čtení: Matouš 18,23-35
text: Gn 34,1-31

Bratři a sestry,
chtěl jsem už ten seriál od Abrahama k Jákobovi ukončit, ale kázání Štěpána Hájka mě přesvědčilo, že by to byla chyba. Bez této podivně zvrácené epizody, by to nebylo celé. Struktura knihy Genesis mu dává za pravdu. Opakuje se to tu zas a znovu: dospěje-li příběh ke svému vrcholu, k rozuzlení, pak následuje zákonitě průšvih. Všechno, co by mohlo zavánět kýčovitým happyendem, sráží se zpět na zem, do tvrdé a nemilosrdné reality lidských pudů a podivných vášní.
Když je Noé zachráněn z potopy, zpije se pod obraz a válí se nahatý po podlaze; když je Lot zachráněn ze Sodomy, dcery ho opijí a souloží s ním; a podobně zde - když je Jákob zachráněn z hněvu Ezauova, dojde ke znásilnění jeho dcery Díny a šílené odvetě jeho synů. Po božím vysvobození následuje lidská perverze. Po dojímavé záchraně otřesné pokračování.
To není jen snaha udržet čtenáře dále ve střehu, to má jistě hlubší důvody. Není výjimkou, že euforie z takřka zázračně zažehnané hrůzy vyústí v těžká selhání a děsivé excesy. Člověk je opojen náhle získanou svobodou a těžko ji zvládá, těžko zpracovává a tak může docházet ke zlořádům jak z bezuzdnosti tak v touze po spravedlnosti.
Nebylo tomu přesně tak např. po válce? Divokými odsuny počínaje a únorem 1948 konče? Z jedné hrůzy společnost vyšla a druhé právě v tom uvolnění otevřela dveře. A neprojevuje se něco podobného i po roce 1989? Jedni ve svobodě odložili veškeré zábrany a druzí by zase nejradši vzali spravedlnost do svých rukou. Jenže z té spravedlivé odplaty často čouhá stejná svévole a bezuzdnost. Jako by ta darovaná volnost jen odkryla naše slabiny.
Dína si vyšla, aby se dívala na dcery té země. Na začátku byla možná obyčejná zvědavost, pokukování po tom, co je jiné a nové. Naivita a nezkušenost může vést do neštěstí. Šekem, knížecí syn té země, naloží s Dínou podle svého; ať už šlo o normální chtíč, anebo o záležitost kultickou, což je také možné, každopádně jednal podle svého, podle zvyku pohanského. Šekem je tu pánem, jemu vše patří, vždyť i to město nese jeho jméno. On si prostě bere, co si zamane. A tak je dcera Jákobova, dcera lidu božího, ponížena, znásilněna. Volnost má určitě i tohle úskalí ? naivní zvědavost, která pokukuje po cizím, aniž by si uvědomila, že všichni nemusí ctít totéž, že úcta k lidské důstojnosti a svobodě není mimo prostor víry vůbec samozřejmá, se může krutě vymstít.
Jenomže ? a v tom je zase vyprávěčská genialita bible ? když čtete dál, tak vám ten násilník Šekem začne být celkem i sympatický: On se do Díny prostě zamiluje, chce si ji vzít, prosí svého otce Chamóra: ?Vezmi mně to děvčátko za ženu.? Šekem je tak zamilovaný, že by pro Dínu dal úplně všechno.
I nekřesťanskou aroganci, ponižování bezbranných a znásilňování nevinných lze podat takřka jako romantickou love story. Příznivé podání dělá divy. Stačí zahrát na city a z arogantního gaunera je rázem sympaťák, s kterým bychom pomalu soucítili. Stačí pár přívětivých slovíček a ten, kdo jedná bez všech skrupulí, vypadá najednou jako člověk přemožený nejhlubším citem. Dobře si té obrovské moci, jakou má interpretace událostí, všimněme. V dnešním mediálním světě je to víc než důležité.
A co na to boží lid? Jak reaguje Jákob, jak odpoví Izrael?
Jákob mlčí. To je zvláštní. Podivné mlčení. Těžko můžeme s jistotou říct, co se za ním skrývá. Může to být mlčení bolesti i mlčení hněvu. Ale stejně tak to může být i mlčení nerozhodnosti nebo neschopnosti jednat. Možná je už Jákob unaven věčnými zápasy a spory. Možná se prostě bojí. Je sám uprostřed starousedlíků. Nevíme, co za tím je. Nevíme, co prožívá. Nevíme, co pokládá za dobré. Jisté je jen to, že se stáhne a nechá jednat své syny. A ti neváhali. Bolestně je to ranilo a velmi se rozlítili. Stala se hanebnost!
A tak se děje něco, co se rozhodně nedá nazvat šťastným začátkem lidu božího v zemi zaslíbené. Dína znásilněna a unesena, Jákob mlčí a nehne prstem, a Jákobovi synové lstivě osnují pomstu.
Chamór a Šekem se snaží celou záležitost urovnat, tak aby to bylo přijatelné pro všechny. Jejich nabídky jsou velkorysé. Jenomže je to typická diplomacie těch, kdo jsou zvyklí mít vždycky navrch. Stal se zločin. Ale o tom se nemluví. Jen o tom, jak by bylo vzájemné soužití pro všechny výhodné. Žádné omluvy, žádné vyznání vin, jen vyjmenování možností a výhod, které spřízněnost s nimi dává.
Jedna věc nám ale brání vidět v jejich řeči jenom diplomacii sebejistých. Šekem tu totiž říká slova, která si možná ještě pamatujete z předchozí kapitoly: Kéž bych získal vaši přízeň. Dám vám, oč mě požádáte.? On žádá přesně totéž, co žádal před pár dny tváří v tvář oprávněně rozhněvanému bratrovi Jákob sám. Odpuštění pro něj mělo přesně takovou cenu. A když je získal, vděčně vyznal: ?Jestliže jsem získal tvoji přízeň, přijmi prosím ode mne ten dar, vždyť smím vidět tvou tvář, a to je jako bych viděl tvář boží.? V odpuštění provinilému viděl Boha. Dokáže ho v něm vidět i teď? Možná i proto teď mlčí ? v hrůze, jak brzy a v jak strašné situaci se má skutečnost jeho vyznání osvědčit. Co teď? Lze i znásilnění odpustit?
To je složitá věc. Tím spíše, že stanovisko Díny příběh nezmiňuje, o její názor tu evidentně nejde. Ta otázka zní - mohu odpustit násilí a ponížení, které nebylo spácháno na mně, ale na někom mně blízkém? Může před mýma očima nalézt milost ten, který ublížil bezbrannému děvčeti? Mé dceři? Mé sestře? Mé ženě? Není to mnohem těžší, než odpustit tomu, kdo ublížil mně samotnému? Snad proto Jákob mlčí - zaskočen tíhou této otázky, tíhou té hrozné situace.
Jeho synové ale neváhají. Planou touhou pomstít svou jedinou sestru. Nekladou si otázky, pomstychtivost je zcela ovládla. To je první děsivá věc v jejich chování - o jiné alternativě než o pomstě vůbec neuvažují. Nezazpívají si ?bojujte, však pomstu nechte Pánu?, podlehli nenávisti. Vycházejí naoko vstříc, dojednávají mírové soužití, podmínky vzájemného pokoje, požadují obřízku - ale ne pro to, co znamenala, nýbrž záludně jako prostředek krevní msty.
A to je druhá strašná věc v jejich chování: ve svatém rozhořčení jsou ochotni sami pošpinit to, zač bojují. Zatáhnout do svého hněvu Hospodina, použít ho jako záminku, využít pro vykonání msty jeho ustanovení. Běda těm, kterým Slovo boží slouží za léčku proti druhým. Běda všem v dějinách, kteří si Slovo boží použili podle svého k zabití člověka. To je naprosto otřesné - obřízka měla být pro syny Abrahamovy znamením milosti, kterou Bůh s Abrahamem učinil, když mu dal potomstvo. Zneužít znamení milosti pro svou pomstychtivost je šílené.
A navíc: zákon Hospodinův jak v knize Exodus, tak v knize Deuteronomium praví jasně: Když najde muž dívku, pannu, která není zasnoubena, a chytí ji, bude s ní ležet a budou přistiženi, muž, který s ní ležel, dá otci té dívky padesát šekelů stříbra. Stane se jeho ženou, protože ji ponížil. Po celý svůj život ji nesmí propustit. (Dt 22,28-29). Za znásilnění ženy vdané nebo panny zasnoubené byl trest smrti. Ale v tomto případě Šekem vlastně nabízí to, co zákon předepisoval, ba nabízí mnohem víc.
A to je třetí děsivá věc v chování Jákobových synů: když dojde k dohodě, když se pohané skutečně nechají obřezat, když jsou ochotni vzdát se pro smíření i své svébytnosti, provedou Simeon a Léví pomstu, nad kterou zůstává rozum stát: vtrhli bezpečně do města s mečem v ruce a všechny mužského pohlaví povraždili. Zavraždili mečem také Chamóra a jeho syna Šekema, vzali z Šekemova domu Dínu a odešli. Na pobité potom přišli Jákobovi synové a za poskvrnění své sestry město vyloupili.
Pobrali jejich brav a skot i jejich osly a co bylo v městě i na poli.
Zajali všechny jejich děti a jejich ženy a uloupili všechno jejich jmění, vše, co bylo v domě.
To nemá s žádnou spravedlností naprosto nic společného, to je jen vražedný teror, zatmění mozku. A toto jsou synové Izraele? Toto je církev?
Teprve teď, teprve takto pozdě Jákob promluví: I řekl Jákob Šimeonovi a Levimu: Přivedete mě do zkázy. Jákob dobře ví, kam tahle prchlivost vede a nikdy jim už tu hrůzu nezapomněl. Ještě na smrtelném loži, když žehnal svým synům, potom pravil: Šimeón a Lévi, bratři, jejich zbraně - nástroj násilí. V jejich kruh ať nevstupuje moje duše, s jejich spolkem zajedno ať není moje sláva, neboť v hněvu povraždili muže, ve svém rozvášnění ochromili býky. Buď proklet jejich hněv, že byl tak prudký, jejich prchlivost, že byla tak krutá. Rozdělím je v Jákobovi, rozptýlím je v Izraeli. (Gn 49,5-8). Slovo jasně odsuzující, přísné i po letech.
Nyní už Jákob ví, že to je zlý začátek v zemi zaslíbené. Špatně jsi, lide boží, naložil s nabytou svobodou. Vzbuzuješ nelibost u obyvatel země a můžeš být lehce pobyt a vyhuben.
Simeon a Léví však Jákobovi odpověděli: Což směl s naší sestrou zacházet jako s děvkou?
Ten otazník, kterým celá kapitola končí, nesmíme přeslechnout. Má své oprávnění, jinak by jím příběh nekončil. Což je špatné bránit čest bezbranného? Což se má člověk nečinně dívat, jak někdo przní naši sestru? Gentlemani mají mít svou hrdost; rytíři se mají bít za čest svých sester, dcer i manželek. S násilím se smířit nelze. Ale fatální chyba je v tom, jestliže přitom podlehnu nenávisti, jestliže se stanu fanatikem vlastního pohledu na věc. Z odporu proti násilí nelze vraždit a rabovat. Nelze vytloukat klín klínem. Z lidu božího se nesmí stát hnízdo fanatiků, kteří pro svou pravdu ubíjejí druhé. Zlořečená buď neústupná prchlivost i hněv zatvrdilý. V jejich kruh ať nevstupuje moje duše, s jejich spolkem zajedno ať není moje sláva. To není cesta, jak žít v zemi zaslíbené.
Ale zajímavé je, že právě o tomto městě Šekem mluví se pak v bibli (v době soudců) jako o městě útočištném. To znamená, že každý provinilec, každý násilník, právě zde nalezl milost a útočiště. Právě zde byl chráněn před nelítostnou odplatou. A víte, kým byl takto chráněn? Kněžími z pokolení Léví - tedy potomky toho pomstychtivého a vraždícího Jákobova syna. Bible je úžasná kniha! Nekončí lacině u happy-endu, ví o těch nejtemnějších stránkách naší duše - a přesto (nebo právě proto?) odvážně vyznává - mnohem a mnohem víc nežli pomsta je milosrdenství! Amen