kázání 28.11.2010, Žalm 24

čtení: Matouš 7,1 - 6
text: Žalm 24
Sestry a bratři,
život není náš výmysl, nevymýšlíme ho ani nevytváříme. Naopak život sám nám něco k žití předestírá, sám tvoří netušené situace, děje se svým vlastním rytmem, svým vlastním řádem. Jistě se v něm rozhodujeme, plánujeme, jednáme, volíme, jsme aktivní. Ale právě při té naší činnosti všechno záleží na tom, jak souzní, jak je v souladu s tím rytmem a řádem, který není na naší vůli, jak mu odpovídá, zda z něj vychází, nebo je mu naprosto odcizená.
Máme sice možnost dělat cokoli, ale cokoli není k životu. Protože život není jako těsto, kterému bychom mohli dát libovolný tvar, život už byl zformován. Ono to nakonec ani u toho těsta nejde. I to má svoje vlastnosti, které je třeba znát a respektovat, pokud vůbec něco upéct. Život má svého Tvůrce, který do něj vložil určitý záměr, který ho na něčem založil a my se k tomu záměru můžeme jen přiznávat, rozvíjet ho, svým jednáním mu odpovídat. Tedy - pokud se nechceme se životem míjet, nebo jej rovnou ubíjet. I to je samozřejmě možné.
Hospodinova je země se vším, co je na ní, svět i ti, kdo na něm sídlí. To on základ na mořích jí kladl, pevně ji usadil nad vodními proudy - tak vyjadřuje text prastarého žalmu tuto povahu naší existence. Základ byl dán, všechno i my sami něčemu podléháme, nejsme svými svrchovanými pány.
A právě proto je tak důležité to setkání, o kterém je v žalmu dál řeč - potkat se s autorem života, stanout mu tváří v tvář, přiblížit se mu, setkat se s tím základním a původním. To je nezbytný předpoklad, abychom svojí činností život nepopírali, abychom nešli proti němu, aby nám při veškeré naší aktivitě jenom neproklouzával mezi prsty.
K životu není třeba jenom tvořivosti, pevné vůle, píle. Není třeba být jen agilní. To nejdůležitější není vytvořit něco nového, uskutečnit svoje plány, naplnit svoje představy o životě. To první a nejpodstatnější je životu porozumět, ptát se na jeho původní, na nás nezávislý, záměr a řád, hledat ten základ, který položil někdo jiný.
A to je velice náročné. Žalm nám to představuje jako výstup na horu. Hledat smysl života, ptát se po Bohu, to je jako lézt na vrchol hory. Vůbec to není snadná věc. Člověk se zapotí. Dá to námahu. Vyžaduje to kuráž a výdrž. Je třeba odhánět svůdné myšlenky na rezignaci, na návrat do údolí, na další a další spočinutí. Vzpomínám si, jak když jsme lezli po horách, ten kdo nemohl, zakrýval svou únavu tím, že začal náruživě fotit horskou květenu, nebo si stále upravoval tkaničky na pohorách. Kolik z naší překotné aktivity a píle je jenom takovým úhybným manévrem, abychom nemuseli jít dál, abychom se nemuseli potýkat s otázkami po tom nejzákladnějším, abychom nemuseli obtížně hledat?
My křesťané, ovšem věříme, že ani to životně důležité setkání nezáleží jenom na našem výkonu, jen na tom, kam až se dokážeme vyškrábat, jak se dokážeme duchovně vypracovat. Věříme, že Bůh nám jde vstříc, že sestupuje na naši úroveň, do naší malosti, že za námi jde dokonce až do těch nejtemnějších údolí stínů smrti, do života k nežití. O tom jsou právě vánoce, které vyhlížíme - o božím příchodu k nám, o jeho sestoupení, které nám dává šanci, abychom se s tím svatým, původním a ryzím, co bylo na počátku a skrze co bylo stvořeno všechno, co je, setkali tam, kde jsme.
Jaký smysl pak ale má ta naléhavá otázka: Kdo vystoupí na Hospodinovu horu? A kdo stanout smí na jeho svatém místě? Proč se ještě ptát "kdo vystoupí" a "kdo smí", když se nám to setkání nabízí jako dar a ne jako odměna nebo výsledek našeho výkonu? Když se nám pravda sama dává poznat?
Snad proto, sestry a bratři, že to setkání, poznání, odhalení, nebo jak to ještě nazvat, je pro člověka obrovský risk. Právě při něm strašně záleží na tom, jací jsme. I u toho nejlepšího daru, i u té nejsvětější pravdy záleží na tom, kdo a jak ji vezme do ruky. I s pravdou je možné mlátit se po hlavě, i z ní se může stát kvůli naší pokřivenosti zhoubná zbraň, i ji může člověk obrátit sám proti sobě. Právě tehdy, když se před námi objeví sama podstata života, můžeme život v samé jeho podstatě zasáhnout nebo deformovat. A nezáleží to ani tak na vědomém úmyslu jako na tom, jací jsme, co v nás je.
To je rámec, do kterého bude zasazena, to je pozadí, které určuje, k čemu ji přijmeme, k čemu nám bude: Samospravedlivému se stane jen silnějším bičem na druhé. Sebejistý v ní najde jen potvrzení své sebejistoty. Člověk neupřímný, který obelhává sám sebe nebo druhé, ji přijme jen k tomu, aby jeho lež byla ještě pravděpodobnější a tak neprůstřelnější. A ten, kdo je lstivý, uvidí v ní jen možnost, aby jeho lest byla ještě přesvědčivější.
Připomnělo mi to film "Bumerang". Líčil případ vrchního velitele pracovních táborů, který se na konci padesátých let sám dostal do uranových dolů. Jeden z vězňů se v té chvíli postaví proti těm, kdo chtějí bývalému vězniteli všechno vrátit. Chce, aby řetěz nenávisti a odplaty už skončil. Bývalému stranickému papalášovi je ovšem deformované mocenské uvažování tak vlastní, že ani v té ryzí spravedlnosti a nezaloužené milosti, s kterou se setkává, nedovede vidět nic jiného než vypočítavý kalkul. Potvrzuje mu jen jeho mocenské šachy, ve kterých sní o tom, že se opět vrátí ke svému vysokému postu. Má za to, že dotyčný vězeň jen vsadil na stejnou kartu. Jeho deformovanost ho diskvalifikuje pro to, aby mu setkání s tím, co je svaté, bylo k dobrému, aby se mu stalo branou ke spravedlnosti. Je podobný vypouklému zrcadlu v bludišti ? i kdyby před ním stála sebekrásnější tvář, v něm se odráží jen pokřivená zrůda.
A před něčím podobným varuje Ježíš v Matoušově evangeliu. V rukou toho, kdo sám neprožil obtížnost zápasu s vlastními nedostatky, se stanou i perly slova božího jenom vražednou zbraní. Ti psi a svině, ve kterých my věřící často pyšně vidíme jenom svoje protivníky, představují spíš svatoušky, kterým ani nenapadne, že by boží slovo mohlo být něčím jiným než metrem na druhé.
V tom je, sestry a bratři, smysl té otázky: Kdo na to setkání má? Né, že by se ta životodárná pravda setkání s Bohem otvírala jen zasloužilým a dokonalým. Ta se díky Bohu nabízí a otvírá všem. Ale na tom, jací jsme záleží, čím pro nás bude. Jen srdci prostému záludnosti, jen životu bezelstnému může být k dobrému. Jen tomu, kdo je upřímný sám k sobě i ve vztahu k druhým, může být pravda požehnáním, může mu otevřít cestu k životu a ke spravedlnosti. Jen ten, kdo se neptá pouze na to, jak by uspěl, jak by měl klid, jak by dosáhl svého, jen ten ji může přijmout takovou, jaká opravdu je, jako moc k životu.
A v tom je, sestry a bratři, naléhavost a výzva tohoto času před příchodem, před setkáním, času adventu, který touto nedělí začíná. Vánoce se blíží a jejich poselství nám zvěstuje, že Bůh přichází, že vstupuje do našeho života, že - jak zpíváme - "milost a život už jde k nám". Ale zda pro nás opravdu milostí a životem bude, to záleží na tom, co je v nás. Jak si ho přivlastníme, o tom rozhoduje to, co je nám vlastní.
Tenhle čas je, bratři a sestry, výzvou, abychom se v tom nejlepším slova smyslu soustředili na sebe. Abychom se nezaměstnali jenom vším tím, co se nám zdá, že je třeba nachystat. Ty otázky žalmu nás upamatovávají na to, že tím nejdůležitějším je nachystat sebe. Ne snad, abychom byli pomyslně vzorní. Ale abychom toho, který přichází, nechtěli jenom zapojit do svých plánů, abychom od nich měli odstup a svobodu. Jde spíš o pokoru, o upřímnost, o otevřenost a důvěru ? které vědí, že teprve ten, kdo přichází, ukáže, co je opravdu třeba.
Jen tak budeme moct očekávat vánoce a vlastně žít celou svou víru ke svému požehnání. Jen tak budeme moct i pro sebe k dobrému s žalmem zpívat a prosit: Pozdvihněte brány svrchů svých, pozdvihněte se vrata věčná, aby vejít mohl král slávy!"
Amen.