kázání 4.5.2014 - Vojtěch Hrouda

Bohoslužby, 4. 5. 2014, V. Hrouda

Čtení: Oz 6,1-6

Kázání: Ez 3,1-3

Milé sestry, milí bratři.

Základem kázání bude text, který se v našich kostelech myslím nečte často, a na který faráři často nekážou. Je to úvod ze třetí kapitoly knihy Ezdráš (Ez 3,1-3):

Když nastal sedmý měsíc a Izraelci již byli v městech, shromáždil se lid jednomyslně do Jeruzaléma. Jéšua, syn Jósadakův, s bratry kněžími a Zerubábel, syn Šealtíelův, se svými bratry začali budovat oltář Bohu Izraele, aby na něm mohli obětovat zápalné oběti, jak je předepsáno v zákoně Mojžíše, muže Božího. Zřídili oltář na jeho původních základech, neboť žili ve strachu z národů zemí, a obětovali na něm zápalné oběti Hospodinu, zápaly jitřní a večerní.

Biblický kontext

Nejprve o co jde, odkud jsou ty tři verše vytrženy: Ten úryvek je z knihy Ezdráš. Hned za Ezdrášem je ve Starém zákoně kniha Nehemjáš. Ezdráš a Nehemjáš jsou dva útlé spisky, obsahující vyprávění z dějin izraelského národa v době po návratu z babylónského zajetí.

Jenom pro připomenutí, co je babylónské zajetí: Do Babylónu byli Židé násilně deportováni po dobytí Jeruzaléma a zničení Šalamounova chrámu babylónským králem Nebúkadnesarem v r. 587 před Kristem. Toto vyhnanství trvalo zhruba padesát let. Po dobytí Babylónu perským králem Kýrem se mohli Židé vrátit zpátky do své otčiny a obnovit zbořený chrám. 

 Zbožnost… jako téma kázání

A teď… o co jde mně: Nebudu se zabývat jeruzalémským Chrámem. Místo Chrámu si teď prosím dosaďme zbožnost. Obnova zbořené zbožnosti. To je docela aktuální.

V prvním čtení jsme slyšeli Ozeášův povzdech: Co mám s tebou dělat, Efrajime? Co mám s tebou dělat, Judo? Vaše zbožnost je jak jitřní obláček, jako rosa, která hned po ránu mizí.

Jak je to s naší zbožností? Není taky jako jitřní obláček, jako rosa, která hned po ránu mizí? Tedy pojďme se nad zbožností poněkud zamyslet…

Co je to zbožnost?

Co to vůbec je… ta ´zbožnost´! Co se vám vybaví? … Když o někom řeknu ´to je zbožný člověk´, tak předpokládám, že má pevnou víru v Boha (což neznamená, že o ničem nepochybuje), že vírou žije, že se upřímně modlí, že zná Bibli, že se ke své víře hlásí (což neznamená, že ji staví na odiv), že se snaží víru předávat svým dětem, vnukům, případně dalším lidem… Tak nějak bych zbožného asi popsal.

Rizika, aneb zbožnost je náchylná k lecčemus…

Co mi ´naskočí´ vzápětí (v klidu si teď porovnávejte moje obrazy s vašimi)… Naskočí mi, že takto viděná zbožnost nemá daleko ke své vlastní karikatuře. Zbožnost je náchylná k falši a přetvářce, k pokrytectví nebo okázalosti. Ježíšovo veřejné vystoupení je neseno kritikou tvrdé farizejské zbožnosti, která nevyplývá z lásky, ale z pózy a pravidel. Zbožnost může dokonce být jakousi maskou zla: Plemeno zmijí, jak může být vaše řeč dobrá, když jste zlí? (Mt 12, 2). Tento Kristův důraz je aktuální v každé době, to neztrácejme ze zřetele!

Hned můžeme vidět další rizika. Jakoby usilování o zbožnost bylo tenkým ledem, který se pod námi může snadno prolomit. Pokud by se zbožnost stala cílem nebo kritériem hned to svádí k porovnávání, kdo je zbožnější a kdo méně zbožný. Může to skončit i vylučováním z církve: Bratře, tvoje zbožnost se nepodobá té, ke které vybízel ve sborech apoštol Pavela takové my mezi sebou nechceme (v některých současných údech církve je tohle realita, žádná fikce).

Pozitivně míněná zbožnost…

Tenký led… budiž, Kristův varující apel… to ano. Ovšem pozor na to, abychom kvůli riziku zbytečně nepřekmitnuli kyvadlo do záporného extrému. Nevylijme s vaničkou i dítě. Učme se rozlišovat mezi kvasem farizeů (Lk 12,1), tedy pokrytectvím … a kvasem upřímnosti a pravdy, který všechno těsto prokvasí (volná kombinace veršů z 1 Kor 5,6 a 8). 

Chtěl bych udržet kyvadlo pozornosti u toho dobrého… tedy zbožnost jako něco žádoucího, potřebného, cenného... a svým způsobem nedostatkového, vzácného – málo kvasu všechno těsto prokvasí (Ga 5,9).

Tuhle dobrou zbožnost bychom snad měli obnovovat, opravovat a udržovat jako chrám, pěstovat ji a kultivovat jako setbu, která padla do dobré půdy (Mt 13,8), možná ji dokonce cudně ukazovat … přeci když rozsvítí lampu, nestaví ji pod nádobu, ale na svícen; a svítí všem v domě. Tak ať svítí vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích (Mt 5, 15-16). To jsou Ježíšova slova.  

Zlom

Stop! Potřebuju zastavit. Rád v kázání zastavuji sám sebe – možná jste si všimli, že to dělávám docela často. Stopnu se tehdy, když cítím, že řeka kázání teče klidně a příjemně, šumí a ukolébává, proud se zastavuje a točí v jakýchsi slepých ramenech, kde voda začne záhy zelenat a tlít… vám se tu a tam začne v očích lesknout takový ten zvláštní nepřítomný pohled, za kterým lze tušit spánek spravedlivých s otevřenýma očima… kostelové mimikry…

Teď si dělám legraci. Moc si přeju, abychom si rozuměli, abych tady nekázal něco komplikovaně nebo zmateně. Co nám to ten bratr farář vlastně chce říct… je ta zbožnost dobrá, nebo není?

Takže – jakési mezishrnutí a zároveň odrazový můstek pro závěr kázání:

Za prvé je tu kazatelova obava, že zbožnost v naší církvi slábne (ta obava jistě může být neopodstatněná). Zbožnost se tedy možná rozpadá, ale dá se snad obnovit (s odkazem na působení svatého Ducha). Proto kážu na obnovu rozbořeného chrámu v Jeruzalémě.

Za druhé, není snadné říci, co to zbožnost vlastně je… vykladač se dostává na tenký led, hned naskakují zásadní rizika.

Za třetí, nevylít s vaničkou dítě – zbožnost je něco dobrého, možná dokonce základního… ovšem pouze tehdy, není-li to cíl nebo kritérium, ale spíš pokorný a cudný pokus žít s Bohem jaksi opravdověji a s lidmi jaksi v lásce.

A za čtvrté – vyjádřit, co to znamená žít s Bohem ´jaksi opravdověji´… to přesahuje možnosti jednoho kázání.

Vidíte, i shrnutí má čtyři body. To je pro našince moc. Proto plnou parou k jedné (jednoduché a tudíž zapamatovatelné) pointě:

… na staré grunty stavěti

Ta pointa je nenápadně ukrytá v tom úryvku z knihy Ezdráš, na který kážu: ... a zřídili oltář na jeho původních základech (Ez 3,3). Bratr Jan Ámos Komenský to píše malebně, staročesky, v Kšaftu umírající matky Jednoty bratrské: … neboť na staré grunty stavěti, kdykoliv se obnovuje chrám Boží, nejbezpečněji (s. 28). Zopakovat: … neboť na staré grunty stavěti, kdykoliv se obnovuje chrám Boží, nejbezpečněji.

Jak jsem řekl, zbožnost je téma pro jedno kázání tuze široké. Starý grunt protestantské zbožnosti, na kterém lze bezpečně stavěti… to je vhodný důraz, jedna z cest. Intuitivně tuším, že je to cesta důležitá, řekněme… po staletí pravdivě a obětavě vyšlapávaná našimi předky, sestrami a bratry ve víře.

Jednota bratrská a Jan Ámos Komenský

Jednota bratrská byla prodchnutá vroucí zbožností. Není snad k nikomu nespravedlivé, je-li za nejvýraznějšího reprezentanta této zbožnosti pokládán poslední biskup Jednoty, Jan Ámos… Poslechněte si, jak o jeho víře píše publicistka Milada Kaďůrková (mírně upraveno)*:

Podle Komenského je vzdělání a politické snažení schopné pomoci lidstvu z cesty temnosti na cestu světla, ale pouze je-li podepřeno vnitřně opravdovou osobní zbožností. Komenského životní cestu určovaly dvě věci … jeho genialita podepřená nevšední pracovitostí a jeho výjimečně silná víra, tedy absolutní, vše určující oddanost Bohu za všech okolností, soustavně stvrzovaná osobní obětí. Zdá se, že nebyl nikdy přemožen hořkostí a duchovní únavou či nejistotou, a to ani ve chvíli, kdy kladl Bohu otázky a ticho mu bylo odpovědí. Jako by nejen věřil, ale věděl, že Bůh je a že je dobrý, ať se děje cokoliv. Po bělohorské bitvě přijímal jednu ránu za druhou… Ztratil domov, vzápětí mu na mor zemřela milovaná manželka a dva synové, z nichž druhého ani nespatřil, nakonec byl donucen opustit i domovinu, vlast…

(konec citace z článku Milady Kaďůrkové)

Abyste mi dobře rozuměli. Nejde mi o to poměřovat opravdovost víry kohokoliv z nás s vírou Komenského. Nemám ani v úmyslu nekriticky vynášet a adorovat dávno zemřelé osobnosti české reformace. Ani nechci nahrazovat témata současná tématy historickými.

Českobratrská církev evangelická se hlásí (a myslím si, že s pokorou) k bohatému a silnému odkazu Jednoty bratrské. V naší církvi ctíme vnitřně opravdovou osobní zbožnost českých a moravských bratří (a sester). Vždyť jedna ze čtyř konfesí, které si ČCE postavila do základu svojí věrouky, je právě Bratrské vyznání z roku 1535**.    

Někde v podloží, pod nohama, možná pod textem Kralické Bible, největšího díla Jednoty… tedy máme staletý grunt protestantské zbožnosti, na kterém lze bezpečně stavěti

Jak na něm však postavit moderní stavbu, vhodnou do tohoto světa, ve kterém je mnohé trochu jinak? Jak na to? To možná není hned zřejmé.

Prvně bych zašel za Stavitelem. On je dobrý. Vše ostatní půjde dobře…

Amen