kázání - 31.5.2009, svatodušní, 2.Korintským 3,3 - 18

čtení: Skutky 2,1 - 18
text: 2.Korintským 3,3 - 18

Bratři a sestry,
asi každý z nás prožil chvíle, které pro něho hodně znamenaly, které měly zvláštní sílu, hloubku a krásu; chvíle, kdy se setkal v nevšední věrností, s nezištnou pomocí, s nečekaným porozuměním, nebo kdy k nim byl dokonce sám schopen přispět, kdy k nim v sobě objevil sílu; chvíle, kdy něco krásného a dobrého vzniklo - třeba společenství lidí, pro které je respekt k určitým hodnotám důležitější než všechny osobní rozdíly, a proto se dovedou spojit v dobrém díle.
Je to opravdu síla a nádhera, která dává tušit, že život může být také něco slavného a skutečně jedinečného. A tahle zkušenost, tohle tušení je motorem našeho života.
Jsme svědky a účastníky nevšedních okamžiků, vteřin věčnosti, v záblescích okoušíme div života pozdviženého nad každou vypočítavost a účelovost, života překračujícího svůj stín, vymykajícího se danostem, jaksi přepodstatnělého. A zbytek času k němu hledáme klíč. Ptáme se, jak na to? Pokoušíme se k němu dospět. A přeme se také o to, co k němu přispívá, jaká cesta k němu vede.
A jako jednomu z dějství tohoto sporu většinou rozumíme i tomu prohlášení apoštola, že litera zabíjí, ale Duch dává život. Chápeme je v rámci naší diskuse o tom, co vede k dobrému - zda důraz na normy a řád nebo na svobodnou odpovědnost, zda výchova autoritativní nebo neautoritativní, zda přísnost nebo důvěra v dobrou podstatu člověka, zda vláda pevné ruky nebo otevřená společnost, zda otrocké plnění pravidel nebo tvořivé rozhodování v jejich intencích. Na první poslech to vypadá, že je naprosto jasné, komu v tom sporu dává apoštol za pravdu: Litera zabíjí, ale Duch dává život. Zastánci svobodomyslnějšího přístupu v něm mohou najít svoji oporu a další argument, podpořený autoritou Písma.
Přiznám se, i mně je takový přístup blízký, a proto jsem ta apoštolova slova kolikrát jako argument proti úzkoprsosti dogmatiků použil.
Ono je to ale asi celé vedle. Jednak i z toho důrazu na svobodnou a tvořivou odpovědnost se může stát dogma - šablona, která člověka zotročí a svobodu zkarikuje. Programová spontánnost za každou cenu bývá strašná a k ničemu dobrému nevede. Jednak a hlavně on každý návod odkázaný na naše schopnosti a možnosti narazí na jejich meze.
Ta základní potíž totiž není v návodu, ale v nás.
Časem docházejí síly, prvotní impuls vyprchá, při realizaci narážíme na překážky a projeví se únava, s ní přichází ke slovu naše člověčina a veliké ideály postupně ztrácejí svůj lesk.
Z původní síly a krásy se stane udýchaná povinnost, která se snaží udržet svoje nedostatky a neúspěchy pod pokličkou, aby prokázala oprávněnost svého principu, svého přístupu. Naší člověčinou jeho sláva pomíjí, a tak se jí snažíme ukrýt. Hrajeme na schovávanou v naději, že si něco z té slávy uchováme - a přitom ztrácíme sami sebe.
Právě o tom je ta epizoda z Mojžíšova života, kterou Pavel připomíná: Když se Mojžíš vracel s deskami desatera z hory Sinaj, ze setkání s Bohem, jeho tvář prý zářila - odrážela slávu Boží. Trvala dokud mluvil, co mu bylo přikázáno. Pak ale svou tvář zahalil jakýmsi závojem. Ne proto, aby druhé chránil před oslněním, ale aby synové izraele nespatřili konec té pomíjející záře. Ta záře se bez boží přítomnosti vytrácela, bledla, pomíjela. I přes ta přikázání, která nesl. Zůstala zase jen neslavná člověčina. A tu Mojžíš radši skryl, aby lidem nevzal naději a s ní také ideál.
Jako my, i on měl za nemožné otevřeně pohlédnout neslavné realitě našeho lidství zpříma do tváře a přitom neztratit naději, a proto se raději uchýlil k iluzi o člověku. Kde je totiž Bůh přítomen v našem životě jenom jako požadavek, pravidlo, princip, přikázání - jen jako návod, který máme sami naplnit, tam to jinak nejde. Tam není možné odhalit svoji tvář se vším všudy, tam nezbývá než hrát tu hru na schovávanou. Není možné připustit si, jací ve skutečnosti jsme.
Apoštol ale píše, že tuhle hru Kristus zrušil, že s tím závojem udělal konec. To lze chápat dvojím způsobem:
Buď tak, že právě na jeho příběhu se bez všech servítků odhaluje, jací my lidé ve skutečnosti jsme, totiž že právě proto, abychom si svou nedostatečnost nemuseli přiznat, raději to svaté a čisté křižujeme, zprovodíme ze světa. Teď už nám tedy žádná schovávaná nepomůže. Vše je jasné. To by ale apoštol nad tou svobodou tak nejásal a dneska bychom asi nic neslavili.
Mnohem spíš je třeba rozumět jeho vyznání tak, že se v Kristu Bůh ukázal jako ten, kdo je v našem životě přítomen nejen jako princip a přikázání, kdo nestaví jenom na tom, jak je naplníme, kdo nečeká až se sami vypracujeme, ale odpouští a především sám jedná, pracuje, tvoří a mění lidský život k dobrému.
Proto už toho závoje - té hry na schovávanou - není třeba. Je možné odhalit svou tvář, připustit si, jak na tom jsme, protože všechno nestojí a nepadá s našimi silami. Nejsme tu jen my. Je tu Bůh, který jedná, který svou silou, svým Duchem přetváří navzdory všemu, co se dá předpokládat, i nás; který nás všelijak neschopné a na sebe zaměřené proměňuje ke svému obrazu. V tom je ta svoboda, v tom je ta šance k plné otevřenosti. Protože pak už naše chatrnost nemá poslední slovo, neznamená nutně, že musí jít všechno jen od desíti k pěti a to silné a krásné, co jsme prožili, že lze udržel jen za cenu iluzí.
Stačí, jak píše apoštol, když se obrátíme k Pánu, když si všimneme, že ten přepodstatnělý a slavný život není výsledkem našich sil a návodů, ale dílem Božím, že se ty úžasné věci v našem životě dějí navzdory tomu, co je v nás. Právě na té odhalené tváři nás všech je to krásně vidět. Copak lze všechny ty chvíle nevšední věrnosti zbavené strachu, nezáměrné pomoci, otevřenosti a porozumění prostě odečíst z toho, jací jsme?
O tom je, bratři a sestry, dnešní svátek, o tom je ten svatodušní příběh. Potíž ovšem je, že my se většinou zarazíme u těch ohnivých jazyků, hukotu z nebe a řeči ve vytržení. Je to možné? Není to možné?
Co je to, sestry a bratři, proti tomu, že si lidé, které už nespojoval ani společný jazyk, rozumějí? Že neagitují pro sebe, ale mluví o velkých skutcích božích? Že o nich ta hrstka zakřiknutých a do sebe uzavřených učedníků mluví svobodně a s nadějí pro ostatní. To je teprve hukot! To se zrcadlí zář Páně - tentokrát místo na tváři, nad hlavami učedníků! To je skutečně něco, nač žádný příkaz a návod nestačí, co ukazuje k Bohu, k jeho moci, k jeho Duchu. Copak si lidé na světě běžně rozumějí? Copak si rozumíme my tady v Čechách? A copak si vždycky rozumíme tady ve sboru?
Kdo si to nezakrývá, ten může ve chvílích porozumění zahlédnout slavnou zář Páně právě díky té odhalené člověčině. A nemusí se pak už honit za bůhvíjakými zážitky nebo žít zahleděný do slavné minulosti. Může čekat věci mnohem slavnější. Díky Bohu. Amen.