Neděle Trojiční, 30.5.2010, V. Hrouda
Kázání: Job 10,12
Čtení: J 16,19-24

Milé sestry, milí bratři, přátelé v Kristu:
Podle církevního kalendáře připadá na dnešní neděli svátek svaté Trojice. Máme Trojiční neděli. Poslouchejte, co říká Job ve 12. verši 10. kapitoly knihy Job. V ekumenickém překladu jsou to tři věci:
?(Bože) nakládal jsi se mnou milosrdně, (Bože) dals mi život, (Bože) tvůj dohled střežil mého ducha?.
Ta svatá trojice! Bůh Otec, Bůh Syn, Bůh Duch. Stará církev se velmi opravdově ptala po Bohu: Kdo je Bůh, ve kterého věříme!? Kdo je Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův? A kdo je Ježíš, Syn, kterého Otec vzkřísil po třech dnech v pekle smrti. Ježíš je taky Bůh? A kdo je Duch, ten který se na počátku vznášel nad propastí, který byl u početí Mariina i u křtu Ježíšova. I Duch je Bůh. Jak to, že je Bůh třikrát a pokaždé jiný! Nebo je pokaždé stejný a tentýž?
Teologové a dogmatici se snažili tuto troj-hádanku vyluštit, pochopit zadání a vyslovit řešení. Byl to dlouhý věroučný zápas. Ale nevedl se jen na koncilech a v klášterech, ale i na ulici. I prostí křesťané tím tenkrát zřejmě dost žili. Hezký je postřeh Řehoře z Nyssy, církevního otce ze 4. století po Kristu. Řehoř píše, že člověk nemůže jít na trh aniž by se zapojil s prodavači a ostatními lidmi do diskuse o tom, zda Bůh Syn je podřízený Bohu Otci, zplozený nebo nezplozený, stvořený či nestvořený...
Bůh Otec, Syn a Duch svatý. To je výsledek. Takhle to lidé pochopili. Pravda, vylovená z pěkné hloubky! V dnešním kázání chci zdůraznit právě tu pravdivost. Trojice prostě sedí! Trojice odpovídá životu!
Snad je to v tom, že jsme učiněni k obrazu Božímu. Jsme postaveni do obecenství s Bohem. Do vztahu! Skrze tento vztah se ta trojjedinost musí nějak projevit i v nás. Jako trojí odraz člověka v Božím zrcadle.
Chápu to i tak, že díky Bohu nejsme placatí. Naopak, jsme vícerozměrní ? v prostoru, ve 3D. Tím jsme bohatí! Bohatí z Boha, který je bohatý!
Kde se vzal v kázání Job? Proč právě on? na Trojiční neděli! Vždyť? i když je obtížné knihu Job datovat, je zcela jisté, že byla napsaná dávno před Kristem. Takže Job neznal Krista, křesťanství nebylo, církev nebyla, trojiční dogma nebylo ani v náznaku. Takže ? proč Job?
Ale Bůh byl! Hospodin! Bůh se přeci nerozvinul do třech osob až s příchodem Kristovým nebo když se formovala nauka svaté církve. Job zápasil s Bohem a pokud je Bůh skutečně Otec, Syn a Duch, byl Otec, Syn a Duch už tenkrát? Je-li nějaká biblická postava opravdu pravdivá, pak je to Job. Živý člověk Job. Takže Job je správná volba?
Bůh ve svém otcovství. Docela moderně a srozumitelně zní: Bůh v roli Otce. Od Otce máme život, on nás oživil. Krásný je ten obraz, kdy do mrtvé hlíny Stvořitel vdechne dech. Ducha.
Hebrejové mají pro dech i ducha jedno slovo ? Rúach. A vdechl ho nejen do nás. Do každého živého, ať člověka, ať třeba laně (Job 39,1) nebo krkavce (Job 38,41). On nás oživil, ale předtím nám dal prostor k životu ? svět, zemi, oblohu, vodu, vzduch. Potravu pro tělo, pokrm pro ducha a pastvu pro oči. Tuhle Boží podobu známe, je jasná a srozumitelná, jen na ni nezapomínat. A co Job?
Problematizuje ji. Vyčítá Všemocnému, že mu dal život, který je takovým utrpením. Doslova říká, ba spíše hořce na Boha křičí: ?Ať zanikne den, kdy jsem se zrodil, noc, kdy bylo řečeno je počat muž!? (Job 3,3)... ?Proč dopřává Bůh bědnému světlo, život těm, kdo mají v duši hořkost, kdo toužebně čekají na smrt.? (Job 3,20-21)
To je přeci pravý opak chvály a vděčnosti! Je to zlořečení životu a proklínání daru života? Job nechápe! Nechápe, proč trpí, když žil bohabojně, když se tak snažil. Tohle si nezasloužím, co mi to Otče děláš! Vezmi si tenhle mizerný život zpátky! Neprosím se ti o něj! ?Proč jsi mě vyvedl z matčina lůna! Kéž bych byl zhynul a žádné oko mě nespatřilo!? (Job 10, 18)
Tak to je Bůh Otec? u Joba. Teď Bůh Syn. Bůh v roli člověka. Ale pozor, nejde o nějakou humanizaci Boha nebo o Boha s lidskou tváří. Už vůbec nejde o to Boha polidštit, abychom si ho mohli představit nebo ho malovat na obrazy. O co tedy jde?
Jde opět o život. Otec dává člověku život, ale člověk to nezvládne a život sám ztrácí. Jsme-li sami, jako ti starozákonní svévolníci, jdeme do ztracena? Ale je tu Syn, který život zachraňuje. Přivádí nás znovu k Otci. Navazuje tu přetrženou nit. ?
Člověk sám to nezvládne! Jednak proto, že se narodí svým rodičům a ti zase svým rodičům? a takhle to vede až k Adamovi, a ten, jak známo, to nezvládl. Takže dědičně, po rodové linii? Člověk to sám nezvládne taky proto, že z vlastních sil nedokáže být k obrazu svého Autora! Je v hříchu, a sám to nezmění, i kdyby se třeba nepřetržitě modlil ? už třeba proto, že pro modlitbu zapomněl vnímat, co potřebuje člověk vedle něho.
A tak Bůh pošle sám sebe, aby uvolnil zatarasenou cestu. Udělá to tak, abychom tomu mohli porozumět. Stane se člověkem? Jak to píše Jan: ?A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.? (J 1,14) A celá ta událost je vesmírná i obyčejná zároveň! Není to v bílých rukavičkách, není to za řečnickým pultíkem nebo na obětním oltáři. Je to příběh, ve kterém je Bůh Kristem. V tom příběhu je bolest, krev, smrt a otevřený hrob. Vede obloukem zpátky k Bohu: začíná životem, pokračuje zavržením a končí opět Životem! Bůh v něm život zachraňuje. A co Job?
Je taky spravedlivý a taky musí trpět. Jako Kristus. Ta podobnost je ale matoucí. Spíše je to podobnost naruby: Job byl sice.. ?muž bezúhonný a přímý, který se bál Boha a vystříhal se zlého.? (Job 1,1) Jenže problém byl možná v tom, že byl o své bezúhonnosti tak skálopevně přesvědčen. Že ji Bohu vypočítává na příkladech, že ji ukazuje na svých skutcích, že ji má podloženou a vyargumentovanou. Je to obhajoba? za prvé, za druhé, za třetí. Jenomže Bůh nechce studovat jeho spis?
S tím utrpením je to taky naruby. Vždyť Kristus vzal kříž dobrovolně, aby vykoupil mnohé. Job ty vředy a všechny ty tragédie schytal, ani nevěděl jak. Vůbec to nečekal, byl si jistý svou spravedlností. Nepřízeň nepřijal a cítil se ukřivděný!
Tak to je Bůh Syn. Zbývá Bůh v roli Ducha. Jestliže Otec život dává a Syn život zachraňuje, tak Duch život udržuje. Duch námi hýbe. V Duchu žijeme, klademe si důležité otázky, modlíme se. V Duchu nacházíme chuť žít? zvedat se, vracet se, znovu začínat, odpouštět. Z Ducha máme dary, hlavně víru, naději a lásku. Duch nás obnovuje a udržuje při životě. Svatý Duch způsobuje změnu a posun. Je pomocníkem v nemoci a průvodcem v zármutku. Voláme ho, když umíráme nebo když nám někdo umírá. Běda, když zavřeme před Duchem okna nebo když Duch nefouká! A co Job?
Job otevřel okna dokořán! Job ? to je větrná smršť! Kdyby nešlo o metaforu, tak by byla okna vymlácená už v první kapitole. Job rozmlouvá se svými třemi přáteli (? a jsou to dobří přátelé, i když mají tedy hrozné řeči ? protože za ním přišli a byli s ním, když na tom byl zle). Ano, ale hlavně rozmlouvá s Bohem. Bohu něco říká a Bůh něco říká jemu. Je to pěkně ostré, ale pravdivé. Ten, kdo tu mluví za Boha, je zřejmě právě Duch. Takový Boží tiskový mluvčí. Díky němu Job k něčemu zraje, proměňuje se, posouvá se. K pokoře. K lítosti. K poznání. To je síla Ducha.
Poslechněme si, co na konci knihy vlastně Job Bohu odpovídá: ?Co ti, Bože, odpovím, když jsem tak bezvýznamný! Kladu si na ústa ruku.? (Job 40,4) ?Uznávám, že všechno můžeš a že žádný záměr tobě není neproveditelný. Kdo smí nerozvážně zatemňovat úradek Boží? Ano, hlásal jsem, čemu jsem nerozuměl. Jsou to věci pro mě příliš divuplné, které neznám. Rač mě vyslyšet a nech mě mluvit; budu se tě ptát a poučíš mě. Jen z doslechu o tobě jsem slýchal, teď však jsem tě spatřil vlastním okem. Proto odvolávám a lituji všeho v prachu a popelu.? (Job 42,1-6)
Takže, přesvědčuje vás Job o tom, že Bůh život dává, Bůh život zachraňuje a Bůh život udržuje? Třikrát život. Ze tří stran je náš život s Bohem. Ze tří stran jsme napojeni na Boha a na něm závislí. Na začátku, když se proderu na svět a stávám se životem! Na konci, když dojdu k věčnosti a život naplňuji! Uprostřed, když se v životě posouvám, padám, vstávám a klopýtám? Můj Stvořitel, Spasitel a Průvodce. Otec, Syn a Duch svatý!
Trojice prostě sedí. Trojice odpovídá životu. Díky Bohu nejsme placatí. Naopak, jsme vícerozměrní ? v prostoru, ve 3D. Tím jsme bohatí! Bohatí z Boha, který je bohatý?
Na závěr mi dovolte, abych opustil vážný tón a byl osobnější. Joba mám moc rád, ale popravdě, veselý příběh to není (i když má happyend).
Na psaní kázání je fajn, že se člověk toulá svou hlavou, přemýšlí o životě, o vás, o sobě, o Bohu. Takové pinkání s fantazií, jako když vezmete docela vážné věci, ale jdete s nimi hrát kuličky. A tak jsem si tu Boží Trojici představil jako takové tři chlápky. Prvního postaršího, který už toho dost viděl, ale nic ze sebe nedělá. Druhého mladšího, trochu nezralého, který ale bere život překvapivě vážně. nemá ještě takovou tu uhlazenou bohorovnost, chce být radikální a když pravda, tak pravda (nic mezi)! A třetího ? takového živého chlapíka, který umí jednu báječnou věc. Když se ti dva zaseknou, tak to ustojí, nadlehčí, něco nechá být a něco vyvětrá, prostě vrátí mezi ně dobrého ducha.
Úplně ty tři vidím. Jsou dobří a nechci je mít dokonalé. Mám je rád. Je s nimi legrace. A napadá mě, že to možná nejsou tři chlápci, ale tři děvčata. Starší dáma, mladá dáma a trochu trhlá malá holka. Jako Duch.
Job, když prošel tím peklem, měl sedm synů a tři dcery. Jednu nazval Jemína (to je z arabštiny ? Holubička), druhou Kesía (to je Skořicový květ) a třetí Keren-ha-púk (to je lahvička). Dobré, že?
Amen