Kázání Micheáš 6,8
Člověče, bylo Ti oznámeno, co je dobré a co od tebe Hospodin žádá:
Jen to, abys zachovával právo, miloval milosrdenství
A pokorně chodil se svým Bohem

Je tu někdo, kdo nikdy neslyšel ta slova, která jsem právě přečetl? Nebo někdo, koho by alespoň nenapadlo, že takhle nějak je to asi dobře? I mě to napadlo, i já znám tenhle oddíl Písma nazpaměť. A přesto i já se tak často Boha ptám: Bože, co mám dělat? Dal jsi mi život a já ho chci žít tak nejlíp jak umím, tak co mám dělat? Mám prodat všechno co mám a jít sloužit do Afriky? Nebo se mám odebrat do pouště a dnem i nocí se modlit a postit? Možná že ano, i tohle může být cesta ? a díky Bohu za ty, kteří takové povolání přijali a takhle slouží. Já tohle od Boha neuslyšel. Namísto toho su tady v České republice, v Novém Městě na Moravě, mám ženu a dvě děti a chci žít smysluplně. Tak co mám dělat?

A zde přichází odpověď. Je to až banálně jednoduché. Je to to samé, co říká Ježíš: Miluj Boha vším co máš a miluj člověka vedle sebe tak jako sám sebe. A svatý Augustin to ještě zkrátil: Miluj a dělej si co chceš. A prorok Micheáš to říká slovy: Jen to: Abys zachovával právo, miloval milosrdenství a pokorně chodil se svým Bohem.

Tak je to jasné, ne? Tak proč to neděláme? Když to všichni víme. Prorok říká: Bylo Ti to oznámeno, víš to, nemáš výmluvy. Je to tak známé a jasné až to není pravda. A známé a jasné to bylo i lidem, kterým to říkal prorok Micheáš jako prvním, někdy v roce 800 před Kristem. Byla to ta samá slova. A situace, do které to říkal se také příliš nelišila od té dnešní. Lidi chodili do kostela, a to určitě v mnohem větší míře než dnes, poslouchali tam Boží slovo, modlili se a dělali náboženské úkony více méně podle pravidel. Ale také tam byli bohatí a chudí, bohatí kašlali na ty chudé a chudí trpěli. Přestože všichni věděli, co je dobré a co po nich Hospodin chce. Jen to, aby zachovávali právo, milovali milosrdenství a pokorně chodili se svým Bohem. A i když jim to prorok opakoval, neřídili se tím. Až je Bůh musel z té jejich země vyhnat, aby si uvědomili, že všechno co mají a můžou je nezasloužený dar.

My jsme dnes tady a máme před sebou ta samá slova. Co ale ta slova vlastně znamenají? Je to trojice toho, co je dobré a co po nás Hospodin žádá. A je zajímavé, že každý příkaz z té trojice se vztahuje k Bohu ale i k člověku.
To první: Abys zachovával právo. Tak to je snad jasné. Pro tehdejšího Izraelce to znamenalo žít podle smlouvy, do které s Hospodinem vstoupil. Vlastně zachovávat těch 613 příkazů a zákazů, které jim Bůh vydal. Mimo jiné, že nemají jíst pštrosy, mají oslavovat svátky ale také například, že každý padesátý rok mají odpouštět všechny dluhy a každý má dostat zpět majetek, který jeho rodině patřil, a také, že při sečení obilí mají nechávat okraje pole neposečené, aby si to mohli nasbírat chudí. Co to znamená pro člověka křesťana dnes? Dát každému, co jeho jest. Císařovi, co je císařovo, Bohu, co je Boží a člověku, na co má podle zákona právo. Někdy třeba víc, ale nikdy ne míň.

To druhé: Abys miloval milosrdenství. To je zvláštní spojení. Milovat milosrdenství. To neznamená vášnivě a citově se upnout k myšlence milosrdenství. Znamená to celou svou touhou, vůlí a rozhodnutím, tím vším, čeho je člověk schopen, se obrátit k potřebám člověka vedle sebe. A co je zvláštní, bible zná i milosrdenství vůči Bohu. To je zbožnost, úcta k Bohu, projevovaná uvnitř ale i navenek .

A konečně se dostáváme k tomu třetímu, k tomu, co je podle mě tím nejdůležitějším a co je základem celého křesťanství: Pokorně chodit se svým Bohem. Cílem našeho života je chodit, být na cestě. Život i víru bible vnímá jako chození, jako cestu. A vydat se na cestu, to je nebezpečný podnik. Člověk nikdy neví, kudy a kam až ho cesta může dovést. Chodit s Bohem, to znamená nezabydlit se, neusadit se. Ať je nám 15, 28, 50 nebo 85. Spokojeně nesložit ruce v klín a neříci si: Jsem hotov. Přestože právě po tom člověk celý svůj život touží a snaží se toho nějak docílit. Vždyť většina Božích svědků, lidí víry, dokonce i náš Pán Ježíš Kristus, to nebyli lidé spokojeně si bydlící ve svých domech a hotových názorech. Byli to lidé na cestě, tuláci, čundráci, potulní kazatelé. I ve svém poznání Boha byli stále na cestě, nehotoví. A taková je i skutečná víra. Ne sebejistá ve svých názorech a přesvědčeních. Víru nejde usadit a zabydlit do sebelepšího vyznání, článků a odstavců. Víra, stejně jako život, je celý život nehotová a nespokojená sama se sebou. Je na cestě. Co je ale hlavní, není na cestě sama. Bůh nesedí někde na konci za horizontem a nečeká tam na nás, až ho dosáhneme, až se k němu unavení a zničení z posledních sil doškobrtáme. On je na té cestě s námi, dokonce nám říká, že právě On je ta cesta. Našim úkolem je POKORNĚ CHODIT S NÍM. Náš Bůh je Bohem na cestě, na cestě za námi a s námi.
A my, jako lidé, taky nejdeme každý sám za sebe. Máme kolem sebe lidi, kterým dokonce říkáme bratři a sestry, A někteří jsou na cestě už dlouho a můžou nám poradit, na co si dát pozor, co je dobré mít s sebou, čemu se vyhnout, kde si odpočinout. A někteří sotva vyšli a potřebují zase od nás povzbudit a někdy i poponést. To všechno a ještě mnohem víc znamená pokorně chodit se svým Bohem.

Člověče, bylo Ti oznámeno, co je dobré a co od tebe Hospodin žádá:
Jen to, abys zachovával právo, miloval milosrdenství
A pokorně chodil se svým Bohem
Nic víc. To stačí.
Amen