Bohoslužby, 27. 10. 2013, V. Hrouda

Čtení: Mt 15,10-20

Kázání: Ko 3, 15b

Milé sestry, milí bratři.

Dnes slavíme v našem sboru neděli Díkčinění. Proto bych chtěl kázání otevřít nějakým pěkným obrazem úrodnosti a úrody. Co třeba jabloňový strom… jabloň obsypaná jablky! Představte si teď jabloň na vaší zahradě nebo v sadu, kolem kterého chodíte.

´Strom žádoucí na pohled, s plody dobrými k jídlu´ (Gn  2,9) Stromy žádoucí na pohled, s plody dobrými k jídlu… rostly v Ráji a rostou na zemi dodnes (i když rozhodně nežijeme v ráji). Nakonec, proč nevyjít právě z tohoto verše, nabídl se tak nějak sám. Takže SZ, začátek knihy Genesis. K tomu bych přidal jednu prostou výzvu z NZ. Zní takto: ´A buďte vděčni.´ (Ko 3,15b) Jsou to slova apoštola Pavla z jeho dopisu křesťanům ve městě Kolossy.

Štrúdl. Žemlovka. Jabko v županu. Mošt. Zakousněte se v duchu do jablka, utrhnutého někde u nás ze stromu. Nemusí nám ho nikdo leštit. Má hrubou slupku. Má krásnou červeno-žlutě žíhanou barvu. Je plné šťávy, kyselé i sladké zároveň…

Ale k věci: Teď se dopustím hrubého zjednodušení. Vím, že věci jsou vždycky složitější, než jak je vykládáme. Když zjednodušuji, tak s tímto vědomím…

Jsou v zásadě dva způsoby, jak to jablko brát. Jeden způsob bych nazval Nárok, druhý způsob bych nazval Vděčnost. Nárok a vděčnost. Vysvětlím to …

Nárok je tenhle přístup: Všechno je tu tak nějak samo od sebe. Prostě příroda. Bez semínka, bez deště a bez sluníčka by jablko nebylo, to je třeba si uvědomit (soudruzi...). 

A k tomu lidská práce, samozřejmě. Každé dítě ví, že příroda nestačí. Kolik lidského umu, šlechtění, roubování, obstarávání bylo potřeba, abych se mohl zakousnout do takového jablíčka. Co jsme si vypěstovali pak stačí utrhnout. Očesat výsledek našeho snažení. Vzít si plody své práce, nebo si je koupit, jistě, každý nemá sad nebo zahradu.

Tím to ale s jablkem v podstatě končí. Nic víc v tom nehledejte. Chci jabko – mám jabko. Mám nárok. Prosté.

Vděčnost je jiný přístup: Nic tu není jen tak samo od sebe, tak říkajíc pro nic za nic. A to jablko, když už jsem si ho vzal za příklad… to je projev lásky. Bůh si dal určitě záležet, když vymyslel jablko. Neodfláknul to, udělal to fortelně, jako tvořitel a umělec:

Když jsem myslel na tebe, člověče, dělal jsem si o tebe starost. Chtěl jsem, aby ti bylo na světě dobře, aby sis mohl pochutnat, aby sis mohl přivonět, potěšit se pohledem na barvy a tvary. Taky… abys mohl rozdávat! Tohle máš ode mě, pošli to dál…

Chápete, vděčnost je přístup, kdy vidím svoje prázdné ruce a vím, že sám ze sebe nemám vůbec nic.

Otče… mám pracovat ve tvém sadu, pokud mi to síly dovolí, mám se snažit uživit sebe i ty moje. Ano, bez toho to opravdu nejde. Ovšem jablko je mi dáno, to je podstatné. Dostávám ho.

Vděčnost je přístup, kdy tohle umím rozlišit a kdy řeknu: Pane, přijímám, i když není, čím bych si tvou lásku zasloužil. Tohle jabko sním s radostí a ke tvé slávě! A dám někomu kousnout…

Člověk náročivý, tedy v mém černobílém dělení ten první, ten taky vidí svoje prázdné ruce. Ovšem zlobí se, protože když nemá, co chce, pokládá to za křivdu a nespravedlnost. Má přeci nárok! Není-li nárok uspokojen, je dotčený, ukřivděný.

Že nejde zdaleka jenom o jablka, je myslím zřejmé. Dokonce mám za to, že s tím jablkem jsme tu nakousli nějaký hlubší princip. Vděčnost sama je ten hlubší princip. Pojďme se k ní prokousávat dál… Ukážu vám dnes čtyři jablka (to abychom se v tom vy i já lépe orientovali a něco si zapamatovali):

První jablko – vděčnost jako základ náboženství. Nás, kdo se pokládáme za Boží lid, by mohlo zajímat, že vděčnost je zřejmě základem lidské náboženskosti vůbec. Z vědomí obdarování vyrůstá nejenom křesťanství nebo židovství, ale většina náboženských systémů, jinak různých a vzájemně odlišných.

Na tuto věc mě upozornil Jan Sokol, náš přední religionista a velký vzdělanec. Veřejně známá persóna. Podle něj je náboženství odpovědí člověka na dar existence. Náboženství vzniká tam, kde si člověk uvědomí, že dostává život, štěstí, lásku, děti… tedy to, na čem mu nejvíc záleží a co se ho bytostně týká. Diví se, že tu je, že existuje, že má mnoho schopností, obdarování… a dojímá ho to. Pociťuje vděčnost a děkuje. A taky prosí, aby mu byl dar zachován.

Je zajímavé, že otázky si člověk zřejmě klade až později, možná mnohem později: Jak mám na dar života (a dary života) odpovědět? Co se tu po mně vlastně žádá? A od koho ten dar mám?

Takže ve vývoji náboženství není na začátku bůh nebo božstvo, ale rozpaky, údiv a překvapení obdarovaného. Jako když něco dostanete ve chvíli, kdy to vůbec nečekáte. Jste zaskočeni, nemůžete ze sebe vypravit slovo, koktáte… ´Díky, ale.. Proč? … Za co? … Ty ses zbláznil!´

Druhé jablko – vděčnost jako prevence zahořklosti. Vděčnost nás ochraňuje… podobně jako citron ochraňuje před nachlazením nebo očkování před záškrtem. Ale před čím… nás vděčnost ochraňuje?

Před skeptickým pohledem na společnost a na budoucnost. Nazval jsem to zahořklostí, to ale není přesné. Je to jakási nedůvěřivost k dobrému základu světa a k naději. Je to odmítnutí Božího zaslíbení. Jakoby nám všechno zhořklo v ústech… po vlastních špatných zkušenostech, zhusta podporovaných negativní propagandou médií, ovšem.

Co z našich úst vychází, je pak už jenom kyselé. Před chvílí jsme četli Ježíšova slova: ´Ne co vchází do úst, znesvěcuje člověka, ale co z úst vychází, to člověka znesvěcuje.´

Slyším dnes a denně brblání na to, že dneska všichni jenom hrabou, že stát slušný lidi (tím myslíme vždycky sebe) jenom odrbává, a přitom kdejakej pacholek, lump a darebák sedí u koryta, takže když někoho nepodmázneš, leda tak utřeš ústa.

Poctivej člověk (tím myslíme opět sebe) ví, že všechno je špína, a od špíny dá každej rozumnej ruce pryč (ten rozumnej jsem samozřejmě zase já). Platit daně těm nahoře – to je holá zhůvěřilost, ne-li zhovadilost. Navíc, mladé, ty dneska nic nezajímá, což je ale nakonec jedno, protože to nebude dlouho trvat a peníze nebudou už vůbec na nic, což bude bankrot všeho.

Jedna paní mi na nevinou otázku, jak se má, řekla rovnou: ´všechno je tu Sodoma a Gomora´.

Tohle rouhání hýbe naší společností. Zdá se mi, že nezvykle mnoho z nás… jsme nakvašení a nabroušení, hned rozhořčení a naštvaní, potom ještě dlouho protivní a mrzutí, než nás je to u nějaké vtipné televizní talkšou na chvíli přejde. No, zkrátka… jak se to stalo, že jsme v té naší české kotlině takoví škarohlídi? A jak si tenhle pohled srovnáme s Božím požehnáním člověku?   

Teď už vezmu tohle druhé jablko svižně. Když kápnu do kbelíku svojí naštvanosti kapku vděčnosti (jako saponát do mastnoty), škarohlídství se začne rychle rozpouštět. Zjednodušeně – škarohlídům chybí vděčnost. ´Buďte vděčni´, říká Pavel… dodávám, že budeme-li opravdu vděčni, bude škarohlídství míň, i v tradičně skeptickém Česku. Věřte, pak se nám bude líp dýchat a budeme mít chuť řešit skutečné problémy, kterých je dost, to nikdo nezastírá! Vděčnost není kbelík s růžovou barvou, nikdo nechce natírat věci narůžovo…

Třetí jablko – vděčnost jako modus bytí. To zní strašně filosoficky… modus bytí! Co to je?

U tohoto jablka chci nejdřív poopravit (tu předchozí, svou) představu, že vděčnost je jakási kapka saponátu, léčivá tinktura proti naší skepsi, něco na předpis… vyzvedněte si ho v neděli v kostele: tři kapky po jídle na špatné zažívání špatných zpráv. Tak takhle jednoduše asi ne.

Modus bytí. To je celkové nastavení nás samých, opravdu ´jak JSME´, proto je tam to slovo ´bytí´. Něco hlubšího než jen to, jak konkrétně žijeme. To, jak konkrétně žijeme, to je ´modus vivendi´, způsob života… že chodíme do školy nebo do práce, že usilujeme o to nebo ono, baví nás tohle či tamto. Ale modus bytí, to je… jak bereme život, svět, lidi a Boha... jaksi z gruntu, z hlubiny.

Chce to nějaký příklad… Napadá mě Franta Nebojsa. Krásně to říká Jan Werich ve Finfáru: ´Tenhle Franta měl pro strach uděláno´. Jeho modus bytí je právě tohle… že má v sobě něco ´uděláno´, a že potom opravdu JE tím Nebojsou. Prakticky se to pak projevuje třeba tím, že se nelekne strašidla, to už je ale ten ´modus vivendi´.

Proč to tak sáhodlouze vysvětluji. Protože s vděčností je to zrovna tak. Jsme-li vděčni bytostně, jsme-li z vděčnosti uhněteni, pak je v nás cosi zásadního ´uděláno´, uděláno ´pro něco´, jak u toho Franty, který měl uděláno pro strach. Jsme-li v modu vděčnosti, máme uděláno pro Boha (první jablko) a máme uděláno pro naději (druhé jablko).

K třetímu jablku (k modu bytí…) jedna důležitá poznámka. Vděčnost nás k Bohu přivádí, ale i naopak, Bůh naši vděčnost sytí a obnovuje. Víra je obousměrný, živý proces. Vděčnost je prevencí proti škarohlídství, tedy otevírá naději. Ale i obráceně, naděje, která nás ´ofoukne´ jaksi zvenku, posiluje vděčnost v nás, jaksi vevnitř.

A dostávám se k poslednímu, čtvrtému jablku. Tady chci dát vedle sebe úrodu a milost. Vděčnost za dar úrody a vděčnost za dar milosti. Úroda i milost jsou dary.

My dnes činíme díky za úrodu. Vyjadřujeme Bohu vděčnost za dary, kterými se můžeme nasytit a ze kterých máme jak užitek, tak požitek.

V tomto vztahu Bůh obdarovává a my jsme obdarovaní, není třeba dál (jemněji) rozlišovat naší pozici, pozici obdarovaných. Ať jsme, jací jsme, dostáváme nezaslouženě jablko… a činíme za ně díky.

Milost je ovšem dar pro toho, kdo se provinil. Čili… zde již naši pozici (pozici obdarovaných) zkoumáme. Slovo ´milost´ je převzato z oblasti soudnictví. Milost dostává ten, kdo byl obviněn a odsouzen. I milost je dar, podobně jako úroda. Je tu ovšem zásadní rozdíl – vděčnost omilostněného je jiná než vděčnost toho, kdo děkuje za chléb, mléko nebo jablka. Domnívám se, že vděčnost omilostněného má být mnohem silnější! Vděčnost omilostněného JE mnohem silnější!

Modlitba: Pane Bože, děkujeme ti za vše, co se letos urodilo a z čeho máme užitek. Děkujeme ti za milost, kterou nás osvobozuješ z hříchu.

Amen