kázání 5.6.2011; 1.Korintským 4,1 - 5

Čtení: Matouš 25,14 ? 30
Text: 1.Korintským 4,1 ? 5
Bratři a sestry,
Co pro nás znamená mínění druhých? Co pro nás znamená jejich úsudek o nás? Záleží nám na něm? Nebo nezáleží? A je to dobře nebo špatně?
Jsme rádi, když nás někdo pochválí. Jsme rádi, když o nás lidé smýšlejí dobře. Psychologové by jistě potvrdili, jak důležitou roli hraje pochvala a ocenění okolí při výchově a v životě vůbec. Na motivační úlohu pochvaly dnes upozorní každý pedagog i manažer.
Kritiku už tak rádi neslyšíme. Není příjemné, když vám někdo říká, co jste udělali špatně, co se vám nepovedlo, kde jste selhali nebo jednali zle. Není to příjemné ? a přece: představte si, jak by asi člověk jednal, kdyby mu tahle korekce scházela, kdyby se na to, co o něm soudí druzí, vůbec neohlížel. Pokud vám fantazie tak rychle nepracuje, stačí si připomenout jednání některých politiků, kteří jsou už tak pohlceni svým postavením, že je veřejné mínění příliš nezajímá. Na nich můžeme názorně vidět, k čemu taková povznesenost nad úsudkem ostatních vede. Výsledkem je ztráta soudnosti, neomalenost, nepoctivost, zpupnost. Bez ohledu na mínění druhých by asi žádné soužití dlouho nevydrželo. Ani rodinné, ani státní. Stav, kdy záleží na veřejném mínění, je předpokladem k tomu, aby mohla demokracie fungovat.
Na druhou stranu je ovšem v tom ohledu na hodnocení okolí skryto veliké nebezpečí. Zase je to zřejmé v politice. Populismus brání věcným řešením. Politici nadbíhající svým voličům rezignují na odpovědnost. I na tom stavu bezmocné legislativy, na který často nadáváme, se podepsala snaha vyjít vstříc obecné touze po rychlém zbohatnutí. Ale vůbec nejde jen o politiku.
Nebezpečí závislosti na hodnocení druhých je asi zvlášť intenzivní na malém městě nebo v církvi a je zvlášť velké pro nás věřící a pro tzv. slušné lidi, kterým záleží na jejich pověsti. Ježíš na to upozorňuje ve svém kázání na hoře: ?Varujte se konat skutky spravedlnosti před lidmi, jim na odiv? Když ty prokazuješ dobrodiní, ať neví tvá levice, co činí pravice, aby tvé dobrodiní zůstalo skryto, a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí. A když se modlíte, nebuďte jako pokrytci; ti se s oblibou modlí v synagogách a na nárožích, aby byli lidem na očích.?
Když chceme být dobří a hodnocení druhých se stane rozhodující, život se snadno promění v divadlo. Pokrytec není prostě lhář, pokrytec je jen herec, pro kterého je nejdůležitější uznání obecenstva. A to nepozorovaně deformuje všechno, co udělá. I dobrodiní, i pomoc, i modlitbu. Nedělá to už pro Boha, ani pro ty potřebné, ale pro sebe. Oni jsou jen prostředkem. A tak také potřební zůstanou bez pomoci a pravda bez zastání, kdykoli nebude veřejné mínění na jejich straně, kdykoli by pomoc či věrnost mohli znamenat ostudu, hanbu nebo odsudek. A k tomu, jak ukazuje i Ježíšův příběh, dochází. Láska, spravedlnost, věrnost, při kterých hraje hlavní roli, jak mne budou druzí hodnotit, jsou bezzubé, neskutečné, slabé.
Navíc člověk, pro kterého je mínění druhých rozhodující, bývá většinou figurka dost komická a politování hodná. Takový člověk je jen loutka, za jejíž špagátky může tahat kdokoli. A zpravidla se nedočká úcty ani u těch, kterým se snaží zalíbit.
Jak to tedy s tím lidským soudem je? Jaké místo má mít v našem životě? Je třeba na něj dát, nebo nám na něm má pramálo záležet, jako apoštolu Pavlovi?
Ona je ta věc, bratři a sestry, asi trochu složitější. A Pavel na ní také odpovídá trochu jinak, než se na první poslech může zdát. Jemu totiž pramálo záleží nejen na tom, co o něm soudí druzí, on dá pramálo i na to, co o sobě soudí sám. Ani vlastní čisté svědomí není pro Pavla rozhodující: ?Vždyť ani já nejsem soudcem sám nad sebou; ničeho si sice nejsem vědom, tím však ještě nejsem ospravedlněn, neboť mým soudcem je Pán.?
?Mým soudcem je Pán,? ? co to znamená, bratři a sestry? Jistě i to, že se nemusím nechat zdeptat úsudky druhých ani vlastním sebehodnocením, které bývá stejně často samolibě samospravedlivé jako mučivě sebemrskačské. Můžu od nich mít odstup. Nemusím se nechat rozdrtit jejich krunýřem, ani jim nemusím sednout na lep. Důvěra v boží soud dává svobodu.
Ta svoboda je ale ještě mnohem širší. Apoštol totiž ještě dodává: ??mým soudcem je Pán. Nevyslovujte proto soudy předčasně, dokud Pán nepřijde.? Dokud Pán nepřijde, není čas na vynášení soudů. Každé konečné hodnocení by bylo předčasné. Dokud Pán nepřijde, je proto vedle všechno, co děláme, abychom se ujistili, že jsme ti dobří a spravedliví; je to marné. Ať už hledáme potvrzení u druhých, ve svém svědomí nebo u Boha.
?Mým soudcem je Pán?, to bratři a sestry, znamená, že tento čas, čas, který žijeme, není časem rozsudku, časem definitivního potvrzení lidského života. Je marné je v čemkoli hledat. Je omyl za ně cokoli pokládat ? ať už chvály či odsudky druhých, nebo vlastní svědomí ? čisté nebo sužované výčitkami. Dokud Pán nepřijde, nemůžeme mít jistotu, jak na tom jsme jinak, než v důvěře; v důvěře nikoli v sebe, nýbrž v toho, který nás bude soudit.
A v tomto smyslu opravdu pramálo záleží na jakémkoli lidském soudu. Můžeme být svobodní od potřeby cokoli si dokazovat, od potřeby hledat ve svém životě potvrzení vlastní dobroty. Kdo se na ně zaměří, ten spláče nad vejdělkem podobně jako ten služebník z podobenství, který svoji hřivnu zakopal, aby se měl čím vykázat, až se jeho Pán vrátí. Kdo naopak jako ti druzí dva přijme riziko a bude žít ne proto, aby dopadl dobře, ale aby něco udělal, ten může okusit svobodu a radost božích dětí.
Ano, můžeme být svobodní pro to jediné, co se po nás žádá, a to je věrnost. Pro ní má pak význam jak zpytovat svoje svědomí, tak se ohlížet na mínění druhých. Oboje nám může prospět právě tehdy, když od toho nebudeme odečítat svůj úspěch a rozhřešení, ale přijmeme to jako pomoc na cestě věrnosti. Obojí nám může být pomocí ve svobodě, kterou dává důvěra v to, že poslední slovo nad naším životem bude mít Pán. Právě proto můžeme sdílet Pavlovu naději v dobrý konec.Vynese-li ten, kdo se za hříchy obětoval, na světlo to, co je skryto ve tmě a zjeví-li záměry srdcí, pak se toho odhalení nemusíme bát. Pak se i naše nejistoty a beznaděje setkají s boží věrností. ?Tehdy se člověku dostane chvály od Boha.? Amen.