Čtení: Kazatel 5,17 ? 19
text: Matouš 6,24 - 33
Bratři a sestry, když jde o peníze, lidé zbystří. Peníze s námi hýbou. Působí na nás trochu jako červený hadr na bejka. Emoce snadno vzplanou, dostaneme se do varu a rozum jde stranou. Nic jiného v tu ránu nevidíme. Posledním příkladem mohou být reakce na akci lékařů ?Děkujeme, odcházíme.? Nevím zda to byla chyba lékařů, reklamní agentury, která jim dělala kampaň, nebo otázka tendenčnosti sdělovacích prostředků, ale ačkoli měl program lékařů asi 13 bodů, všechno přehlušily pouze platy. O ničem jiném se nemluvilo. Kdo se sám víc nezajímal, nic víc nevnímal a podle toho také reagoval, někdy právě jako ten bejk v koridě.
Potvrzuje to, jak je pravdivé, když Ježíš ve svém kázání nemluví prostě o majetku. V ekumenickém překladu sice tenhle výraz máme, ale v původním textu pro něj Ježíš používá slovo ?mamon?. To není neutrální výraz. Je v něm už hodnocení. Pro Ježíše zkrátka majetek patří mezi démonické mocnosti, které konkurují Bohu a mají tendenci nás ovládnout, dostat nás pod svou moc, vnutit nám vlastní zákonitosti. Uchovat si ve vztahu k němu schopnost svobodného rozhodování není samozřejmé. Vyžaduje to vědomě se tomu tlaku postavit, převzít iniciativu, jednoznačně se rozhodnout pro jinou moc.
Když přemýšlím o vztahu k financím a majetku v naší společnosti, přijde mi, že probíhá v jakýchsi ?módních? vlnách. Jednou je hřích neinvestovat, potom všichni zpracovávají evropské projekty, které prý vše zajistí, a teď nastává vlna úspor. Politici dokazují svou odpovědnost škrty ve státním rozpočtu. Některé neziskovky se kvůli tomu nejspíš ocitnou bez prostředků. Na obcích se ruší projekty, pro které dříve kdekdo hlasoval, slučuje se všechno možné i nemožné, jen aby se ušetřilo. A v církvi tomu není jinak ? místo kurzů pro mládež bude jen jeden společný kemp, víc než jednoho církevního nemocničního kaplana si nemůžeme dovolit, pokud mezi sebou sbory nevyberou na pobyt ukrajinských dětí v Bělči, zruší se.
Je to dobře nebo to není dobře? Je to projev rozumné šetrnosti a odpovědného hospodaření, pro které bychom i v bibli našli oporu, nebo jenom plujeme s proudem na té vlně, o které jsem mluvil? Nedá se prostě vzhledem k situaci nic jiného dělat než šetřit, anebo máme my věřící v tomhle směru něco navíc, čím bychom mohli i svoje okolí obohatit?
Věřím, že máme a že o to právě v tom Ježíšově kázání jde. Ale není tak úplně snadné to z něj vyslechnout. Často jsme z něho my křesťané slyšeli a slyšíme jenom to ?Nestarejte se?.
To zní lákavě. Hodit za hlavu všechny starosti spojené s hmotnými potřebami života, kdo by si to nepřál! Jaká by to byla úleva! Navíc to působí velice duchovně a vznešeně. Povznést se nad všechny ty přízemní otázky a konzumní plahočení. Však se tak mnozí věřící také tváří. Nad řeči o penězích se cítí být povzneseni a mají je, zvlášť v církvi, skoro za neslušné. O konzumní společnosti se vyjadřují s despektem a někdy i ta starost o pohoštění při sborových akcích jim přijde jaksi nedůstojně přízemní.
Většinou ale ta povznesenost bere rychle za své, když jde konkrétně o naše vlastní zajištění, když se finanční otázky týkají rodinného nebo sborového rozpočtu, když by byla v sázce budoucnost toho, na čem nám opravdu bytostně záleží a za co skutečně cítíme odpovědnost.
To se potom naopak snažíme ukázat a dokázat, že Ježíš zase tak radikálně proti tomu starání nebyl. Určitě měl na mysli jen to nedůvěřivé, svíravé, přílišné starání, které se o nic jiného než o vlastní živobytí nezajímá. Rozumnou a odpovědnou péči o rodinný či sborový rozpočet určitě na mysli neměl. Vždyť přece sám zástupy nasytil. O přípravu velikonoční večeře se staral. Pro učedníky po nočním rybolovu jídlo nachystal.
Co je ale, bratři a sestry, ještě rozumná a odpovědná starost a co je už ta přílišná a svíravá? Když máte nakoupeno na zítra, nebo na týden, nebo když máte plný mrazák? Kde je ta hranice? Když budeme mít na účtu rezervu 20 tisíc, nebo 100 tisíc, nebo 500 tisíc? Nebo když bude mít církev na personálním fondu na platy farářů na měsíc, na půl roku nebo na rok? Těžko říct, kde je ta mez. A člověk přece také může žít, jak se říká ?z ruky do huby? a právě proto ustrašeně myslet jen na to, co bude jíst a pít a kde vezme co na sebe. A na druhou stranu může tak horlivě pečovat o tu rezervu, o které si myslí, že ho osvobodí od takových starostí, že ho to celého pohltí ? ať už investuje nebo šetří.
Pokud se zaměříme jen na výzvu ?nestarejte se? nebo na určení ?přiměřené starosti?, ocitneme se ve slepé uličce. Ježíšovu kázání je třeba naslouchat pozorněji a v celé šíři. Pak je možné si všimnout, že ty jeho výzvy vůbec nevycházejí z toho, že by na pokrmu a oděvu nezáleželo nebo, že by odříkání či střídmá uměřenost byly nějakým ideálem. Tohle Ježíš vůbec neřeší. Nesdílí obecně náboženskou tendenci povznášet se nad časné a pozemské věci, opovrhovat jimi, jako něčím nízkým a potlačovat přirozené potřeby. Nestaví proti sobě důvěru v Boha a to, co je vzhledem k naší tělesnosti, k životu bezesporu třeba.
Právě naopak ? celé to pozvání ke svobodě od starostí a obav plyne z ujištění, že Bůh má právě ty nejobyčejnější hmotné každodenní potřeby na mysli, že dobře ví, že tohle všechno k životu potřebujeme, že to v jeho očích není nepodstatné a opatřuje tím bohatě i ty, kdo podle nás nejsou tak důležití jako my. Ta svoboda, ve které nemusíme být ve vleku svých potřeb a jejich zajištění, je možná právě díky tomu, že jim sám Bůh dává za pravdu a myslí na ně.
Kdo se na to spolehnout nemůže, tomu nic jiného nezbývá, než aby se kolem své obživy stále ustaraně točil. On to nedělá kvůli tomu, že by byl horší než věřící ? přízemnější, poživačnější, neskromnější. On to dělá proto, že jíst, pít a oblékat se je zkrátka třeba a že neví o nikom jiném, kdo by to měl na mysli. Zůstal na to sám. Nic jiného mu nezbývá.
Vám zbývá, říká Ježíš. Vy víte, že na to nejste sami. To je právě ten rozdíl, to je právě to, co máte navíc. Proto vás ty starosti nemusí dostat. Nemůžete se tvářit, že žádné potřeby nemáte, to ne. Ani že na nich nezáleží. Ale protože je má Bůh na mysli, vy můžete a máte myslet především na něco jiného. Nemusíte všechno podřídit jenom těm otázkám po vlastním zabezpečení ? ať už ho vidíte v šetrnosti nebo v investicích. Vy přemýšlejte hlavně o tom, jestli to, co děláte, odpovídá Bohu, jeho moci, jeho vůli, jeho spravedlnosti. Pokud to bude opravdu váš prvořadý zájem, pak smíte důvěřovat, že všechno ostatní vám bude přidáno. I ty prostředky se najdou. Třeba tak, že na církev, která bude sloužit i v nemocnicích, lidé rádi dají. Nebo tak, že sbor, který nebude jenom opečovávat svoje relikvie, ale bude hledat, jak by obdaroval a pomohl, se rozroste a bude svým členům stát za víc než za to, co dají ročně na popelnici.
Tuhle svobodu důvěra dává ? smíme především bez obav hledat, co je dobré, co má smysl, co pomůže, protože smíme věřit, že to, co opravdu slouží lásce, osvobození, vzájemnosti a solidaritě, které Bůh zjevil, nás na mizinu nepřivede. Amen.