Efezským 1,9-10
Milí bratři a sestry, zvěst našeho dnešního oddílu Písma svatého, nad kterou se chceme dnes zamyslit, nám říká cosi velmi důležitého pro každý křesťanský sbor, pro každého křesťana. Je to zvěst o tom, proč si na tomto světě náš Pán Ježíš Kristus zachovává toto zvláštní společenství, svou církev. Je to zároveň potěšující zvěst o tom, proč přes všechna naše selhávání a provinění bude křesťanská církev existovat i v budoucím věku, až do skonání světa.

Jestliže se na příklad v minulém režimu někdo zeptal církevního tajemníka, proč vlastně existuje církev, měl hned pohotovou odpověď. Církev tady existuje proto, aby uspokojovala potřebu náboženského vyžití lidí, kteří tuto potřebu ještě mají. A proto se má církev starat jen o bohoslužby, o náboženský život svých členů a nemá se starat o to ostatní. To má na starosti komunistická strana, stát, školy a nejrůznější společenské organizace.

Ale i dnes, bratři a sestry, je nemálo lidí, kteří mají podobné názory. Církev je tu od toho, aby svými náboženskými obřady uspokojovala náboženské city lidí, kteří o to mají zájem. A tišeji nebo hlasitěji dodávají. Já a moje rodina zájem nemáme. Račte se starat sami o sebe a mne a moji rodinu nechte na pokoji.
A bratři a sestry, přiznejme si, že ačkoliv ten komunistický režim je již kolik roků pryč, některé naše sbory stále si opravdu hledí jen svého vnitřního života a o to, co se děje za zdmi kostela, se příliš nestarají. Školy, nemocnice, domovy důchodců, jsou v jejich hledáčku povětšinou jen tehdy, když se lidé v nich sami přihlásí. Jenomže takové jednání je v rozporu s misijním posláním církve, je v rozporu s Božím plánem spásy pro tento svět.

Ano, bratři a sestry, prvním klíčovým slovem našeho textu je slovo plán. Toto slovo můžeme ale zároveň číst jako Boží vůle, Boží správa světa, Boží prozřetelnost. Tak bohatý je jeho obsah. V řeckém originále Nového zákona je pro toto slovo pro nás poněkud nezvyklý výraz. Je to slovo Oikonomiá. Ano, toto tak velmi užívané slovo v hospodářském životě, ekonomie, má svůj zvláštní význam i ve zvěsti Nového zákona. Zdánlivě je to stejné slovo, jaké máme pro naše lidské hospodaření.

A přece jak zásadně odlišná je náplň naší lidské a Boží ekonomie. V našem každodenním životě je ekonomické takové jednání, které nám přináší zisk, kde získáme pro sebe více, než vydáme. A proto k ekonomickému jednání patří i šetřit, nevydávat zbytečně peníze ani pro sebe a svou rodinu, ani pro jiné bližní, nedělat zbytečnou práci. Nepouštět svůj chléb po vodě, protože ten uplave a už se s ním v bilanci našeho života neshledáme. Sít jen tam, kde lze očekávat dobrou úrodu, jinak plýtváme osivem. Není prostě ekonomické pracovat tam, kde nemůžeme očekávat v čase našeho života odpovídající zisk.

I někteří naši bratři nebo sestry si myslí, že křesťanská církev by se ve své církevní ekonomii měla také podobnými zásadami řídit. Že by měla pečlivě zvažovat, kde je podle našich hledisek perspektiva rozvoje sborové práce a kde tato perspektiva není.
A tak snadno zapomínáme, že toto hledisko účelnosti lidského jednání, hledisko efektivnosti, hledisko úspory nákladů, neplatí pro Boží ekonomii. Že neplatí pro Boží plán s tímto světem. Že neplatí pro Boží prozřetelnost. Podle Božího plánu má být, jak čteme v našem textu, všechno na světě obnoveno, přivedeno zpět k Bohu. A proto ani v práci církve nemůže platit hledisko lidské ekonomie, názor, že tu či onde se již práce na Boží vinici nevyplatí, že se tam nevyplatí investovat zájem církve.

Pro práci církve na tomto světě by naopak podle Boží ekonomie mělo platit to biblické - pouštět svůj chléb po vodě. Protože, až přijde čas, který určí Bůh, shledáme se s ním. A jestliže se s ním neshledáme my, shledají se s ním naši bližní, kteří převezmou práci po nás. Jsme povoláni, rozdávat, dokud máme co rozdávat. Jsme povoláni sít všude v důvěře, že Bůh z naší setby ochrání tolik, kolik bude třeba ochránit.

A proto, bratři a sestry, dávejme si dobrý pozor na to, abychom se pro ohledy na tu naši lidskou ekonomii neodcizovali té Boží ekonomii. Abychom se Božímu plánu s tímto světem neodcizovali tím, že budeme chtít ovlivňovat nejen svůj život, ale i život sboru, život církve, hodnotami naší krátkodeché, časem našeho života omezené lidské ekonomie.

A zde je, bratři a sestry, druhý hlavní faktor Božího plánu s tímto světem, čas. Čas, ve kterém církev koná své poslání. V naší lidské ekonomii my sami si určujeme, zda naše práce v čase našeho života přinese užitek, zda nepracujeme nadarmo. Protože účelnost naší práce, účelnost všeho, co konáme, se může osvědčit jen v běhu našeho života. Co je za horizontem našeho života, to nás už nemůže zajímat.

Jenomže nikdo z nás, bratři a sestry, nezná čas, kdy bude od svého díla odvolán. Možná někomu zbývá den, někomu možná celá desetiletí. V Písmu je řečeno pouze, že tato chvíle přijde, až bude naplněn náš čas. A to je naše jistota. Martin Luther jednou řekl: Kdybych se dověděl, že ještě dnes umřu, zasadím ještě dnes jabloň. Čas Boží milosti není omezen časem našeho života.

A o to jde. V Boží ekonomii naše lidské hledisko času neplatí. Zde platí jiný čas. Není to prostý běh času, od narození do smrti. Je to Boží čas, kairos, čas milosti. Je to čas, který nejen jednomu každému z nás, ale i každému sboru, církvi označuje čas nabídky Boží milosti. Čas, ve kterém jsme v rámci věčného Božího plánu milosti s tímto světem povoláni k službě Bohu a našim bližním. Zde platí stará rabínská moudrost, že je nám dáno na díle pracovat, ale ne jej ukončit.

Před tisícem let, na konci prvního tisíciletí naši předkové očekávali druhý příchod Ježíše Krista. Byla to klamná naděje, protože není v moci žádného člověka, ani v moci církve, znát den druhého Kristova příchodu. Nic podobného se nestalo na konci minulého století. Ne proto, že by lidé věděli, že tento den nelze vypočítat. Lidé prostě s druhým Kristovým příchodem přestali počítat, ztratili tuto křesťanskou naději. Přestali počítat s tím, že poslání tohoto světa je limitováno časem, který zná jen Bůh. Přestali počítat s tím, že v čase, který zná jen Bůh, budou všechny bolestné rozpory a disonance současných i budoucích lidských generací odstraněny a vyrovnány novou jednotou v Kristu.

A zde je další poučení z našeho textu. Bůh v posledu všechno, ale opravdu všechno na zemi i na nebi přivede k jednotě v Kristu. Všechno, bratři a sestry, to znamená i tu bohatší část lidstva v Evropě a Severní Americe, i tu chudou na jihu naší zeměkoule. Všechny lidi, evangelíky i katolíky, křesťany i ateisty. Milionáře i bezdomovce. Ale toto slovo v ekumenickém překladu není přesné. Výstižnější by bylo říci, že Bůh vše obnoví, zrestauruje, v Kristu, v jeho evangeliu.

Tato obnova je nutná, protože náš svět je porušen. Čteme-li první kapitoly Bible, stále se tam opakuje, že to, co bylo stvořeno, bylo dobré, jinými slovy dokonalé. Lidé ale, my všichni, jsme v pokušení určovat, co je dobré pro nás, pro naše bližní, pro přírodu, pro celou zemi. Chceme stále doplňovat a vylepšovat dílo našeho stvořitele. Ale protože neznáme a nemůžeme znát Boží plán se stvořením, jsou výsledky našeho tvoření někdy pochybné, někdy i tragické. Boží řád, svět, které nám bylo svěřen do správy, přírodu, vztahy mezi lidmi, svou touhou ovládat jak přírodu, tak i své bližní, mnohdy ničíme. Naší vinou mizí z přírody různé rostlinné i živočišné druhy, naší vinou se mění kvalita ovzduší, vody, půdy i počasí na zemi. Naší vinou jsou vztahy mezi lidmi v národě i mezi celými národy tak poničené nesnášenlivostí a sobeckou nespravedlností.

Co říci na závěr. Nebyl by to, bratři a sestry, novozákonní text, kdyby neobsahoval potěšující zaslíbení. I náš aktivita na tomto světě, to, k čemu jsme byli povoláni, je součástí věčného Božího plánu s tímto světem. Proto kdekoliv se v Písmu hovoří o Boží ekonomii, o Božím plánu, o Boží prozřetelnosti, tam je ve skrytu zároveň i řeč o naší lidské aktivitě. Pán Bůh v tomto světě působí především skrze své lidi, které si povolal. Bůh, milí bratři a sestry, dokonce působí v tomto světě i skrze ty lidi, kteří o tom ani neví, že jsou Božím nástrojem pro jeho dílo.

Na to bychom neměli zapomínat. A proto bychom si neměli myslet, že jen my křesťané máme monopol na práci na Božím díle v tomto světě. Náš monopol je v něčem zcela jiném. Plán Boží milosti na záchranu lidí i celého stvoření je ostatním lidem skryt. Všem ostatním lidem kolem nás je Boží milost lidským rozumem nepochopitelným tajemstvím Nám, křesťanské církvi, bylo toto tajemství Boží milosti, skloněné k nám lidem, zjeveno v Pánu Ježíši a v jeho evangeliu.

Pro mnoho lidí, kteří žijí mimo církev je Boží milost, Boží sklonění k člověku, jen neplodným fantazírováním. Je naším posláním, abychom přispívali ke změně myšlení lidí všude, kam jsme byli z Boží vůle povoláni. V práci, ve školách, v nemocnicích, mezi příbuznými a sousedy. Je naším posláním přispívat k šíření křesťanské naděje mezi našimi bližními, kteří stojí dosud opodál sborového společenství Je naším posláním, aby naše sbory byly účastny hledání a nalézání těch pravých hodnot, pravých kvalit lidského života nejen v církvi, ale i v okolním světě. Také proto jsme, bratři a sestry, zde. Také pro toto poslání k našim bližním si nás Pán Bůh jako částku své církve zachovává. Také proto si zachovává i tento sbor.

Bratři a sestry. Již jsme si připomněli, že nám nikomu není dáno znát čas milosti, který nám byl na tomto světě vyměřen. Ale jestliže budeme věrně pracovat na vinici Páně, každý tam, kde nás Pán Bůh postavil a budeme-li při tom naším základem spravedlnost a milosrdenství vůči našim bližním a pokora vůči Bohu a jeho vůli, smíme mít naději, že jsme ani my, ani církev, a tedy ani tento sbor, nepracovali nadarmo. Amen.