Kázání:
Milé sestry a milí bratři, milí přátelé
Základem dnešního kázání je text z evangelia podle Matouše 18 kapitoly verše 23-35:
S královstvím nebeským je to tak, jako když se jeden král rozhodl vyžádat účty od svých služebníků. Když začal účtovat, přivedli mu jednoho, který mu byl dlužen deset tisíc hřiven. Protože mu je nemohl vrátit, rozkázal ho pán prodat s ženou a dětmi a se vším, co měl, a nahradit ztrátu. Tu mu ten služebník padl k nohám a na kolenou prosil: ?Měj se mnou strpení, a všecko ti vrátím!? Pán se ustrnul nad oním služebníkem, propustil ho a dluh mu odpustil. Sotva však ten služebník vyšel, potkal jednoho ze svých spoluslužebníků, který mu byl dlužen sto denárů, chytil ho za krk a křičel: ?Zaplať mi, co jsi dlužen!? Jeho spoluslužebník mu padl k nohám a prosil ho: ?Měj se mnou strpení, a zaplatím ti to!? On však nechtěl, ale šel a dal ho do vězení, dokud nezaplatí dluh. Když jeho spoluslužebníci viděli, co se přihodilo, velice se zarmoutili, šli a oznámili svému pánu všecko, co se stalo. Tu ho pán zavolal a řekl mu: Služebníku zlý, celý tvůj dluh jsem ti odpustil, když jsi mě prosil, neměl ses také ty smilovat nad svým spoluslužebníkem, jako jsem se já smiloval nad tebou?? A rozhněval se a dal ho do vězení, dokud nezaplatí celý dluh. Tak bude jednat s vámi i můj nebeský Otec, jestliže ze srdce neodpustíte každý svému bratru.?

?Co se to stalo? Jak jsem se tady ocitl? Jak jsem se dostal mezi tyhle čtyři holé stěny? Je tu temno a chladno. Nelíbí se mi to tu, chtěl bych ven.? Muž se rozhlíží kolem sebe. Jde ke dveřím, ale ty jsou zamčené. A okno, to je zase moc malé, neprotáhl by se jím a navíc je v něm mříž. ?Co mám jenom dělat?? Co jsem to udělal?? Usedá, přemítá a po chvilce se mu začne v hlavě přehrávat film. On sám v tom filmu hraje jednu z hlavních postav. S napětím sleduje.
?Už mě vedou, vedou mě před pána. Třesu se, mám strach. Tuším, proč si mě pán pozval. To ten dluh. Nejradši bych utekl, ale teď už to nejde. Co mám dělat? Ten dluh, deset tisíc hřiven. To nemám šanci splatit. Nikdo by neměl šanci takový dluh splatit. Splatit takový dluh, to není v lidských silách. Tohle je prostě a jistě můj definitivní konec. Jedinou šancí by byla pánova shovívavost, velkorysost.?
Teď ale už konec přemýšlení o tom, jestli to je nebo není jeho konec. Nyní už stojí před Pánem, který ve svých účtech jasně vidí, že tento dluh je naprosto nemožné splatit a rozkáže: ?Prodejte ho s ženou i dětmi.? ?Pane, když mi nějaký čas posečkáte, já vám vše vrátím, slibuji.? ?Dobrá tedy, vše ti odpouštím, můžeš jít domů.? To je zvláštní, ani nemusí pána nějak moc přemlouvat. Pán činí najednou něco naprosto nepochopitelného, jeho velkorysost je neuvěřitelná. Jak může někdo odpustit tak obrovský dluh? Co to je za člověka, který odpouští tak nehoráznou sumu, kterou by žádný smrtelník nemohl splatit?
Tímto zvláštním a velkorysým gestem dostává služebník šanci začít znovu. Může začít od nuly. A právě tady by celý film mohl skončit. To by byl docela pěkný konec. Muž by si dále žil v klidu a spokojenosti. Ale ten příběh ještě pokračuje. Muž odchází. Přímo před dveřmi pánova domu se potkává se svým kolegou a spustí na něj dosti zhurta: ?Ty mi dlužíš sto denárů, koukej je vrátit.?
Ale co to, co se to děje, tady se film nějak opakuje, něco je špatně. Vypadá to, jakoby se film přetočil o kousek zpět. Muž zbystří: Pozorným sledováním zjistí, že to není ta samá scéna. Je to sice všechno velmi podobné, ale obsazení herců se trochu změnilo. Muž si uvědomuje: ?Ano jsem tu zase já, ale jsem tu se svým kolegou. Pán už tu není. Já jsem tu najednou v roli pána a kolega ? no ten hraje přeci mě, to jsem já.?
A říkám: ?Zaplať mi, co mi dlužíš.? No a on mi najednou padá k nohám a prosí: ?Posečkej mi chvíli a já ti vše vrátím, slibuji.? Tak jsem přece před chvílí padl k nohám já svému Pánovi a pán mi odpustil. Pán mi odpustil, ale moje reakce na kolegovu prosbu je jiná: ?Ne nepočkám ti, nemáš na zaplacení dluhu, půjdeš do vězení.?
Muž na to kouká z vyvalenýma očima: ?Jak to, že je to tak podobné, jak to, že jsem si před tím té podobnosti nevšiml?? Najednou si klade stejnou otázku, kterou před chvílí slyšel od svého Pána: ?Neměl jsem se také já slitovat nad svým kolegou, stejně jako se pán slitoval nade mnou?? Ano teď to vidí, ale před tím spojitost vůbec neviděl. Celé to před tím vypadalo jako dvě naprosto odlišné situace. Ale teď - bohužel až teď - se mu to vše spojuje.
Jak to, že neviděl podobnost dříve? Vždyť já a jistě mnozí z vás jsme podobnost viděli hned od začátku. Ten muž, služebník, nejspíš žil v takových dvou světech. Horentní suma, kterou dlužil byla z jednoho světa a ten pakatel, který mu dlužil jeho kolega , byl z druhého světa. Obrovský dluh zaplatit nemohl. Jedinou možností byla pánova shovívavost. Kdežto drobný dluh se dal lehce splatit.
Ta horentní suma, to je něco takového, jako pro věřícího člověka dluh Bohu. Ale co to je ten dluh Bohu? Co lidé vlastně Bohu dluží? Nikdo z věřících asi nepochybuje, že něco Bohu dlužíme, ale co to je? Každý člověk Bohu dluží sám sebe, svůj život. To je dar, který jsme získali, aniž bychom si ho jakkoli zasloužili. Náš život, to je něco tak velkého, co nelze nikdy splatit. To je právě ona špatně představitelná částka. Takový obrovský dluh, který pro svoji velikost a nesplatitelnost vyžaduje zvláštní zacházení.
Provinění jiného člověka proti nám jsou celkem dobře představitelná a se svým dluhem vůči Bohu si je obvykle do souvislosti nedáváme. Dluží-li někdo nám třeba 100.000, těžko uspěje s argumentem, že nám Bůh odpustil víc. ?To je přece něco jiného?, řekne.
Tohle podobenství je ale právě o tom, že to není něco jiného.
Rozdíl je pouze v tom, že dluhy v našem světě jsme občas schopni splatit. Tím jsme také schopni vyřešit některé naše porušené a pokažené vztahy s ostatními. Ale dluh Bohu? Ten splatit nelze. Splatit ho, není rozhodně v našich, v lidských silách. Co s tím? Jako každý dluh i tento kazí vztahy. Jak můžeme vyřešit porušený vztah mezi námi a Bohem? Máme vůbec nějakou šanci dát tento vztah do pořádku?
Příběh, který jsme četli, ukazuje, že šance tu je. Dluh sice splatit nemůžeme, ale ona se může stát jedna věc. Pro některé z nás možná velmi zvláštní věc. V lidském světě se s ní moc často nesetkáváme. V tomto příběhu se ale ona zvláštní věc stala. On totiž ten, komu dlužíme, nám dluh může odpustit. To je šance, my můžeme začít úplně od nuly. To je úžasná věc. My můžeme dostat ještě šanci, můžeme začít znovu, zcela od začátku. Jak se tak říká, s čistým štítem.
To je dobrá zpráva ? my máme šanci začít od nuly. Ale představte si, že tu je ještě jedna lepší zpráva ? totiž ta, že nám Bůh těch deset tisíc hřiven už odpustil. On nám ten nesplatitelný dluh odpustil. On nám už tu šanci dal. Přišel k nám v Ježíši Kristu, který zemřel za naše hříchy. Bůh k nám přišel s naprosto nepochopitelným a nevysvětlitelným milosrdenstvím. On nám odpustil něco, co by nikdo z nás nebyl schopen nikdy splatit. A co dál? Začínáme od začátku, ale jak to udělat, abychom nešlápli úplně mimo, úplně vedle?
Dostali jsme možnost žít tady na světě, a máme šanci žít v tomto životě podle obrazu Božího. Ta šance je pro nás taková hozená rukavice. Je na nás, jak se teď zachováme, zda rukavici zvedneme nebo ne. Teď už se sami rozhodujeme ? a jistě je tu i možnost, že šlápneme vedle.
Já sama často nevím a jsem bezradná. Sedím a rozhlížím se kolem a přemítám, jak dál. Jaká je ta správná cesta? Je to těžké se rozhodnout, ale je fakt, že my křesťané máme jednu velkou výhodu. My totiž tak trochu tušíme, co je Bohu milé. Když budeme trpělivě hledat, když budeme pozorní, můžeme objevit určité směrovky. My totiž nejsme ještě zavření ve vězení, my můžeme zahlédnout a pochopit onu spojitost mezi naším dluhem Bohu a dluhem, který má u nás náš bratr.
Prosíme, Pane, dej nám moudrost správně se rozhodovat, ať pak bezradně nesedíme a neklademe si stejnou otázku jako onen muž ve vězení: ?Neměl jsem se také já slitovat nad svým bratrem, stejně jako se nade mnou slitoval můj Pán? Jak to, že jsem před tím neviděl podobnost mezi tím, jak pán jednal se mnou a jak já jednal se svým bratrem?? Prosíme, ať se dokážeme správně chopit šance, kterou jsi nám dal, když jsi nám odpustil těch deset tisíc hřiven. Ať jsme otevření a pozorní, abychom dokázali rozpoznat, co je Tobě milé. Amen