kázání 6.12.2009; Matouš 25,1 - 13

Čtení:Malachiáš 3,1 ? 5
text: Matouš 25,1 ? 13

Sestry a bratři,
slyšet tohle podobenství jako příběh ze života, tak mě to asi pěkně naštve, nebo alespoň dokonale znechutí. Takové sobectví! Taková absence solidarity! Taková tvrdost! A ten vypravěč se nestydí nazvat to ještě moudrostí!
Apoštol nás vybízí, abychom měli po způsobu Krista druhé za přednější než sebe. Ježíš říká, abychom se od toho, kdo nás o něco prosí, neodvraceli. A tady těch pět předzásobených družiček křečkuje a soukromničí bez nejmenšího ohledu na druhé. Hlavně že ony budou mít dost. A milé kolegyně ať klidně vezme ďas.
A ženich? To je taky pěkný nelida. Ony kvůli němu běhají po nocích, utrácejí za olej. Kdo ví, kolik obchodníků je v tu noční hodinu hrubě vyhodilo. Co na tom, že se chvíli zdržely? Copak i on se nezdržel? Nebýt toho, tak by jim olej nedošel. A místo aby měl díky své nedochvilnosti pochopení pro druhé, když jim to jednou také nevyjde, chová se k nim jako k cizím!
Kdyby tohle měl být vzor pro naše chování, bratři a sestry, tak to teda potěš Pán Bůh!
Naštěstí, on to žádný vzor není. Jde o podobenství. A to je něco docela jiného než návod k jednání. Minule o tom mluvil Richard. Podobenství je spíš něco jako hádanka. Má většinou jen jeden důraz, jednu pointu a jen z ní je prý možné rozumět všemu ostatnímu. A tak je tomu i v případě toho příběhu o deseti družičkách. Až závěrečná slova prozradí, jaký to má všechno smysl - znějí: Bděte tedy, protože neznáte den ani hodinu. A v poznámkách se dočteme čeho hodinu - totiž příchodu Syna Člověka, rozuměj Krista.
Jedině v téhle souvislosti má to ostatní smysl. Důležitý je právě ten nečekaný okamžik, o kterém nevíme, kdy přijde; který přichází mimo naše rozvrhy a plány. Tak k nám přichází Kristus - třeba, jak se to dočteme jenom o pár řádek dál, v nouzi a potřebnosti nepatrných bratří.
Teprve odtud lze pochopit, co by jinak bylo k naštvání. Takový okamžik se přece nikdy nedá vrátit: Bezdomovec zazvoní u dveří a je třeba reagovat hned - odbudeme ho nějakou výmluvou a až se nám to za chvíli rozleží v hlavě a na mysli vytane ?Cokoli jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mě jste učinili?, už ho budeme marně shánět. Nebo - mluvíme se sousedem, on plácne nějakou nestydatost o Rómech nebo o našem společném známém, pousmáním mu dáme za pravdu, a když nám pak o samotě dojde, jaká to byla vlastně nehoráznost, už to nebude komu říct. Znovu do té situace vstoupit nejde. Dveře jsou zavřeny.
Až tenhle neplánovaný okamžik odhalí, že člověku něco schází, že není připraven, že něco promeškal. Do té chvíle potřebnost toho, co schází, nevyšla najevo. Vypadalo to jako nadbytečné, jako nepotřebná zátěž. Dokud šlo všechno podle našeho plánu, dalo se dobře žít i bez toho, dokonce se bez toho dalo dobře čekat i na Krista.
Do kostela lze přece chodit i bez toho, aby se člověk znepokojoval nad tím, jak je ta biblická moudrost jiná než naše běžné uvažování, aby si lámal hlavu s tím, jak je to možné, že Ježíš říká, že kdo dává, má dost sám, a že kdo chce milovat, ten musí umět odporovat, prohrávat a nesmí se bát vypadat jako blázen. Ono i o vánocích, pokud si je plánujeme sami, si lze docela dobře vystačit jen s tím, co si sami nachystáme.
Ale pokud do nich vstoupí nečekaně Kristus v nárocích potřebných, pak najednou není odkud brát. V takové chvíli může obstát jen důvěra, že je to boží bláznovství, které se nebojí ztrácet a před bolavou všedností neuhýbá, moudřejší než lidé. Tahle důvěra ovšem není dílem okamžiku. Ta je nepřenosná. V ní opravdu nejde druhého zastoupit, byť by člověk sebevíc chtěl.
Abychom překvapeni okamžikem nereagovali jen z pudu sebezáchovy, aby nás v rozhodujícím momentě neovládl jen strach o sebe nebo o své plány, na to nestačí nějaká naučená zbožná fráze halabala přidaná k životu, na to je třeba, aby se důvěra stala tím nejvlastnějším a nedílným rozměrem našeho života. Na to je třeba, abychom ani teď v tom předvánočním čase, nemysleli jenom na svátky, ale skutečně na Krista. Protože opravdu neznáme den ani hodinu. Jeho příchod nemáme ve své režii. Kdyby ženich přišel tak, jak s tím družičky počítaly, svítily by všechny bezchybně. Chyba těch pěti byla právě v tom, že byly připraveny jen na takový příchod ženicha, jaký čekaly.
Bděte tedy, a ani při těch přípravách na vánoce nezapo-měňte, že Kristus přichází nejen v tom, co si můžeme naplánovat a co jsme si nachystali, ale právě v tom, co je nečekané, co se děje mimo náš plán. Pamatujte na to, abychom se s ním nakonec neminuli. To je hlavní výzva podobenství.
Chci ale zmínit ještě jeden detail, na který mne upozornil komentář Jiřího Mrázka. Když pošetilým družičkám dojde jejich chyba ? nedostává se jim oleje, protože vycházely jen ze svých plánů ? přidají k ní vzápětí chybu novou, a možná právě ta je rozhodující: zatímco po celou dobu čekaly spolu s rozumnými, nyní, když ženich skutečně přichází, odběhnou pryč.
Jistě, má to svůj důvod ? shánějí olej. Družičky s vyhaslými lampami, to by byla pěkná ostuda. Jenomže právě kvůli těm pochůzkám, jimiž chtěly zachránit svou pověst, se nakonec ozve: ?Neznám vás?. Jako svatebčanky je ženich opravdu neznal. Na svatbu se nedostaly.
Nebyla by nakonec ta ostuda lepší? Jejich pošetilost by sice vyšla najevo, ale i s tou ostudou by nejspíš na svatbu s ženichem vešly. Rozhodně by nakonec nezaznělo ?Neznám vás?. To spíš: ?Tak pojďte, vy čadivky, vy světlušky pohaslý. Máte štěstí, teď to teprve rozsvítíme!? Vždyť už prorok o tomhle ženichovi píše, že doutnající knot neuhasí.
Neříká to podobenství náhodou také, že důležitější než vlastní dokonalost, je důvěra v dobrou vůli ženicha, která se s ním chce hlavně setkat, i kdyby přitom měly vyjít všechny její chyby najevo? Ke mně tak alespoň promlouvá.
Ale pak je třeba všimnout si, že k té fatální chybě pošetilých družiček přispěly právě ty rozumné. To ony jim radí: ?Jděte raději ke kupcům a kupte si!?
Napadá mě nad tím otázka: Co my vlastně druhým zvěstujeme? K čemu je, jako k základu naděje, vlastně zveme? K vzornosti? K nutné dokonalosti, o kterou se člověk musí postarat sám? Nebo k důvěře v Pána, jehož dobrota i na naše nedostatky stačí?
I tohle přemýšlení k té výzvě ?Bděte?, kterou podobenství končí, asi patří. A i když to přímo neříká, je z něho jasné, které pozvání a která důvěra k té radostné svatební hostině vedou. Amen.