kázání 2.8.2009; 1.Krlálovská 12,1-24

Čtení: 1.Královská 11,1 - 13
text: 1.Královská 12,1 - 24
Sestry a bratři, tohle vyprávění má v ekumenickém překladu nadpis ?Rechabeámova nemoudrost?. A mohli bychom jej také nazvat ?Jak mladická nerozvážnost rozbila svou tvrdostí dílo předešlých generací?. Zkušenost, která ví o nutnosti kompromisů, tu ? zdá se ? dostává za pravdu.
Kdepak, vládnout, vést, být ve vrcholné funkci, to není jen tak, to vyžaduje velikou míru moudrosti a diplomacie. Moc není všechno a kdo dá jenom na ni, ten si pod sebou řeže větev.
Mládí má asi často k takové nekompromisní razanci sklony. Novopečení poradci a manažeři dovedou rozhodovat bez zábran a nadělají často větší paseku než staří rutinéři. Důležitost mezilidských vztahů jim zatím uniká.
Připomnělo mi to epizodu z filmového zpracování Poláčkova románu ?Bylo nás pět?. Starší syn Ladislav se vrací na svátky domů a vida, jaké má otec Bajza patálie s dlužníky, rozhodne se to aktivně řešit. Má úspěch. Otec dostane své peníze brzy zpět. Jenomže sousedské vztahy na maloměstě jsou také rázem v háji. A tak je nakonec otec ještě rád, když syn zase nasedá do vlaku a odjíždí.
Je nasnadě shrnout historii Šalomounova nástupnictví moudrým ponaučením knihy Přísloví, která praví: ?Vlídná odpověď odvrací rozhořčení, kdežto slovo které ubližuje, popouzí k hněvu.?
Jenomže my jsme o té Rechabeámově nešťastné odpovědi, která definitivně rozdělila Davidovu říši, četli v souvislosti. A ta nám to krásné ponaučení poněkud problematizuje. Podle ní se o rozdělení totiž rozhodlo už mnohem dříve. Jeho skutečnou příčinou nebyla až bezohledná tvrdost mladého kralevice. Naopak, byla jí až přílišná vstřícnost a tolerance jeho otce, moudrého Šalomouna. On vyšel vstříc svým manželkám, postavil svatyně jejich bohům a na to mu Hospodin ohlásil, že království bude rozděleno.
Opět se nabízí jednoduché vysvětlení: ženy. Ty nám mužským jistě dovedou poplést hlavu. A když se do nich navíc zblázní starý chlap, bývá to často tragikomická podívaná. I z úctyhodného pána se snadno stane úplný blázen. Příkladů by se jistě našlo ? i v našem veřejném životě - dost.
Věhlasný starozákonník profesor Bič ale tuhle jednoduchou teorii senilního proutníka, který ztratil soudnost i víru, odmítá. Ke králi, který proslul skutečně Bohem darovanou moudrostí tak, že mu nebylo na světě rovného, mu to nesedí. A navíc se pan profesor až pedantsky hrabal ve staroorietální historii. A tak celý ten případ s ženami Šalomouna a jejich svatyněmi vidí právě jako výsledek moudré diplomacie.
Podrobení králové sami nabízeli své dcery vítězi - králi králů. Jejich přítomnost v Šalomounově paláci jenom podtrhovala jeho nadřazenost. A protože ve starém orientě platila zásada: ?Jak na nebi, tak na zemi?, co mohlo být logičtější, než že svatyně okolních bohů ve stínu jeruzalémského chrámu jenom zdůrazní jejich podrobenost Hospodinu. ?Vždyť Hospodin, váš Bůh je Bůh bohů a Pán pánů? Vždyť ty, Hospodine, neskonale převyšuješ všechny bohy?. Tak možná Šalomoun všechny ty svatyně, které svým ženám nastavěl, chápal. Jen ať mají všichni tu suverenitu na očích, jen ať vidí tu svobodu, kterou král ve své víře má, tu toleranci, kterou si může Hospodinův pomazaný dovolit.
Z dnešního pohledu je možné to také vidět jako přímo vzorovou náboženskou toleranci a snášenlivost, která v jistotě své víry dává s klidem prostor jinověrcům a respektuje svébytnost menšin.
Jenomže má v sobě člověk skutečně takovou jistotu pevnosti, ve které si snad lze opravdu tuhle benevolenci dovolit? A má ji stále? Nepatří právě sem zmínka o Šalomounově stáří? Má člověk, někdy už vyčerpaný životem, ještě schopnost, aby rozlišil mezi tím, co je ještě moudrá velkorysost a co už jen unavená a zlá povolnost, která chrání jenom svůj klid? A i když jasně pozná, že zle ujíždí, má pak v tom rozjetém vlaku ještě na to, aby radikálně přehodil výhybku? A dovedeme vůbec vždycky dohlédnout důsledky svých sebevědomých činů? Sami na ně možná máme. Jenomže v nich nejsme sami. Jaký signál vysíláme druhým?
Když si čtete, jak Rechabeám reagoval na žádost lidu a znáte trochu bibli, vybaví se vám nejspíš jiná scéna: Mojžíš přichází žádat faraona, aby boží lid mohl slavit bohoslužbu v poušti a farao nejenže nevyhoví, ale robotu ještě přitvrdí. Epizoda z Šekem jako by tomu z oka vypadla. A pak se vám drobná zmínka o tom, že si Šalomoun vzal na prvním místě mezi svými ženami dceru faraona ukáže ještě v jiném světle, než jako moudrý tah státníka, který si zajistil přízeň mocného souseda.
Byla to vůbec Rechabeámova chyba, že jednal tak, jak jednal? Jak se měl synáček vyznat v tom, co vlastně otec přijal a proč? Jak měl rozlišovat? Otec si faraonovu dceru prostě vzal, svatyni ji vystavěl a legitimizoval tak pro syna i ten egyptský styl vlády. On už mezi ním a Hospodinem zkrátka žádný rozpor ani napětí neviděl. V tom to asi bude. Protože bezbožný on rozhodně nebyl. Když mu muž boží Šemajáš vyřídí, že proti izraelským separatistům táhnout nemá, neboť jejich odtržení je z vůle boží, v klidu nechá rozejít celou stoosmdesátitisícovou armádu. Takový respekt vůči Bohu se hned tak nevidí.
Vida, jak se nám to proměnilo ? z kritiky radikálních řešení je tu najednou otazník nad přemoudřelou diplomacií a sebevědomě shovívavou tolerancí.
Ono možná ani tak nejde o to, jestli je člověk na ženský nebo ne; ono jde spíš o to, zda si ve své přemoudřelosti myslí, že snad může být sluha nad svého Pána ? že snad ví lépe než Bůh, jak zajistit mír, nebo zda má dost pokory k tomu, aby věděl, že se některým konfliktům nebo nařčením z nesnášenlivosti vyhne jen za cenu odvratu od Boha, který žádný pokoj nepřinese.
V žádné víře totiž nejde jenom o ty svatyně. Každá určuje také vztah k autoritě, vztah k moci; každá vede ke zcela určitému způsobu řešení životních situací; každá v sobě nese jistý vzorec mezilidských vztahů a model jednání. Kdo si to neuvědomuje, kdo ? tak jak je to dnes zvykem ? naivně říká: ?Ať si každý věří, co chce, hlavně že neupírá stejné právo jiným?, ten asi často právě svou tolerancí šíří aroganci a bezohlednost.
Ono to totiž nejde věřit cokoliv a jednat přitom stejně dobře. Nemíříme prostě jenom z rozmanitých pohnutek k témuž. Přístupy k životu se opravdu liší podle toho, ke komu se ve víře vztahujeme. A tolerance, která se s tím nezdržuje, nepřispívá k pokoji, ale spíš ke zmatku, jehož obětí jsou pak i lidé, kteří v sobě respekt mají. I když se orientovat chtějí, rozpor ve svém rozhodnutí už postřehnout ani nemohou.
Pokorná radikalita skutečného Knížete pokoje, který svým slovem mnohé k hněvu popudil a uměl jasně dát najevo, na čí straně stojí, je bezpečnější hrází proti zotročení a bezohlednosti a jistější cestou k jednotě něž diplomatické strategie, které si nechtějí nikoho pohněvat a každému vyjdou vstříc.
Skutečné milosrdenství nemá jakýkoli kabát, má svou tvář, tvář Krista, který byl i svým souvěrcům trnem v oku. Tomu věříme.
Amen.