Bohoslužby, 29. 5. 2011, V. Hrouda
Čtení: J 16,4b-7 a 16-20
Kázání: J 16,7 a J 16,20b

Sestry a bratři,
podle liturgického kalendáře je dnes pátá neděle po Velikonocích. V tomto období roku je od časů staré křesťanské církve zvykem kázat na perikopy ze 16. kapitoly Janova podání evangelia ? ta 16. kapitola obsahuje tzv. Ježíšovu řeč na rozloučenou. Takže takový myšlenkový návrat před Velikonoce, před Pašije. Kázání se bude opírat o verše 5-24, kázání budou tematizovat zejména tato Ježíšova slova:
Říkám vám však pravdu: Prospěje vám, abych odešel. Když neodejdu, Přímluvce k vám nepřijde. Odejdu-li, pošlu ho k vám.
Budete se rmoutit, ale váš zármutek se promění v radost!
Ježíš se loučí se svými učedníky. Ví, že bude zatčen a zabit. Je těsně před Velikonocemi. Říká jim: ´Nikdo z vás se mně nezeptá: Kam jdeš? (J 16,5)´ Není to ale výčitka. Nakonec, o stránku dříve se Petr ptá: ´Pane, kam odcházíš? (J 13,36)´
Ježíš mluví s učedníky jako se svými přáteli... před chvílí je tak nazval (J 15,15). A jeho přátelé jsou teď smutní. Je to pro ně těžké. Ježíš jim bude chybět! ´Musím odejít, už mě neuvidíte, zanedlouho mě ale opět uzříte?´ Z těchto slov učedníci tedy dvakrát moudří nejsou, přesto, že s ním tak dlouho chodili a pozorně ho poslouchali!
I my jsme Ježíšovi přátelé! Mimochodem, tohle je hezké jméno pro křesťany, pro křesťanstvo vůbec. Nad kostel bychom si mohli dát vývěsku: Tady bydlí Ježíšovi přátelé! Přátelství je silný vztah.
Mnozí z nás vědí, jaké to je, když přítel odejde: bude mi chybět! Stesk může nesnesitelně pálit a bolet. Člověk může steskem i umřít! Tahle mučivá, pichlavá bolest vevnitř? asi víme, kde vevnitř! V srdci, v mysli. Nejlepší je myslím říci ´na duchu´.
Stesk je nejspíš věcí ducha. A teď myslím ducha s malým ´d´, toho ducha, který s každým nadechnutím obnovuje náš život! Je to duch, kterého opravdu vidíme ? stačí se dívat na oddechování spícího člověka. Tohoto ducha vdechl Hospodin člověku v chřípí, když ho stvořil jako prach ze země (Gn 2,7). Vždyť právě proto Židé mají pro dech i ducha stejné slovo: Rúach!
Jaké to je, když odejde Ježíš! Když odejde přítel Ježíš! Teď myslím na nás. Máte někdo tuhle zkušenost ducha? Mluvím stále o duchu s malým ´d´, kterého můžeme dobře vidět, jak už jsem řekl? třeba když se díváme na oddechujícího spáče. Duch je vidět a slyšet dobře, ale věci ducha jsou vidět a slyšet hůř. Nebývá lehké se v nich vyznat. Jsou nenápadné a tiché. Snadno zaniknout v hluku. V křiku z vedlejší místnosti. Vedle je jakási čekárna, čekárna naší duše! Tady se strkají a rvou všechny naše emoce a pudy?
Kristus nekřičí a hlas nepozvedá, nedává se slyšet na ulici (Iz 42,2), tohle říká Izajáš. Když Ježíš odchází, tak nebouchne dveřmi, neuslyšíme ani cvaknout kliku? v ruchu světa (v rúachu světa) se pak ani nestihneme zeptat: Pane, kam jdeš? Proč odcházíš! Proč nás opouštíš! Co se to stalo!
Teď výpověď tři Kristových sirotků:
První sirotek Kristův. Já, tvůj přítel a učedník, jsem osiřel takto: K nám do domu chodilo hodně lidí. Chtěl jsem mluvit se všemi, o nic nepřijít. Jejich přátelství jsem potřeboval, na tom snad není nic špatného! Každý chce ocenění, chválu. Vím, že v té době jsi tiše seděl u toho stolu v rohu. Pak jsi tam najednou nebyl. Nechal jsem tě odejít, nejvzácnějšího hosta! A zůstal bolavý stesk.
Druhý sirotek Kristův. Já, tvoje přítelkyně a učednice, jsem osiřela takto: Chodila jsem za tebou, ale vždycky kolem tebe bylo plno lidí! Věděla jsem, že všichni jsou lepší učedníci než já ? pomáhají, umí se modlit, vědí, kam patří. Taky ti rozumějí? to já ne, pro mě to je všechno složité. Chtěla bych být s tebou, ale neumím ti dát, co po mě chceš! Rve mi to srdce, ale na tvoje přátelství nemám! A tak mi zůstává jen stesk.
Třetí sirotek Kristův. Já, tvůj přítel a učedník, jsem osiřel takto: Chodil jsem s tebou. Obdivoval jsem tě, s důvěrou jsem se ti se vším svěřoval. Klidně jsem se prodral zástupem až těsně k tobě! Opravdu jsem věřil, že ty jsi spravedlivý. Že svoje věrné ochráníš před nesmyslnou bolestí. Pak jsi mi vzal syna. Vyhodil jsem tě. Promiň, já takhle nemůžu! Zůstalo mi jen bolavé srdce.
Ježíš říká svým přátelům ? pár dní před svým odchodem: ´Nezanechám vás osiřelé, přijdu k vám. Ještě malou chvíli a svět už mě neuzří, vy však mě uzříte! (J14,18)´
Ježíšova řeč na rozloučenou je dlouhá, neobvykle rozsáhlá ? vždyť evangelia se jinak vyjadřují úsporně, až stroze. To lze těžko vykládat jinak, než že na té řeči Ježíšovi opravdu hodně záleží. Ježíš se snaží učedníkům vysvětlit, jak se vrátí! Co to znamená, že bude opět s nimi, že ho opět uvidí. Stěžejní, ústřední a klíčový je při tom Duch pravdy ? řecky Paraklétos. Ve své řeči se na Parakléta Ježíš několikrát odkazuje. Paraklétos je i ve verši, na který kážu: Prospěje vám, abych odešel. Když neodejdu, Přímluvce k vám nepřijde. Odejdu-li, pošlu ho k vám.
Přímluvce, to je Paraklétos. Z řečtiny se překládá různě. Kromě Přímluvce také jako Utěšitel (kralická Bible) nebo Zastánce.
Takže je to ve zkratce nějak tak: Ježíš odchází za Otcem, protože musí a protože to je dobré i pro nás (vzpomeňme: Prospěje vám, abych odešel (J 16,7)). Ježíš požádá Otce, aby za jeho zarmoucenými přáteli poslal Ducha, Ducha pravdy, který se za ně bude přimlouvat, který je potěší a který se jich zastane.
Jedna věc je důležitá ? Paraklét nepřichází na svět jako druhý Ježíš, aby znovu vydával svědectví o Bohu. Paraklétos přichází už za ´svými´, za těmi, kteří Ježíše znají a hynou po něm steskem. Je to dobře slyšet třeba z verše 14,17: vždyť svět nemůže Ducha pravdy přijmout, poněvadž ho nevidí ani nezná. Vy jej znáte! Tenhle Paraktétos přišel a je tu s námi už napořád, navždy, jak nás ujišťuje evangelista Jan (J 14,16).
Ono to celé má vůbec hodně do sebe! Už třeba to, že je na scéně celá Trojice. Syn žádá Otce a ten posílá Ducha (Syn ? Otec ? Duch). Nebo: Ježíš odchází a přichází Utěšitel. Zármutek, stesk po Bohu, potěšení a útěcha, to všechno se odehrává ´na duchu´, na tom duchu s malým ´d´, který je vidět a slyšet, třeba když spíme.
Utěšitel je ale Duch s velkým ´D´. Najednou jakoby do toho vdechování a vydechování našich plic, skrze to biblické chřípí, vstoupilo nějaké Vdechování a Vydechování s velkým ´V´! Vdechování a Vydechování, které se přimlouvá, potěšuje a zastává se nás. Které se stává novým pravidelným rytmem našeho života. Které v nás bude přebývat? vzpomeňte na 1 Kor: Či snad nevíte, že vaše tělo je chrámem Ducha svatého, který ve vás přebývá a jejž máte od Boha? Nepatříte sami sobě (1Kor 6,19)!
Takže? Utěšitel, který v nás bydlí, bytuje. Slyšíme v tom to bytí! Paraklétos, který zůstává a je s námi. Trvale potěšuje. Jan píše: Vy Ducha pravdy znáte, neboť s vámi zůstává a ve vás bude (J14,17)!
Takže tímto nabízím tento pohled na víru: Víra, jako ubytování Parakléta! Ubytování Parakléta ve svém dechu! Nádech ? výdech. Nádech ? výdech.
Za chvíli chci v modlitbě dát závěrečné slovo oněm třem sirotkům, kteří v kázání již jednou promluvili. Ještě před tím jedno přání, adresované nám všem: ať nám neunikne, že celá ta Ježíšova dlouhá řeč o jeho odchodu a příchodu má směr! Konec verše 16,20: Váš zármutek se promění v radost! V intenci dnešního kázání si dovolím to přeložit jako: Váš stesk po Kristu se promění v radost! To je ten směr! Vektor! Radost je před námi, i v dnešním stesku a zármutku!
První sirotek Kristův. Pane? já, tvůj přítel a učedník, jsem osiřel v domě plném lidí. Nechal jsem tě odejít, svého nejvzácnějšího hosta. Hynu steskem. Děkuji ti, že jsi mi poslal Přímluvce. On mi ukazuje pravdu o mém domě. Také pravdu o mých hostech? a také pravdu o mě samotném. Děkuji ti Pane, že ses vrátil a rozhodl se zůstat v domě hříšného člověka. Jdu dolů otevřít! S radostí tě přijmu?
Druhý sirotek Kristův. Pane? já, tvoje přítelkyně a učednice, jsem osiřela na okraji zástupu. Na okraji dění, na okraji společnosti, na okraji života. Neměla jsem sílu prodírat se davem tvých věrných, natahovat krk, něčeho se domáhat. Neměj mi to za zlé, ani já nikomu nic nezazlívám. Vzdala jsem se tě sama. Prosím, odpusť mi to. Jsem ti vděčná, že ses mě i přesto zastal ? jako Duch Zastánce. Že ses ke mně přiznal, že jsem ti stála za to. Ani nevíš, co to pro mě znamená!
Třetí sirotek Kristův. Pane? já, tvůj přítel a učedník, jsem osiřel z bolesti. Bolest mě udeřila, ztratil jsem příliš mnoho. Zanevřel jsem a? pak už jsem nevěděl, co činím. Vyhnal jsem tebe, a tak jsem vyhnal Boha! Jak jsem to mohl udělat! Tolik utrpení na sobě Pane neseš, nemáš už slz pro tolik bolesti. Jsi Nevinný a my tě pořád obviňujeme! Pořád tě chceme mocného a neuneseme tě bezmocného! Mrzí mě to, za sebe i za nás! Chtěl bych, aby ses vrátil, je-li to možné? avšak ne jak já chci, ale jak ty chceš. Děkuji ti za Ducha Utěšitele, je tu teď se mnou!
Amen, přijď, Pane Ježíši (Zj 22,20)