kázání 3.7.2011 - Vojtěch Hrouda

Bohoslužby, 3. 7. 2011, V. Hrouda
Čtení: Ž 130,1-5
Kázání: Ř 3,28 a Jk 2,24

Milé sestry a milí bratři,
pro dnešní neděli jsem vybral nelehké téma, téma ospravedlnění. O to kdysi v západní církvi hodně šlo ? je člověk ospravedlněn ze skutků, nebo je ospravedlněn z víry? Tohle bylo hlavní téma reformace! Ale je to také téma naší víry? Jakou výzvou nebo motivací je pro nás osobní spása? Jsme přeci dědicové Husa, Luthera, Kalvína? Říká nám to ještě něco?
Základem kázání jsou proto dva verše z epištol. První je z epištoly apoštola Římanům: ´Jsme totiž přesvědčeni, že se člověk stává spravedlivým vírou bez skutků zákona (Ř 3,28)´. Druhý je z Jakubovy epištoly: ´Vidíte, že ze skutků je člověk ospravedlněn, a ne pouze z víry (Jk 2,24)´.
Nejdřív se vám chci svěřit s určitými rozpaky, které nad tím mám.
Na jedné straně je ospravedlnění důležitý pojem ? historicky, teologicky, dogmaticky. Základní věc pro křesťanskou víru. Kdybychom měli na deseti prstech ukázat, na čem stojí Bible, nemohlo by tam chybět ospravedlnění.
Na druhé straně? mám dojem, že význam ospravedlnění pro dnešní křesťany přinejmenším poklesl a vybledl. Jistě, je to jenom dojem, nanejvýš opřený o jakési moje chatrné pozorování. Vím, že nemohu mluvit za vás, natož za křesťanstvo.
Prostě, když jsem se rozhodoval, jestli mám kázat o ospravedlnění, tak jsem se zarazil. Je to aktuální? Bude to někoho zajímat? Nebude to uspávačka, nuda? Základní křesťanské téma, věc, o kterou mnozí bojovali na život a na smrt, a já mám strach, že v jednadvacátém století by to mohla být nuda! Proto ty moje rozpaky!
Co to vlastně znamená, to ospravedlnění! Termín pochází z oblasti soudnictví. Ospravedlnit znamená zprostit obžalovaného viny? prostě osvobozující výrok soudce: Nic neprovedl! Propustit! Čili stát se spravedlivým před Bohem znamená, že jsem před Bohem nevinný!
Pravověrní Židé, a to i v době Ježíšově (farizeové), byli přesvědčeni, že spravedlivým se před Bohem může stát jenom obřezaný Žid, a to tak, že bude ve svém životě dodržovat přikázání Božího zákona. Čili na jakémsi nebeském osobním účtu jsou zaznamenávány dobré a zlé skutky člověka a tak se měří jeho vina či nevina. U koho váha zásluh převyšuje váhu přestupků, ten je spravedlivý. Jiný, jehož účet je pasivní, je hříšník. Člověk ovšem nemá ve svém životě k tomuto účtu přístup, takže do poslední chvíle neví, jak na tom je.
Musely to být docela nervy! Někteří to vyřešili tak, že svou spravedlnost předpokládali, považovali se sami za spravedlivé. Nakonec, od bratrů Židů přešlo sebeospravedlňování pohodlně k bratrům křesťanům? a vyskytuje se myslím dodnes.
Proti takto pojaté spravedlnosti ostře vystoupil Ježíš. Dal jasně najevo, že dělítko je jiné. ´Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky (Mt 9,13)!´ Ježíš ovšem nevyhledával hříšníky proto, že by měl v oblibě promiskuitu nebo násilí. To jistě ne! Vyhledával je proto, že oni svoji hříšnost přiznávali, nebo proto, že byli zoufalí a potřebovali lásku. Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní!
Ježíš tak dal ospravedlnění úplně nový význam! Ukázal lidem, že cesta ke spravedlnosti, nebo chceme-li cesta k Bohu, vede výhradně skrze něho, skrze Krista. Čili ke stádu oveček na Boží pravici, případně ke stádu kozlíků na Boží levici, se při posledním soudu nepřipojíme podle toho, co jsme v životě dokázali nebo pokazili, ale spíše podle toho, zda jsme žili nebo nežili v Kristu!
Stojí za to neustále připomínat, že tenhle ´život v Kristu´ se neprojevuje tím, co vyznáváme ústy, jako spíše (a hlavně) tím, jak se činem (tedy skutkem!) přikláníme nebo nepřikláníme k našim nejmenším bratřím nebo sestrám. Ta nejmenší sestra nemusí být ovšem jenom křehká stařenka, která potřebuje podat hůl. Může to být třeba žena poběhlice. A tenhle nejmenší bratr může klidně měřit metr devadesát a může zrovna sedět v kriminálu! To je zajímavé!
A ještě pozor, takto v Kristu může žít i ten, kdo by o sobě nikdy neřekl, že je křesťan... a naopak, ten kdo má křesťanskou legitimaci, vůbec v Kristu žít nemusí! To je taky zajímavé!
Takže ospravedlnění člověka z moci Boha, které se děje skrze Krista!
Čili na Boží straně je milosrdenství! Bůh člověku odpouští. Ospravedlňuje!? udělá to tak, že se sám stane člověkem, vtělí se, projde utrpením, zemře na kříži, a je vzkříšen!
Na lidské straně je pak víra! Víra v toho vtěleného Boha, v Krista, ale nejenom ve smyslu ´kývu hlavou na souhlas, že to tak je´, ale ve smyslu ´toužím ho následovat´! Napodobovat. Pomáhat mu v jeho díle! Že to bude z naší strany činění nedokonalé, rozpačité a nemotorné? o tom není pochyb. To ovšem tolik nevadí...
Zjednodušeně ? ospravedlnění je něco mezi Bohem a člověkem, k čemu je nezbytná milost od Boha a víra od člověka. Obojí se setkává, prolíná a naplňuje v Kristu.
Tohle je jenom zkratka. Můj pokus stručně vystihnout křesťanské dogma o spasení člověka. Právě deformace tohoto Kristova (a později také Pavlova) pojetí spásy vedla ke krizi západní křesťanské církve v XV. a XVI. století a k reformaci. Vlastně? deformace vedla k reformaci.
Tak, a znovu jsou tu rozpaky. Ty stejné rozpaky, jako na začátku? Proč, proboha, ten bledý člověk na kazatelně tak dlouho mluví o něčem tak vyčpělém a neaktuálním! Usínám, usínáme, usínáte? Ale jak neusnout u teologické přednášky! Jak nás chce zaujmout něčím, pro co už popravdě zaujati nejsme! Ani on tím není zaujat, vždyť to sám přiznává! Jak chce probouzet k životu našeho ducha, když mluví mrtvými slovy! Ospravedlnění, koho to dnes zajímá!
Že to s námi není tak zlé, říkáte? Ne, není to s námi tak zlé!!
Teď vás možná překvapím!: V jistém smyslu chápu tento vývoj jako dobrý! Mám na mysli vývoj směrem k naší snižující se ochotě zabývat se vlastním ospravedlněním, svou vlastní spásou. Prostě, dříve se křesťan (což byl v Evropě prakticky každý) o svou spásu staral, dnešní křesťan se tolik nestará. Nevnímám to jako katastrofu. Zkusím vyjmenovat důvody, které mě k takovému optimizmu vedou (5 důvodů):
První důvod: Každá doba má svoji ´sdílenou zkušenost´, jejíž součástí jsou určité priority, důrazy. Středověk zdůrazňoval rovinu osobní viny a osobní spásy. Současná (postmoderní) doba přesunula svůj akcent jinam. Ve svém optimizmu věřím, že na rovinu odpovědnosti, odpovědnosti za svět a kvalitu života v něm. Takže první důvod mého optimizmu je víra v to, že jde o vývoj směřující ke sdílené odpovědnosti.
Druhý důvod: To, že jsme přestali rozumět některým slovům, nejspíš znamená, že jsme přestali žít obsahy těchto slov. Dobře, to je nejspíš ztráta a ochuzení (přestali jsme?). Tak to ale vezměme jako výzvu!: vydejme se tyto ztracené obsahy znovu hledat! Křesťanskou dogmatiku je asi třeba přeformulovat? tak, aby jí rozuměl a mohl ji přijmout křesťan moderního věku (což je zpravidla skeptický člověk). O něco podobného se pokoušeli mnozí výrazní teologové již v průběhu XX. století? pravda je, že jejich úsilí do značné míry narazilo.
Přesto, svůj optimizmus stavím také na tom, že je tu stále otevřená možnost znovu hledat původní obsah křesťanské víry? je tu možnost re-formulovat! Oživovat staré archaické výrazy a obsahy, a přitom (možná mimoděk) oprášit starou smlouvu mezi námi a naším Bohem!
Třetí důvod: Deformace vedla k reformaci. Dá se předpokládat, že žádná reformace není definitivní. Je to pouze dočasná změna, její náboj postupně zeslábne, její hrot se otupí, duchovní vzedmutí opadne a nastoupí všednost, často dosti bědná.
Tato bědující či zbědovaná všednost pak časem možná vyprovokuje další reformaci. Ta je vedena touhou po návratu k ryzosti, k Pravdě (s velkým P), jak ji kázal Mistr Jan Hus. Tou Pravdou mínil Krista. Ten návrat je návrat k životu v Kristu. Takže!... reformace je znovu před námi! Toto je třetí důvod mého optimizmu.
Čtvrtý důvod: Ten bych vysvětlil právě na těch dvou (zdánlivě) protichůdných výrocích z epištol: Ospravedlnění je pouze z víry a ospravedlnění je pouze ze skutků. To ´pouze´ vyvolává černobílou představu ? pro Pavla jenom víra, pro Jakuba jenom skutky.
Ve skutečnosti ovšem mezi Pavlem a Jakubem rozpor není. Přesto se těch dvou, ze souvislosti vytržených veršů, používalo jako dobře nabroušených kordů v dogmatických bojích o pravověrnost. Tyto boje se pak pohříchu přenesly i na skutečná bojiště, kde tekla krev.
Je tu nadějná možnost: smířit zdánlivě protichůdná tvrzení, a přitom se dotknout hlubší podstaty skutečnosti, o které tato tvrzení vypovídají. Pravda má určité roviny, můžeme na ni nahlížet z různých stran a z různých úhlů. Do Pravdy o Kristu a do pravdy o spáse se jistě vejde víra i skutky. A toto je čtvrtým důvodem mého optimizmu: dnes jsme schopni vyváženého pohledu na spásu ? proto už spása není problém, a proto se jí tolik nezabýváme?
A konečně pátý důvod: Smíření konfliktu mezi ´pouhou vírou´ a ´pouhými skutky´ nám umožňuje vidět to, co je možná podstatnější. Totiž Sola Gratia, pouhou milost! Jakoby ty reformační dohady o to, zda si člověk otevře dveře ke spáse tím, že bude dobře konat, nebo tím, že bude správně věřit, překryly Boha. Nad pouhou vírou i nad pouhými skutky je Boží milost. Takže pokud ztráta zájmu o vlastní ospravedlnění znamená, že lépe vnímáme naši závislost na Božím odpuštění, pak je to dobrý posun. Sola Gratia, jako krédo protestantské i ekumenické křesťanské víry, je pátým důvodem? proč už kázání skončit!

Amen