kázání 4.2.2018 - Vojtěch Hrouda

Čtení: 1J 4,18-21

Kázání: Podobenství o milosrdném Samařanu. Lk 10, 37 (Jdi a jednej také tak!)

Zvolený evergreen

Sestry a bratři,

biblickým základem pro naše dnešní rozvažování, sdílení, nesouhlas a snad i oživení víry bude text z desáté kapitoly Lukášova evangelia, verše 25-37. Je to podobenství o milosrdném Samařanu.

Tahle perikopa patří mezi nejznámější novozákonní texty, v kostelech (a nejen evangelických) se na ni káže často – je to kazatelský evergreen, jak by možná řekl vikář Jan Lavický, jehož svěží a inspirativní kázání jsme slyšeli na tomto místě před 14 dny.

Tu vystoupil jeden zákoník a zkoušel ho: „Mistře, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“ Ježíš mu odpověděl: „Co je psáno v Zákoně? Jak to tam čteš?“ On mu řekl: „‚Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí‘ a ‚miluj svého bližního jako sám sebe.‘“ Ježíš mu řekl: „Správně jsi odpověděl. To čiň a budeš živ.“ Zákoník se však chtěl ospravedlnit, a proto Ježíšovi řekl: „A kdo je můj bližní?“ Ježíš mu odpověděl: „Jeden člověk šel z Jeruzaléma do Jericha a padl do rukou lupičů; ti jej obrali, zbili a nechali tam ležet polomrtvého. Náhodou šel tou cestou jeden kněz, ale když ho uviděl, vyhnul se mu. A stejně se mu vyhnul i levita, když přišel k tomu místu a uviděl ho. Ale když jeden Samařan na své cestě přišel k tomu místu a uviděl ho, byl pohnut soucitem; přistoupil k němu, ošetřil jeho rány olejem a vínem a obvá-zal mu je, posadil jej na svého mezka, zavezl do hostince a tam se o něj staral. Druhého dne dal hostinskému dva denáry a řekl: ‚Postarej se o něj, a bude-li tě to stát víc, já ti to zaplatím, až se budu vracet.‘ Kdo z těch tří, myslíš, byl bližním tomu, který upadl mezi lupiče?“ Zákoník odpověděl: „Ten, který mu prokázal milosrdenství.“ Ježíš mu řekl: „Jdi a jednej také tak.

Ježíšův staronový důraz

Co je v životě první a nejdůležitější? Na co si máme dát opravdu pozor a čím se máme řídit?

Nehledejme v tom nic složitého, je to prosté: Máme milovat Boha a máme milovat lidi.         

S tím všechno stojí a padá, říká Ježíš. A neříká to pouze při této příležitosti, když odpovídá jakémusi zákoníkovi na jeho záludnou otázku.

K zákonu lásky se Ježíš, jako dobrý Žid, hrdě hlásil. Často jej ve svých promluvách opakoval. Láska k Bohu a člověku je podle něj zdrojem a předpokladem života, který chce obstát před věčností.

Obstál před věčností … jakmile se objeví tajemné slovo VĚČNOST, začne to být složitější. Nechme však nyní věčnost stranou – není tématem kázání.

Posuňme se jiným směrem. Láska k Bohu a k člověku zde nejsou vedle sebe vůbec náhodou. Je tím vyjádřena jejich neoddělitelnost. Patří k sobě, jedna bez druhé nedávají smysl. Toto je zásadní!

Jak té podvojnosti lásky rozuměl Jan jsme si připomněli v prvním čtení, přečtu to znovu: On psal: Řekne-li někdo „Já miluji Boha,“ a přitom nenávidí svého bratra, je lhář. Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí. A tak máme od něho toto přikázání: Kdo miluje Boha, ať miluje i svého bratra.

Toto napsal kdysi Jan a dodnes to zní srozumitelně.

Jdi a jednej také tak!

Miluj svého bližního!

A kdo je můj bližní? zkoušel zákoník Ježíše. Koho mám podle tebe milovat?

Ježíš mu to vysvětlil polopaticky, na příkladu ze života, kterému musel rozumět i namyšlený učenec. Bližní je prostě ten, kdo mi pomůže, když ležím na zemi ve své vlastní krvi, ve zvratcích, sražený, ponížený, zbitý.

Je to tak zřejmé, že si zákoník dokázal odpovědět sám: Mým bližním je ten, kdo mi prokáže milosrdenství, ale hlavně (!), může to být někdo, kdo se mi nelíbí a koho nemám rád … pohan, pánbíčkář, krišňák v oranžovém kvádru, homosexuál, lehká holka neboli kurva a klidně i mohamedán, neboli muslim, neboli ten zpropadený zlovolný islamistický imigrant.

Takže, zákoníku, jdi a miluj, což znamená: uč se od toho špinavého Samařana, kterým tak opovrhuješ, nad kterého se domýšlivě vynášíš, kterého se možná bojíš a proto ho ve skrytu duše nenávidíš … 

Bratři a sestry, Ježíš se s tím opravdu nepáral!

Vyzval nás všechny: Jděte a jednejte také tak! Jasněji a praktičtěji to snad ani říci nemohl!

Představuji si, že zákoník ztěžka polkl a s rozvázaným řemínkem na obuvi se od toho divného vítače odvrátil. Ale třeba to bylo jinak, tohle v Písmu není.   

Aktualizace v kázání

Nejspíš ještě není zřejmé, k čemu směřuji. Já dnes opravdu nechci zůstat u výkladu evergreenu. On je ten evergreen totiž tuze aktuální v souvislosti s poněkud pochmurnou společenskou situací v naší zemi. Omlouvám se vám, kdo situaci za pochmurnou nepokládáte.

Dodávám si odvahy nápadem, že když se s tím nepáral Ježíš, neměli by se s tím párat ani kazatelé. Nejspíš to ale není dobrý nápad – pochybuji, váhám, nejsem si jistý …

K věci čelem, ke strachu zády. Kladu sobě i vám následující otázku: Sluší se mluvit z kazatelny o politice? A pokud ano, tak co je dovoleno a co je zakázáno? Co ještě prospívá a co už škodí?

Podle mě se z kazatelny nemá agitovat, není vhodné podporovat nebo kritizovat toho či onoho politika, kandidáta, tu či onu partaj, prvoplánově komentovat politické dění a tak podobně. To pokládám spíše za nevkusné a nemístné, a tak to nedělám.

Ovšem … když ve společnosti přituhuje, máme se v kostele tvářit, že nepřituhuje, a rozebírat jakýsi nejasný verš z knihy Abakuk? Pochopte mě dobře, nemám nic proti Abakukovi a výkladu nejasných biblických veršů, právě naopak.

Přesto se domnívám, že pokud ona pochmurnost společenské situace nějak souvisí se zpochybňováním Zákona lásky, tedy opravdového základu nejen naší víry, ale i evropské civilizace, potom se z kazatelny mluvit o politice nejenom sluší a smí, ale dokonce musí!

V čem je v naší zemi zpochybňován Zákon lásky? V čem se zpronevěřujeme Božímu a Ježíšovu nároku: miluj bližního svého, buď bližním tomu, kdo je v nouzi, jdi a jednej tak!?

Zkusím to nějak smířlivě formulovat, nejprve se však zmíním o xenofobii.

Ta nešťastná xenofobie …

Jsme u nás hákliví na to slovo. Češi nejsou žádní xenofobové, to je urážka a lež!, kolikrát jsem tuhle reakci slyšel. Ti, kdo považovali označení xenofob za nařčení, se bránili. Často z plna hrdla křičeli a oči jim přitom sršely hněvem a záští.

Xenofobie není nenávist k lidem, byť se tak myslím často chápe. Xenos (ξένος) znamená cizí, příchozí nebo cizinec, fobos (φόβος) je strach – od toho je fobie. Takže xenofobie je strach převlečený za nedůvěru, odpor či nepřátelství k cizímu, k tomu, co není naše, co je odlišné nebo odjinud. Samařan je dobrým symbolem „toho cizího“.

Předmětem xenofobie pak mohou být konkrétní lidé, tedy cizinci, ale též projevy odlišných kultur či náboženství a jejich nositelé či vyznavači.

Pointa – co nám to tu tedy drhne?

Přál bych si, aby z toho, co jsem až dosud řekl, bylo zřejmé, že Zákon lásky a xenofobie nejdou vůbec dohromady. Jsou to dvě věci zjevně neslučitelné. Přetlačují se, supí proti sobě.

Nelze současně poslechnout Ježíše, tedy jít a jednat jako zmíněný Samaritán, a přitom se člověku vyhnout jako zmíněný kněz. Nelze současně prokazovat milosrdenství člověku ležícímu v krvi, a přitom se k němu chovat nepřátelsky a dávat mu najevo, že jeho problémy mě nezajímají.

Aktuálně řečeno, když budeme mít strach ze všeho, co není v našich barvách, když se distancujeme od všeho, co není z naší kuchyně, když vykážeme za dveře všechny, kdo jsou jiní, těžko jim budeme nablízku, když to potřebují.

Nebudeme bližními. Nebudeme činit, jak chce Bůh, protože kdo se bojí, nemůže milovat, jak říká Jan.

Nechci vám tu kázat! Vždyť to sami víte líp.

Chci na závěr jenom vysvětlit, co mě přivedlo k této kazatelské troufalosti. Možná by šlo říci – s použitím aktuálního klišé – co mě přivedlo k této kazatelské nekorektnosti:

Podle mě (opět se mnou tedy nemusíte souhlasit), prezidentské volby rozhodlo heslo STOP IMIGRANTŮM A DRAHOŠOVI. TATO ZEMĚ JE NAŠE! VOLTE ZEMANA!, které vymyslel jakýsi podivný spolek založený na kultu osobnosti (přesně Přátelé Miloše Zemana, z.s.). Ten bilbord byl všude, stejný inzerát vyšel v některých denících. Záměr byl cynický – využít rozladěné struny českého strachu pro vlastní politický zisk. A povedlo se, zase to zabralo.

Pominu, že jde o heslo populistické a vědomě lživé. Ani populizmus a lež nejsou předmětem dnešní úvahy. Ta se soustřeďuje, jak stále dokola opakuji, na židovsko-křesťanský Zákon lásky: miluj Boha a miluj člověka, protože to je totéž.

Jde mi stále o to samé: Pokud bereme vážně Ježíšův apel na milosrdnou lásku k jakémukoliv člověku, pokud v lásce skutečně nechceme dělat mezi lidmi rozdíly, potom musíme nyní bít na poplach.

Kdosi tu vypouští z lahve džina a my ostatní si mezitím šimráme pod bradou zlého kozla Azazele (tumáš travičku, no tak, papej ...): rozlišovat mezi člověkem, který milosrdenství a lásky hoden je, a člověkem, který milosrdenství a lásky hoden není, je obrovské riziko.

Jestliže na rozlišování přistoupíme (a může to být i rozlišování podvědomé, různě přeznačkované, lecčíms zamaskované či omluvené), potom možná člověka, který se nám nelíbí, necháme na té silnici z Jeruzaléma do Jericha ležet. Překročíme ho. A zdůvodníme si to.  

A pojede to dál. Brzy začneme cejchovat i ty, co bydlí v našem městě, ty co „na to vypadají“, ty, „co jim to kouká z očí“, ty, jejichž táta byl radikál nebo komunista, ty, kteří ty ocejchované brání, a nakonec všechny, kteří s námi nesouhlasí. A na světě jsou sluníčkáři, kavárna, vítači. A šup, než se nadějeme, všude se to hemží elitáři, zrádci národa, sviněmi. A jede to dál.

Nenáviď bližního svého, vždyť žádný bůh není! 

Sestry a bratři, musíme se tomuto zlu bránit zuby nehty, dokud je čas a dřív než bude pozdě. Pokud bereme Krista vážně, nebo přinejmenším pokud máme pud sebezáchovy, musíme nesouhlasit a protestovat. Džin už zase lítá ve vzduchu!

Copak neslyšíme ten útok na samu podstatu toho, čemu věříme?

Amen