kázání 3.3.2013; Přísloví 30,1 - 9

Čtení: Matouš 4,1 - 11
Text: Přísloví 30,1 ? 9
Sestry a bratři,
často se setkáváme s různými návody na život, zkušenými radami, moudrými výroky a poučkami. Dává je kdekdo. Patří k nim i lidová přísloví. Lze v nich po vzoru pověstné tety Kateřiny z Jirotkova Saturnina vybrat odpověď pro každou situaci. Je za tím představa moudrosti či zkušenosti, která život prokoukla, a tak může udílet rady pro každou příležitost.
A my věřící lidé máme někdy pocit, že bychom také neměli zůstat pozadu, že bychom moudrost své víry měli prokázat podobně a mít odpověď na každou otázku. A z bible pak často děláme jakéhosi rádce mladých svišťů, souhrn hotových pouček pro každou příležitost. Stačí si je osvojit a člověk má život v hrsti. Ví, jak se kdy zachovat, může udílet rady. Tak si často představujeme správného křesťana, tak se také někdy snažíme vystupovat.
Slova Agúra, syna Jákeova nás z téhle představy mohou vyvést a od té pózy osvobodit. ?Já jsem nejtupější z mužů a lidskou rozumnost nemám. Moudrosti jsem se neučil ani jsem si neosvojil poznání svatých věcí?, tak vyznává muž nepochybně zbožný, který Boží slovo zná a velebí. ?Jsem tupan, do nebe jsme nevystoupil a Pán Bůh je mi záhadou?, to je podle tzv. mudroslovné biblické knihy Přísloví, vyznání věřícího.
Věřící člověk není rozumbrada, který má na všechno hotovou odpověď. Víra se projevuje uprostřed profesionálních radilů právě vědomím a otevřeným vyznáním vlastních lidských mezí. Člověk, který důvěřuje Bohu, má svobodu přiznat se ke svému člověčenství. Ví, že nestál u zrodu světa, že nemůže být ani v nebi, ani ve věcech svatých jako doma, že nenakoukl Bohu pod pokličku. Jediné, o čem ví, je, odkud skutečná moudrost pramení, kam má svou touhu po ní směřovat.
Proto nerozdává rozumy, ale prosí. Je si vědom svých slabin, je si vědom toho, jak je snadné, aby byl úplně mimo. Proto jsme ani z té knihy, která se snaží zachytit moudrost víry, nečetli moudré rady, ale modlitbu.
?O dvě věci tě prosím; neodpírej mi je, dříve než umřu:? Nevíme, kolik času zbývalo do toho ?dříve než umřu?? možná dny, možná měsíce, možná roky? Nevěděl to nejspíš ani Agúr. A také se na to ve svých prosbách nesoustředil. Rozhodující není délka, ale pravdivost života. Ať už je ten čas, než umřeme, jakkoliv dlouhý, vidí pro něj Agúr jako nejpodstatnější dvě věci:
?Vzdal ode mne šálení a lživé slovo, nedávej mi chudobu ani bohatství! Opatřuj mě dostatečně chlebem.?
To je zvláštní pohled a zvláštní prosba. A nemyslím přitom ani tak na tu druhou půli, která kontrastuje s přirozenou lidskou touhou po bohatství. Zvláštní je ta první věc.
V modlitbě Páně prosíme ?zbav nás od zlého?. Každému z nás se přitom pod tím ?zlým? něco konkrétního vybaví. O zlém máme docela jasnou představu. A často proto vidíme v životě a ve světě potíž jenom v tom, že se to zlé nedaří napravit nebo vymítit a dobré prosadit. Že v tom zápase mezi dobrým a zlým nemáme dost sil. Prosíme proto o sílu proti zlému, o sílu k dobrému.
Ona je ale ještě základnější a hlubší potíž, která je s tím životním zápasem spojená. Apoštol Pavel píše v jednom svém listu: ?Aj, sám satan proměňuje se v anděla světlosti.? A to je ten zádrhel.
Zlo se dovede tvářit jako dobro a dobro můžeme vnímat jenom jako krach a újmu. Naše úmysly mohou být ryzí a upřímné, ideály dobré, můžeme jít za pravdou, spravedlností, pokojem, ale právě přitom se na nás nakonec může zašklebit sám kníže pekel. Zlo není evidentní. Naopak, ďábel může vypadat jako posel boží. Evangelia svědčí o tom, že se objevuje zároveň s vírou, hned po křtu. A umí citovat Písmo, nabízet vyřešení hladu, důkazy pro víru nebo vymícení zla a získání všech království světa pro Krista. To je to šálení. Je snadné sednout ďáblu na lep, je snadné podléhat iluzím, je snadné a je možné právě ve jménu dobra jenom nahrávat zlému, ve jménu pravdy jenom šířit lež.
Lživé slovo, které ve své prosbě Agúr zmiňuje, nemusí znamenat otevřenou lež. To slovo může být samo o sobě pravdivé. Může pravdivě a horlivě odsuzovat ty, kdo jednají zle. Jenomže se ten odsudek děje bez souvislostí. A nemyslím teď souvislosti toho konkrétního jednání. Myslím na souvislosti mnohem hlubší a základnější. Apoštol Jakub o tom píše, když varuje před nezvladatelností jazyka. Jazyk dovolí vše, a tak je možná i taková absurdita a protimluv, že jedněmi ústy chválíme Boha Otce a zároveň proklínáme lidi, kteří byli stvořeni k Boží podobě. Lež je řeč, která se děje bez ohledu na základní situaci života, bez ohledu na boží svědectví o něm.
Proto by také bylo šálením rozumět té Agúrově prosbě jen jako modlitbě o ochranu před vnějším ohrožením ? před lživými pomluvami nebo všelijakými iluzemi, které se nám zvnějšku vnucují. K té základní situaci našeho života patří i to co píše apoštol ? tentokrát Jan: ?Říkáme-li, že jsme bez hříchu, klameme sami sebe a pravda v nás není.?
Nejsme jen ubohou obětí. Prosí-li Agúr, aby od něj Hospodin vzdálil šálení a lživé slovo, myslí i na sebe. Dej, ať se já sám nestanu tím šálením, ať v něm nejedu kvůli iluzím o sobě, ať se mi neztratí ten rozdíl mezi mnou a tebou, ať stále vím, že nejsem Bůh a do božích věcí nevidím. Chraň mě, před sebevědomou a pyšnou zbožností, která každému radí a suverénně soudí. Na to sám nestačím, o to tě, Pane, prosím.
A teď ta druhá věc: ?nedávej mi chudobu ani bohatství! Opatřuj mě dostatečně chlebem,?? Vypadá to, že jsme se z duchovních výšek snesli na zem, že po duchu přišlo na řadu tělo. Všimli jste si ale, že ten dostatek pro tělo, má pro autora význam hlavně v tom, aby jeho duch neselhal, aby nepodlehl klamu. Tady se to ještě neodděluje, tady je jasné, že jde o spojené nádoby, že jedno ovlivňuje druhé, že když je řeč o víře, jde i o potřeby těla, a když je řeč o nich, jde i o víru.
A jakoby to ani nebyla druhá prosba, ale jenom rozvedení té první. I tady jde o šalbu, o iluze, které provázejí jak chudobu, tak bohatství. Jak často podléháme iluzi o ?solidaritě chudých? a zapomínáme na to, že nouze dovede udělat z lidí zvířata a zdeformovat život závistí a závislostí. Jak si jindy děláme iluze, že bohatství - určitá výše platu - může zabránit třeba korupci, a pak jenom zjišťujeme, že s jídlem roste chuť. Obě krajnosti, jak chudoba, tak bohatství, jsou pro člověka nebezpečné, mohou ho ošálit. Šalba přesyceného je v tom, že zapomene, že za to, co má, někomu vděčí a v důvěře ve vlastní kvality ztratí respekt k čemukoli vyjma sebe. A nuzák podléhá snadno klamu, že může své činy zoufalství ospravedlnit svou situací a posvětit třeba i jménem božím.
A jaké je to dostatečné opatření chlebem? Kolik to dělá, aby byl člověk před tímhle selháním bezpečný? Ani moc, ani málo, tedy průměr, průměrný plat? To stěží. Na tohle asi neexistuje odpověď na rovině množství. Hledat ji na ní, to je právě jen další klam.
Odpovědí je asi právě ta prosba, při které člověk to dostatečné opatření Bohu nediktuje, ale od Boha je v důvěře čeká. Amen.