čtení: Genesis 6,5 - 22
text: 1.Petrův 3,18 - 22
Potopa je, bratři a sestry, dost zvláštní obraz křtu. Kdo zažil, co voda dovede, tomu při něm asi zatrne. I ti, kdo například se štěstím záplavy přežili, si je s těží budou připomínat jako zdroj nebo symbol naděje.
Podobně asi v mnohých z nás, přestože tušíme a slyšíme, že v tom biblickém vyprávění jde především o záchranu, zůstává divný pocit z té všeobecné záhuby ? z božího rozhodnutí smést z povrchu země vše, co stvořil. Nedávno jsme o tom mluvili na mládeži s Vojtou Hroudou. Přejít jakoby mimochodem tu totální zkázu a těšit se jenom z toho, že se z ní člověku ? na rozdíl od ostatních ? podařilo vyváznout, to je spíš projev patologie než naděje. Není divu, že pokud takhle nedomyšleně, my křesťané, svojí naději někdy představujeme, přemýšlivé lidi, jimž není osud druhých lhostejný, to spíš odpuzuje.
Ale nejde jenom o ten dojem navenek, ono to není ani Písmu přiměřené. Jeho poselství tu ohromnou tragedii nelíčí prostě jen jako kulisy pro záchranu, ani ji nepřejde bez zachvění jako běžné řešení. Naopak svědčí o tom, jak celá ta situace Boha zasáhla ? trápil se ve svém srdci. Jeho rozhodnutí není řešením technokrata, který je úspěchu svého projektu ochoten obětovat cokoli a kohokoli. Jedná zasažen, jedná s bolestí.
Jsou ale asi situace, kdy se účast a pomoc tvrdým a bolestným rozhodnutím vyhnout nemůže. Na začátku příběhu o potopě čteme, že se na zemi rozmnožila zlovůle člověka a každý výtvor jeho mysli i srdce byl v každé chvíli jen zlý. Alternativou potopy v bibli není, že by život prostě nějak pokračoval dál, jenom by to zkrátka nebylo podle božího přání. Alternativou je totální zlo, zvůle, která nutně ústí do sebezničení. Má-li mít život vůbec nějakou naději, je třeba radikální řez, je třeba začít znovu.
Když jsem se v kázáních na tenhle příběh snažil přiblížit, že skutečná láska a záchrana mohou mít i takhle tvrdou podobu, používal jsem často příklad chirurga, který se rozhodl pro amputaci končetiny zasažené snětí. Amputace je vždycky tragedie. Ale pokud představuje jedinou možnost života, stává se nadějí, záchranou. Při tom rozhovoru na mládeži jsem si ale uvědomil, že to možná není úplně dobrý příklad. I tohle by se mohlo zvrhnout v chladný kalkul a příliš rychlou ochotu zdůvodnit si svojí tvrdost. Chybí tu účast. Doktor ? a nic proti doktorům ? nemusí být nutně osudem pacienta zasažen.
Možná by byl lepším příkladem autor, který zničí svoje celoživotní dílo ? vše co sám vytvořil a do čeho sám sebe vložil, když vidí, že jeho dílo kvůli lidské zvůli slouží jen naprostému zlu.
I tenhle příměr jistě kulhá. Ale snad je aspoň zřejmé, že ten, kdo se tu rozhoduje a jedná, nezůstává mimo, neobětuje jednoduše druhé nějaké vlastní ideji dobra nebo poznané nutnosti - zasahuje sám sebe, a to ne proto, aby jedny potrestal a druhé zachránil, ale aby vůbec bylo možné žít.
Tak rozumím biblickému vyprávění o potopě. A jen tak je asi mohu chápat jako obraz křtu - jako potvrzení naděje založené na oběti a proto stěží sobecké, ale naopak nabízené každému. Tak je také, myslím, vykládá a dotahuje apoštol ve svém listě. Dělá to trochu zvláštně. Píše o tom, že Ježíš přišel vyhlásit zvěst duchům ve vězení, právě těm, kteří neuposlechli za dnů Noemových.
Nemá asi smysl spekulovat o tom, kde to vězení bylo, zda se jedná o podsvětí nebo o peklo a jak to tedy vlastně je nebo bude po smrti a zda křesťanství věří na duchy. Autor listu si totiž tuhle scénu vypůjčil z dobové apokalyptické literatury, konkrétně z Apokalypsy Henochovy. Henoch sice je biblická postava, ale kniha, která se jeho jména dovolává, s biblí moc společného nemá. Podle ní byl právě on poslán k padlým andělům do podzemního žaláře, aby jim vyřídil, že jejich odsouzení je konečné.
Scénář je tedy obdobný, ale hned je také jasné, čím se apoštolovo poselství liší, co je pro ně vlastní a podstatné. Ježíš nepřichází provinilým potvrdit osudový ortel, přichází vyhlásit zvěst. A kdo by váhal jakou, ten může číst o pár řádků níž, že i mrtvým bylo zvěstováno evangelium ? tedy dobrá zpráva, radostná zvěst, vyhlášení svobody, propuštění, naděje. Skutečně se nabízí všem, i těm, kdo jsou podle lidové zbožnosti na odpis, i těm, co neposlechli, i provinilým.
Právě tuhle nabídku křest každému potvrzuje. Apoštol píše, že v ní jde o dobré svědomí, ke kterému se před Bohem zavazujeme.
To se zdá být jasné, ale pozor na to, abychom tomu opravdu dobře rozuměli. Jak je snadné to poplést ukazuje třeba Ježíšovo podobenství o hřivnách. Služebník, který se v něm při spravování svěřené hřivny zaměřil na to, aby mu Pán nemohl nic vyčíst, tedy aby před ním měl čisté svědomí, totálně pohořel. A podobně u Ježíše dopadl i mladík, který stále jen usiloval o to, aby byl dobrý.
Ono nás totiž od Boha nevzdaluje jenom špatné svědomí, ale možná ještě víc touha dopracovat se k tomu dobrému. V ní je totiž cílem všeho, co děláme, právě jen naše dobré svědomí, naše dobrota, my sami. Láska, vztah k druhým i k Bohu, se pak vytratí. I v dobrých skutcích nakonec půjde o nás. Neohraničenou výzvu ?Miluj? omezíme jen na jasně splnitelné skutky, abychom mohli mít jistotu, že jsme obstáli. Touha udržet si čisté svědomí nám nedovolí věrně provázet druhé, protože to někdy znamená spolunést i jejich vinu, riskovat, že nám bude přičtena. Křivé obvinění nás pak dožene k nepříčetnosti, ve které se necháme snadno strhnout k zlému. A nakonec, abychom si uchovali alespoň zdání dobrého svědomí si, jak bible říká, zamilujeme více tmu než světlo. Upřímnost a otevřenost, která umí přiznat chybu, nám bude cizí.
Pochopit ten závazek k dobrému svědomí jako úkol, abychom si ho sami udrželi, to je osudový omyl, kterému asi všichni někdy podléháme. Vypadá totiž ušlechtile, a tak nám ani nedojde, jak má blízko k našeptávání pokušitele, že bychom přece mohli být jako Bůh, že bychom se vlastně mohli udělat sami. Právě u toho však začíná ta tragická stránka potopy.
Slova apoštola je třeba číst pozorně. On totiž dodává, že se k dobrému svědomí před Bohem nezavazujeme na základě svých mravních sil, pevné vůle a odhodlání, ale na základě vzkříšení Ježíše Krista. Dobré svědomí je založeno na tom, co dělá Bůh. To je právě ten dar, který nám Bůh nabízí, a my ho máme přijmout. Zavazujeme se právě jen k tomu, že ho v důvěře necháme na něm, že budeme důvěřovat, že to, co pro ně on udělal, stačí.
Někomu to může připadat málo. Někdo v tom může vidět jen prostor pro libovůli a uvolnění morálky. Nebyl by první. Farizeje to rozčilovalo už za Ježíšova života. Ale opak je pravdou. Teprve v téhle důvěře se otvírá prostor pro lásku, pro věrnost a pro radost. Kdo ve svém jednání nemusí sledovat jen svoje ospravedlnění, ten může opravdu vidět potřeby druhých a věnovat se jim. Může být k sobě upřímný a v lásce riskovat i to, že na něj padne stín viny. A může raději snést i křivé obvinění, než aby se sám proti lásce provinil. To je ten nový začátek, ve kterém je naše záchrana a ke kterému říkáme ve křtu své ano. Amen