čtení: Jan 18,33 - 19,1
text: Jan 8,31 - 37
Sestry a bratři,
těžko lze mluvit o něčem jiném než o pravdě, připomínáme-li si dnes svědectví smrti mistra Jana Husa. Ačkoli je jeho dílo široké a obsahuje mnoho témat, věrnost pravdě je v něm bezesporu ústřední a jeho proslulá výzva z listů z Kostnice je stále aktuální:
?Protož věrný křesťane, hledej pravdy, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, mluv pravdu, drž pravdu, braň pravdu až do smrti; neb pravda tě vysvobodí od hříchu, od ďábla, od smrti duše a konečně od smrti věčné. Stůjte v poznané pravdě, kteráž nade vším vítězí a mocná jest až na věky. Pravda Boží na věky přemáhá, ač na čas poražena bývá. Lépe jest pro pravdu smrti trpěti než pro pochlebování časnou výhodu vzíti. Zlořečený ten, kdo pro skývu chleba opustí pravdu. Kdo pravdu mluví, hlavu si rozbíjí."
Zaujatost pravdou a důvěra v její osvobodivou moc jsou rozhodujícím motivem Husova příběhu a také apelem, který nelze obejít. Pokud si ho nepřipustíme k tělu, ke svému svědomí, stává se každá vzpomínka na něj jenom prázdným pokrytectvím.
Jenomže jak vám, bratři a sestry, ta jeho slova dnes znějí? Nezdají se nám trochu přepjatá, příliš patetická, přemrštěná? Apelovali bychom na své blízké se stejnou jednoznačností a vehemencí? Připadá nám to dnes vůbec možné, mluvit takhle o pravdě?
Za první republiky to ano, to se o pravdě zpívalo a kázalo zplna hrdel. Zpívalo se hrdinně: "Kdo za pravdu hoří v svaté oběti...." a pravda měla svůj patos a kdekdo o ní burácel. Ale pak přišly ty dvě epochy dogmatické hrůzy, dvě lekce nelidskosti a my dnes po nich už o pravdě tak neburácíme.
Možná k tomu přispělo i vystřízlivění z toho, jak u nás v Čechách bere vzplanutí a nadšení pro pravdu a svobodu rychle za své - po pětačtyřicátém, po osumašedesátém, po devětaosmdesátem. Jsme znejistění. Nějak se nám to zkomplikovalo, zašmodrchalo. Mluvíme-li o pravdě, pak velmi opatrně, bez patosu, skromně, skoro se bojíme to slůvko vyslovit, abychom nepůsobili, - a také abychom si sami nepřipadali - směšně. Ta horlivost a bujarost začátku minulého století je ta tam.
Jenomže co potom s těmi, kdo tu jednoznačnost pravdy stvrdili obětí života, co s těmi, kdo v ní šli až do krajnosti, až k tomu hlavy rozbití? Co s Janem Husem, Janem Želivským, Jeronýmem Pražským, co s pány popravenými po Bílé hoře, co s dr. Miladou Horákovou, s Janem Palachem, Janem Zajícem a dalšími, které ani nelze vyjmenovat? A konečně co s Kristem?
Nerelativizuje to, jak se, co se pravdy týče, držíme dnes při zemi, také svědectví jejich života, jejich smrti? Nejeví se poselství jejich příběhu ve světle té naší plachosti a opatrnosti vůči pravdě jen jako sice krásná ale nedomyšlená naivita, která si není vědoma složitosti života? Jak to vůbec tedy s tou pravdou je?
Je dnes vůbec možné se pro pravdu nadchnout a celým životem se o ní zasadit? Položit se do ní s takovou vehemencí? Nebo je snad ta naše opatrnost jenom omluvou moderní i prastaré lhostejnosti vůči pravdě? Co je vlastně důvodem toho, že jsme k jednoznačnosti pravdy tak zdrženliví? Odpověď není jednoduchá:
Jistě to může být - a často také bývá - snaha uniknout její závaznosti, která je riskantní. Vždyť i Hus píše: ?Kdo pravdu mluví, hlavu si rozbíjí." Chceme se vyvléct z toho, co by nás ohrozilo, proto často pravdu relativizujeme. Jako Pilát ospravedlňujeme neochotu přijmout odpovědnost otázkou: "Co je pravda?" Není-li to tak jasné, není třeba se za svou polovičatost stydět, není třeba jít do krajnosti.
Na druhou stranu může být ovšem ta plachost k pravdě důsledkem pokory, která vychází ze zkušenosti s lidskou porušeností. Ta už mnohokrát a možná zcela upřímně vydávala za pravdu svoji omezenost, a to s děsivými následky. A nejen historie, ale už bible sama nás upozorňuje, že ani zbožnost před takovou hrůzou automaticky nechrání. Vždyť Ježíš, stejně jako Hus, byl popraven ve jménu Božím, věřícími lidmi. Být si vědomý toho, že ani coby věřící nejsem Bůh a proto nemám na pravdu patent, to je přece poctivé, dobré a nutné.
Vracet se ve jménu pravdy jenom k sebevědomému vystupování, jak to dnes u nás někteří křesťané dělají, je falešné. Podobně falešné jako když se z té lidské omezenosti postmoderně odvodí, že tedy žádná pravda není - že má každý názor stejnou hodnotu a stejnou oprávněnost.
Obojí totiž nevidí nic jiného kromě sebe, obojí má za to, že pravda je závislá na nás. V tom je ta faleš. Faleš, která často provází i naši snahu jít v Husových nebo Kristových šlépějích. To když také zůstáváme jen u sebe, u člověka, jen u té příkladné lidské pevnosti a odvahy, která pravdu zastává, hájí a drží, jakoby byla jejím garantem, jakoby na ní snad ta pravda závisela.
Přehlížíme tak to nejpodstatnější z Husovy výzvy i ze svědectví Písma - totiž, že člověk nedrží a neosvobozuje pravdu, ale naopak Pravda člověka: "Pravda tě osvobodí, pravda vás učiní svobodnými..." Pravda není naším dílem, není na nás závislá. Nerozhoduje o ní ani naše věrnost ani naše chatrnost. Pravda je vždycky mimo nás, svobodná, mocná, suverénní. Pravdu nemůžeme mít, ale pravda nás může sformovat a zmocnit k tomu, na co sami ze sebe nestačíme. Naší nadějí není, že pravdu uhájíme, ale že se jí vydáme, že v našem životě bude mít navrch. "Drž pravdu" ne jako hrdina, na kterém její osud závisí, drž ji jako jsi v dětství držel ruku tatínka nebo maminky, s důvěrou, která jim dala možnost tě vést, ochránit, zadržet i přemoct.
O takovém poutu k pravdě vydává Hus i Písmo svědectví a k němu také zve jako k jediné naději našeho života, jako k šanci, že nemusíme uvíznout v naší porušenosti.
Hus nehájil svou pravdu. Kdyby tomu tak bylo, mohl by se ho dnes oprávněně dovolávat kdejaký fanatik a demagog - jako to dělají bez kouska studu komunisté, co se právě na Husa scházejí na Kozím Hrádku.
Hus dokonce nehájil ani jenom svobodu svědomí - že by měl každý názor stejnou oprávněnost. To by se o ně nemusel s takovou naléhavostí přít. Mohl by se z ní vyvléct tak, jak to dneska často děláme - s tím, že má každý svou pravdu, aniž si přitom uvědomujeme, že tak nekončí jen napětí, ale i společná řeč, rozhovor, vztah, zájem. Kdo trvá na svém, aniž by připouštěl jakoukoli diskuzi, aniž by sám měl potřebu svůj názor s něčím konfrontovat a pravdu stále hledat, ten má mnohem blíž ke koncilu, který po Husovi chtěl jen, aby odvolal; nebo k těm, kteří se odvolávali na svoji příslušnost k božímu lidu a měli za to, že víc už slyšet nepotřebují.
Hus v důvěře přijal suverenitu pravdy, kterou si nikdo nemůže osobovat a z jejíhož nároku nejde nic a nikoho - ani sebe sama - vyjmout. Proto se nemohl bez dalšího podrobit autoritě církve, proto se ale také ani neodvolával jenom na jistotu svého přesvědčení, na - veškerým kritériím se vymykající - hlas vlastního svědomí.
Konkrétním výrazem suverenity pravdy pro něho bylo přijetí měřítka, které stálo mimo něj i mimo církev a bylo přitom každému přístupné, totiž Písma. Nechtěl trvat na svém, ale chtěl být přesvědčen z Písma. Jemu byl ochoten kdykoli se podrobit a sám vybízel k tomu, aby jeho přívrženci jeho postoje nekriticky nepřijímali, ale třeba i proti němu se Písma drželi.
Tak to čteme v dopise Obci vysokého učení pražského, který psal několik dní před popravou: "Věztež také, že jsem žádný článek neodvolal, aniž odpřisáhl. Sněm chtěl, abych o všech a o kterémkoli článku vytaženém z knih řekl, že je křivý: nechtěl jsem, leč by písmo dokázalo křivost; pročež kterýkoli by byl smysl křivý v kterémkoli článku, toho se zříkám, a poroučím jej k napravení Pána Jezu Krista... a také vás napomínám v Pánu, abyste, kterýkoli byste mohli postihnouti smysl křivý v některém z oněch článků, toho se zřekli, avšak vždy bez porušení pravdy, kteráž se zamýšlí."
Taková je, bratři a sestry, svoboda toho, kdo se v důvěře drží božího slova jako zdroje pravdy. Je svoboden od toho, aby mu každý dával za pravdu, je svoboden od hříchu, ve kterém je i horlivost pro pravdu spoutaná touhou po sebepotvrzení.
Kdo má ve svém životě místo pro slovo Kristovo, kdo v něm chce zůstávat, i když odhaluje jeho chyby a selhání, i kdyby znamenalo škrt přes to, od čeho odvozuje svoji hrdost a uznání, přes jeho ambice a představy, ten se nemusí bát, že bude v horlivosti pro pravdu šířit jen svojí omezenost, ten bude obdarován pokorou i pevností, aby mohl vydat svědectví Pravdě, přestože není žádný hrdina. V tom je naše naděje. Amen.