchačů starého biblického příběhu (to jistě také?). Jsme hlavně v roli slepých žebráků! Jak nás tedy ta událost směruje v naší víře? Jak nám pomáhá? K čemu nás povzbuzuje? A je v ní naděje!!? Pro nás - nemocné, volající, zoufale křičící ze své tmy, slepě, ve směru, odkud slyšíme kroky a blížící se pomoc.
Věřím, že nám o takové hlubší čtení opravdu jde. Zkusím teď příběh dvakrát převyprávět, jako příběh z dnešní doby. V prvním vyprávění jej budu interpretovat mělkým způsobem, ve druhém hlubším způsobem. Uvidíme, jak to půjde?
Takže mělčina: Strýc Albert. Leží v nemocnici na chirurgii, třeba v Novém Městě. Má mnoho let silnou cukrovku. Od cukrovky mu vloni začaly černat prsty u pravé nohy, pak i u levé. Ta černota postupuje od palců nahoru, pořád výš. Nedávno mu amputovali prsty i s kusem nártu. Strýc Albert je věřící křesťan. Modlí se od dětství, věří, že jeho nářek bude vyslyšen. Modlí se, aby byl uzdraven, aby nepřišel o nohy: ?Ježíši, Synu Davidův, smiluj se! Ty, který uzdravuješ, uzdrav i mě. Prosím tě, ? a prosím tě desetkrát víc, než ten slepý u Jericha. ? a bolí mě to stokrát víc než jeho! Jeho jsi uzdravil, proč mě nechceš? Nejsem dost dobrý!? Trestáš mě za to, co jsem provedl Anežce!?? Včera strýci Albertovi amputovali pravou nohu nad kolenem. Před operací už se ani nepomodlil, proč taky, stejně je to všechno jinak?
Jsme asi občas všichni takovými strýci Alberty. Loďka naší víry se pohupuje na mělčině, ukolébaná stejně jako naše svědomí. Strýc Albert v nás věří v Ježíše léčitele!
Strýc Albert v nás se jde podívat na amerického evangelistu, který ve stanu za městem hází ve jménu Ježíše Krista nepotřebné invalidní vozíky do kontejneru na šrot. Strýc Albert v nás si zaplatí zájezd do Lurd, aby si odtamtud přivezl živou vodu. Strýc Albert v nás míchá víru s pověrou, až se hory zelenají. Pokud bychom nepotkali tetu Emílii z druhého příběhu, tak by nás strýc Albert nakonec dovedl ke zklamané nevíře, k zoufalé rezignaci, k minutí toho nejdůležitějšího léku, který nám živý Kristus nabízí. Strýc Albert nám v drmolivé modlitbě podává slepeckou hůl a nabízí studený hrob!
Tak to byla mělčina. Teď zkusme zajet na hlubinu, ve druhém příběhu: Teta Emílie. Leží v eldénce. Nevím, jakými nemocemi trpí ? možná je po mrtvici, možná si zlomila nohu v kyčli. Teta Emílie se modlí málo, ale má ráda Krista. Má ho ráda tak cudně, tak dětsky a s úsměvem. Jako přítele, kterého obdivuje. Vidí kolem sebe hodně bolesti, zvláště tady, v léčebně pro ty, kdo už se neuzdraví. Vidí bolest těla i bolest ducha, toužícího po naději. Vidí srdcem. Proto teta Emílie pláče a věří, že její pláč doletí k Bohu. Prosí o spásu svou i o spásu ženských na pokoji: ?Ježíši, Synu Davidův, smiluj se! Odpusť nám naše viny, odpusť mi, co jsem provedla Františkovi. Pane můj, sejmi z nás hřích, zbav nás slepoty, pro kterou nevidíme tebe ani sebe. Prosím, zbav nás prázdnoty a beznaděje. Uchraň nás smrti ducha ? nás všechny chudé v duchu. Ty jsi život! Ty vracíš vidění! Buď vůle tvá??. Včera teta Emílie zemřela, na selhání srdce. Teta Emílie žije a její srdce je zdravé!
Kéž bychom dokázali být jako teta Emílie. Věřit srdcem, mít lásku, intuitivně chápat hřích a toužit po jeho odkoupení. A umět i v největší bolesti těla myslet vděčně. Vidět vždycky i bolest druhých. Mít soucit? s ženskými na pokoji i s tím mladým mužem z Nazaretu, který na sebe bere naši další a další bolest. Jak to může unést! ?
Teta Emílie v nás zevnitř otevírá dveře, aby mohl vejít Kristus. Ukazuje nám statečnou a trpělivou věrnost! Brání ten nejohroženější okrsek našeho ducha, okrsek Božího království. Ač drobná a křehká, ubrání jej ? před nicotou, marností a malou myslí!
Tahle Emílie? bude nás bez umdlení povzbuzovat: abychom se nepoddávali žádné nemoci, ani rýmě ani rakovině. Abychom s Kristem po boku sami statečně bojovali. Abychom třeba ten nádor svou vlastní vůlí po životě zdolali ? navzdory chemii, statistice a lékařským prognózám. Abychom s pomocí výborné rehabilitační sestry a své skvělé rodiny tu roztroušenou sklerózu zpomalili.
Strýc Albert nám slepeckou hůl nevědomky podával. Teta Emílie nám ji bere z ruky. Nakonec nás popadne za rámě, abychom spolu přeskočili jámu hrobu - do šumné krajiny věčnosti. Příznačné je, že první, koho tu potkáváme, je strýc Albert!
Mohu-li prosit, podívejte se doma na tu perikopu o uzdraveném slepci do Bible. A přečtěte si také předchozí oddíl, nadepsaný Poslední předpověď utrpení. Ježíš zde opakuje učedníkům, že jde do Jeruzaléma proto, aby zemřel a byl vzkříšen. V Jeruzalémě se naplní dílo spásy.
To je před uzdravením slepého. Za uzdravením následuje oddíl o celníku Zacheovi. Ježíš se u Zachea ubytuje, u toho opovrhovaného liliputána. Říká mu: Dnes přišlo spasení do tohoto domu, přišel jsem spasit, co zahynulo. I v této perikopě jde tedy o spásu?
Čili, je tu dobře vidět souvislost: záchrana člověka je v běhu! Drama vykoupení graduje k Velikonocům. Vše, co Ježíš v těchto chvílích mluví a činí, ukazuje k tomuto významu. Uzdravení slepého má proto pravděpodobně povahu znamení. Je znamením spásy člověka. Jde o podstatu toho, co nastane. Ježíš ukazuje zástupu na tomto chudákovi (a právě na chudákovi!), co se může dít z moci Boha. Řečeno ostře: nešlo tolik o navrácení zdraví nemocnému, i když i to je jistě cenné, ale o ukázku, demonstraci, příklad pro zástup: Pohleďte, o co jde! Milost proměňuje! On prohlédl! Aby se člověk uzdravil z hříchu, musí přece také prohlédnout!
K tomu poznámka: Věta ?víra tvá tě uzdravila? se z řečtiny dá přeložit správně i jako ?víra tvá tě spasila?!
Rád bych se na závěr kázání pomyslně vrátil do nemocnice, mezi nemocné. Vím, že nemohu mluvit za ně. Neprožívám jejich bolest, nevím jaké to je mít amputovanou nohu nebo vývod ze střeva.
Nedělím modlitby nemocných na správné a nesprávné, mělké nebo hluboké. Stejně jako kdokoli jiný přeji všem nemocným, aby se jejich stav zlepšil nebo alespoň stabilizoval. Aby bolesti ustoupily nebo se alespoň zmírnily. Vždycky mohu mít spolu s nimi naději, že je to možné. Vždy mohu spolu s nimi doufat, jakkoliv jsou výhledy do budoucna nedobré nebo neznámé.
Jsem přesvědčen o tom, že člověk může proti nemoci postavit vedle umu zdravotníků, vedle vyspělosti léčebných metod a vedle podpory svých nejbližších též vlastní vůli po zdraví a po životě. Potřebuje motivaci, trpělivost a vnitřní sílu ducha. Nezdolnost.
Věřím tomu, že člověk věřící ve své uzdravení má mnohem větší naději se uzdravit než člověk rezignovaný a vnitřně mrtvý. Věřím tomu, že člověk věřící v Boha získává v boji s nemocí navíc silné spojence ? Kristův pokoj v duši, postoj vděčnosti a také průhled do věčnosti. Zkrátka, věřím tomu, že víra skutečně pomáhá uzdravovat. Uzdravit se s její pomocí však musíme sami. Víme dobře, že někdy to nejde. Je nutné to přijmout, i když je to velmi těžké!
Ježíš není léčitel, ale Spasitel! A tak, Synu Davidův, smiluj se nad všemi nemocnými! Ty jsi přišel, abys spasil, co (vnitřně) zahynulo...
(modlitba) Pane, ani zdaleka nerozumíme všemu, můžeme jenom doufat, že se tvé Pravdy někdy dotýkáme. Odpusť nám naši troufalost, jsme si své omylnosti vědomi. Prosíme tě, buď se všemi nemocnými a ukazuj jim trpělivě cestu ze smrti do života, tak jako doposud, až na věky.
Amen.