Čtení:                   1.Korintským 1,18 – 25

Skutky 17,16 - 33

Bratři a sestry,

na svém putování s evangeliem a s apoštolem Pavlem, kterého od podzimu průběžně sledujeme, se dnes dostáváme do Athén. To má svůj význam. Pokud se chceme poctivě vyrovnávat s odlišnými názory, nemá cenu lacině kritizovat jejich pokleslé podoby. Je třeba vyrovnávat se s jejich vrcholy. A tohle je ten případ. Athény byly metropolí řecké vzdělanosti a náboženství. S obojím se tu také Pavel setkává – jak s bohatě rozvinutým náboženským životem, tak se zástupci soudobých populárních filosofických směrů. A pro nás může být inspirativní, jak se s nimi vyrovnává.

                Na jednu stranu se tím výkvětem duchovna nenechá fascinovat ani uhranout. Že je něco duchovní, ještě neznamená, že je to automaticky pozitivní. A ani intelektuální úroveň nezaručuje pravdivost nebo moudrost. Je dobré neodložit kritičnost. Pavel shledal, kolik je v tom městě modlářství. Aby ale nedošlo k omylu, že to se nás v naší nenáboženské společnosti netýká, je třeba říct, že modlářství není výsadou náboženství. Jak napovídá cizí termín pro modlářství – idolatrie – jedná se v něm o ctění idolů. A to se možná rozmáhá nejvíc právě tam, odkud klasické náboženství vymizelo, a lidé pak svoji potřebu něco ctít a o něco svoji důvěru opřít, směřují ke kdečemu. Vytvářejí si idoly. A ani věda toho není prostá. Jenom zlaté a kamenné sošky nahradily teorie, které – ač jsou ze samé podstaty vědy vždycky částečné – se vydávají za absolutní výklad života a světa. Pavel se sebevědomím mistrů ducha a vzdělání nenechá zaskočit a umlčet.

                Na druhou stranu ale, i když je vidí kriticky, nereaguje bojovným vymezováním, zatracováním nebo povýšenou distancí. Jeho znepokojení nad tím, čemu všemu jsou lidé schopní věřit, se projevuje především tím, že s nimi mluví. Nemluví o nich, nevynáší kategorické soudy a odsudky. Není s nimi hned hotový. Rozmlouvá s nimi. Se všemi. Jak v kostele, tak na náměstí; jak s prostými lidmi, tak se školenými intelektuály; jak se zvídavými, tak s těmi, kdo ho jen shazují. Ani to ho od rozhovoru neodradí. Ani o nich si neřekne, že mu za to nestojí.

                Tahle víra ve smysluplnost rozhovoru mě, bratři a sestry, v knize Skutků neustále fascinuje. Pavel se v ní tolikrát setkává s negativními reakcemi, a přesto se neuzavře, nestáhne, neřekne si, že to nemá cenu, nevystačí si s tím, že má pravdu. Znovu a znovu se do rozhovoru pouští a neváhá vysvětlovat, odpovídat, dokazovat. Důvěra, že má smysl s lidmi mluvit, která u nikoho předem nerezignuje na porozumění, to je asi něco, co k naší víře bytostně patří. Pokud si jen děláme úsudek o druhých – byť by byl třeba i oprávněný – a vystačíme si s tím, že jsme si je zaškatulkovali, ale nemluvíme s nimi, je v tom cosi nekřesťanského. Možná v tom chybí skutečný zájem o druhého, bez kterého se láska neobejde; možná důvěra v Ducha svatého, který si věje, kam chce, a tak nejde změnu nikdy vyloučit.

                A ještě zvláštnější je, že Pavel, i když je přesvědčen o modlářství athéňanů, dovede tu jejich popletenou zbožnost také ocenit, pozitivně vyložit a filosofické kritice náboženství, která vycházela z úplně jiných principů a docházela k odlišným důsledkům, dává v mnohém za pravdu. Snaží se jim maximálně přiblížit. Křesťanské poselství formuluje jejich jazykem. Na rozdíl od jiných kázání v knize Skutků tady vůbec necituje bibli. Naopak cituje řecké básníky a přitakává jim tak odvážně, že slyšet ty formulace z jiných úst, tak bychom nejspíš pochybovali o jejich pravověrnosti. Pavlova formální svoboda je opravdu nevídaná. Nelpí na zavedených biblických formulacích. Ukazuje, že se křesťan ve světě jinověrců nemusí jenom bojovně vymezovat proti všemu. Může a snad i má leccos přijmout, vyjít vstříc, hledat styčné body a porozumění. To není zrada na evangeliu, to je spíš jeho důsledek. Bůh také přijal lidskou řeč a lidskou podobu, aby nám byl srozumitelný. Tohle stojí za zamyšlení.

                A nejen to, ale i obsah Pavlova kázání. Od věrozvěsta by člověk čekal, že bude vyzdvihovat význam kostelů a obřadů a že Boha jasně pojmenuje. Ale Pavel dělá pravý opak. Kriticky relativizuje význam kostelů, které ani omylem nemohou přítomnost Boha zaručit. Označuje zbožnost, která se domnívá, že by mohla Bohu prokázat nějakou službu, za úplně nesmyslnou. Otevřeně říká, že je naprosto absurdní myslet si, že bychom mohli Boha nějakým výplodem naší zručnosti nebo důmyslu vystihnout. A nejen že Boha nedefinuje, ale představuje ho jako neznámého, jako výzvu k hledání. Dokonce ani jméno Ježíše Krista v tom jeho kázání vůbec nepadne.

                Ale místo aby všechnu tu zbožnou lidskou pomýlenost označil za osudovou a jal se hrozit a strašit božími soudy, mluví naopak o boží velkorysosti, s kterou lidem nevědomost promíjí, a tak dává šanci ke změně. Protože celá ta boží svrchovanost a neuchopitelnost neznamená, že by na našem jednání nezáleželo. Je tu někdo, kdo je mírou spravedlnosti života.

                My si asi hned doplníme – Ježíš Kristus. Ale, jak jsem říkal, Pavel ho vůbec nejmenuje. Jakoby naznačoval, podstatné není jméno, podstatný je ten život, ten příběh, který Bůh vzkříšením potvrdil. Vzpomeňte si na jeho slova: „Ne každý, kdo mi říká „Pane, Pane“ vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích.“ Ve jménu Ježíše Krista lze dělat leccos. A můžou to být i velké a mocné činy. A přesto nemusí mít s boží vůlí nic společného. O sounáležitosti s ní nerozhoduje, ke komu se hlásíme, ani naše zbožná činorodost, ale jestli skutečně dáme na totéž, co se projevuje v tom příběhu, který Bůh přes jeho vnější neúspěšnost potvrdil.

                S tímhle ovšem Pavel narazí. Dočká se výsměchu a nezájmu. Ani srozumitelnost neučiní křesťanskou víru obecně přijatelnou. Lidé ji odmítají z různých důvodů a na některých jistě máme svůj podíl, třeba když nám schází ta Pavlovská sebekritičnost k vlastní zbožnosti. Ale i kdybychom ji měli, nebude lehce stravitelná. K podstatě naší víry prostě patří něco, co půjde lidem vždycky proti srsti.

                Protože je tu řeč o vzkříšení z mrtvých, může se zdát, že je tím kamenem úrazu jeho zázračnost a nadpřirozenost. Ale to je problém jen asi posledních tří set let, kdy jsme si zvykly považovat pohled přírodních věd za míru všeho. Do té doby to pro lidi problém nebyl. Dobře věděli, že život je víc než jen biologie a že se řídí i jinými zákonitostmi než jsou přírodní zákony. Zázrakům také rozuměli jinak než dnes a vůbec jim nebyli proti mysli. Pavel naopak v 1. Listu do Korintu píše, že židé žádají zázračná znamení. A pro mnoho lidí by byly dodnes důkazem boží moci. Jenomže to právě není podstata křesťanství. „My kážeme Krista ukřižovaného“, píše Pavel. O něm i to vzkříšení svědčí. Kdo byl vzkříšen, musel nejdřív umřít. A to je ten kámen úrazu – vidět naději v tom, kdo byl popraven; věřit, že tahle bezmoc je díky Bohu skutečně mocná a přináší záchranu; přijímat jako tu největší moudrost něco tak bláznivého, jako je vydat se ve věrnosti až na smrt. To je pro většinu z nás lidí nepřijatelné, absurdní a směšné. V nejlepším případě si těch obětí s lítostí vážíme, ale za rozumnou a nadějnou možnost to považuje málokdo. I z nás, kteří se ke jménu Ježíše Krista hlásíme.

                Má tedy ta snaha o interpretaci evangelia vůbec smysl, když stejně narazí? Rozhodně má, třebaže pro většinu asi stejně přijatelná nebude. Ale někteří se připojí a uvěří. Pravda, vzhledem k velikosti shromáždění, které můžeme na Aeropagu předpokládat, je jich maličko. Ale už Ježíš varoval před fascinací davy. Podobenstvím o rozsévači připravoval svoje učedníky na to, že většina jejich úsilí vyzní zdánlivě naprázdno. Jeho smysl se ale neodečítá od množství získaných zástupů, nýbrž od užitku, který byť třeba v jediném případě přinese. A v té boží slabosti, která je silnější než lidé, je naděje nejen pro zbožné machry, ale i pro nás, kteří v ní někdy škobrtáme jako batolata. (A to nám dnes potvrdí i křest.) Amen.