Uložit kázání jako mp3.

Čtení:    Žalm 12

Jakub 3,1 - 12

Bratři a sestry,

                Čím se řídí naše jednání, naše postoje, běh našeho života? Rozumem? Citem? Hlasem svědomí? Srdcem? Instinkty? Pudy? O tom se neustále vede diskuse. Podle své nátury se jeden přiklání k tomu jiný k onomu.

                Apoštol Jakub vstupuje do té naší diskuse s pohledem novým a neobvyklým. Ani rozum, ani cit, ani svědomí, ani pudy – tím udidlem, tím kormidlem, které nás ovládá a udává našemu životu směr je jazyk a slovo, jím vyřčené.

                Je to zvláštní pohled. My obvykle vidíme řeč, jazyk, slova jen jako prostředek, kterým vyjadřujeme, co si myslíme, co cítíme. Jako má řezbář dláto, malíř štětec a nástrojař soustruh, tak má každý člověk jazyk a ústa, aby mohl dát vnější – viditelnou nebo slyšitelnou – podobu tomu, co se rodí někde v něm, v jeho hlavě, v jeho srdci. Považujeme jazyk za nástroj, který jen plní a vykonává naše záměry, který přenáší naše myšlenky a city z nitra navenek. Jako by to byl jen jakýsi reproduktor, amplión naší bytosti, který pouze dává hlas tomu, co do něho pustíme.

                Na první pohled se tedy může zdát, že apoštol Jakub zůstal na povrchu a místo aby prohlédl až ke skrytému kořenu, k původu zlého, mylně za ně považuje jenom jeho projevy.

                Je tomu ale skutečně tak? Máme svůj jazyk opravdu ve své moci? Máme ho vskutku pod kontrolou? Víme vždycky, co říkáme? Vyjadřují vždycky naše slova to, co si myslíme a co cítíme, nebo někdy  naopak formují naše myšlenky a city? Vládneme opravdu svým jazykem, nebo spíš někdy náš jazyk - to, co jsme řekli a vyslovili -, ovládá nás?

                Stává se přece – a samozřejmě to asi častěji vidíme na druhých než na sobě – že v zápalu rozhovoru slova předbíhají myšlenky. Něco prostě neuváženě, bez rozmyslu plácneme. Kdybychom si byli plně vědomi toho, co říkáme, nikdy bychom to třeba nevyslovili, ale strhne nás k tomu proud řeči. Ani nevíme, kde se to v nás vlastně vzalo. Jako by měl jazyk svojí vlastní logiku, která nám sama diktuje a podsouvá slova. A nebrání-li se člověk tomu, co mu slina na jazyk přinese, není-li stále celou svou myslí a celým svým srdcem vědomě při tom, co říká, dostává se do vleku. Jazyk sám ho směruje, formuje, ovládá. Říkáme, že člověk ani neví, co mluví.

                Nemusí ale jít jen o naše vlastní neuvážená slova. Stačí, když něco opakujeme nebo něčemu přizvukujeme, aniž bychom se zamysleli nad tím, zda je to skutečně pravda, aniž bychom si dali práci a ověřili si, zda to tak doopravdy je. Naše bezmyšlenkovitost a pohodlnost, kterou si někdy ještě ospravedlňujeme lidovou moudrostí, že na každém šprochu pravdy trochu, dává nad námi slovům moc. Díky nim stačí vypustit fámu, zasít pochybnost, přiživit strach onálepkovat nepřítele a už to jede, už jsme ve vleku, aniž si to uvědomíme. Stačí slovíčko a požár se rozhoří.

A to není až vymoženost mediálního věku. Už žalmista před třemi tisíci lety mluví o těch, kdo říkají: „Náš jazyk převahu nám zaručuje, máme přece ústa. Kdo je naším Pánem?“ Slova představují neskutečnou moc. A jsou-li zbavena odpovědnosti, stává se z nich jenom nástroj manipulace a útlaku. A ty, jak praví žalm, ohrožují zásadním způsobem zbožnost a věrnost mezi lidmi. Protože v prostředí, kde je možné říct cokoli, ztrácí i poctivé vyznání na významu a věrnost může být kvůli manipulaci nevědomky zneužita k něčemu, co by jinak jednoznačně odmítla. Řeč, která šálí, není o nic méně závažná než otevřené násilí. Je naopak mnohem zhoubnější.

                A tady si neodpustím být naprosto aktuální. Myslím, že to, co dělá náš dosavadní president a jeho mluvčí, je mnoha ohledech horší, než byla očividně represivní ideologie minulého režimu. Absence jakékoli závaznosti jejich slov, kdy si dovolí například tvrdit, že nedělají žádnou předvolební kampaň, a přitom je jejich volebními bilboardy oblepená celá republika, nebo jedním dechem oslavují hrdiny odboje a zároveň zpochybňují hodnověrnost těch, kdo prošli koncentračním táborem, rozkládá samotné základy řeči, bere slovům jakoukoli hodnověrnost a dělá z nich jen nebezpečný nástroj moci.

                A apoštol nenechává nikoho na pochybách o tom, co v takové chvíli, kdy nedržíme na uzdě svůj jazyk, kdy si prostě pustíme pusu na špacír, přichází ke slovu: Je to svět zla mezi našimi údy, poskvrňuje celé tělo a ničí celý náš život, sám podpalován pekelným plamenem. Tomu tedy dáváme prostor, když nevíme, co mluvíme, když slova předbíhají myšlenky, když se dělají řeči, aniž by si byl člověk vědom, že za všechno, co řekne, nese odpovědnost. Kde se člověk oddá řečem, tam se stává žhářem života, tam ho ničí, tam dělá ze života peklo. Sobě i ostatním.

                Někdy nám to dochází. Řekneme něco a vzápětí nebo po čase, když se dozvíme, co jsme v tu chvíli nevěděli nebo přehlédli, si uvědomujeme, jaká to byla od nás hloupost, jak to od nás bylo zlé a co jsme tím způsobili. Je nám to líto a nejradši bychom se v té chvíli ani neviděli.

                Ale právě tehdy je třeba se vidět. Nepřejít tenhle okamžik zklamání ze sebe, neodvrátit oči od vlastního selhání. To je totiž první krok ze světa zla, ze světa, kde si jazyk dělá s člověkem, co chce, místo aby sloužil. Proto apoštol, ačkoli vybízí ke kázni v řeči, zároveň opakovaně a otevřeně píše o tom, jak se to nikomu stoprocentně nedaří: Všichni přece mnoho chybujeme…jazyk neumí zkrotit nikdo z lidí.

                Nejvíc totiž chybujeme slovem a jsme vydáni zlé moci jazyka tehdy, když si vůbec nepřipouštíme, jak jsou naše slova nespolehlivá, jak nedovedeme jazyk ukáznit a zkrotit, aby se držel jenom toho, co člověk říct může, protože o tom má dostatek informací a opravdu si to ověřil, co člověk říct může u vědomí mezí svého poznání, u vědomí toho, že je jenom člověk. V tom je právě ďábelství jazyka a jeho smrtonosný jed, že dovolí říct víc, než nám lidem přísluší, že je v něm možné, když zapomeneme, že jsme jen lidé, říct úplně všechno – i věci nedomyšlené, které si odporují a protiřečí. A nejen ze zlé vůle. Ale naprosto upřímně, v horlivosti pro dobrou věc – ano i ve víře.

                Právě o tom apoštol píše: Jedním jazykem chválíme Pána a Otce a zároveň proklínáme – tedy zatracujeme a odepisujeme lidi, kteří přitom byli stvořeni k boží podobě. A vůbec nám nedochází, jak si to protiřečí. Naopak často považujeme ten přísný odsudek za projev zásadové důslednosti. Ale copak to jde dohromady – velebit tvůrce a mít zároveň pro jeho dílo jen slova zatracení? Copak byste nepovažovali za absurdní, kdyby třeba někdo oslavoval malíře a zároveň o jeho obrazech prohlašoval, že jsou to jen prázdné mazaniny, které nemůžou nikomu nic dát? V tom by byl přece evidentní rozpor, který jenom ukazuje, jak je ta chvála neskutečná. A tak je to i se zbožností, která odepisuje druhé, která pro lidi ztratila naději.

Kdo opravdu věří v Boha Stvořitele, ten nemůže rezignovat na důvěru, a přestat v druhých s nadějí hledat jeho podobu; ten při každém člověku spolu s Bohem žárlivě touží po duchu, kterého do nás vložil, a proto s ním nemůže být jednoduše hotov. Skutečná víra se neprojevuje v kategorických soudech, ale právě v tom, že si člověk dává pozor na jazyk, aby jen zbožně nedával za pravdu zlým řečem.

Teď to ale vypadá, že by tedy bylo asi nejlepší mlčet. Prostě nemluvit a radši něco dělat. Zní to sympaticky. Proto možná tolik lidí naletělo sloganu „Neblábolíme, makáme.“ Jenomže takhle jednoduché to právě není. Proto, jak jsem říkal, apoštol opakovaně připomíná, že blábolíme. Všichni. Všichni přece mnoho chybujeme. A tím, že si to nepřiznáme, se jenom vyhýbáme možnosti s tím něco udělat a chceme si vlastně jenom dál vést svou. Odmítáním rozhovoru uhýbáme tomu, co může náš jazyk střežit, co může naše slova korigovat. Naděje víry není v mlčení, ale právě v tom, že člověk nevede monolog, že chce s pokorou slyšet, co k jeho slovům i životu říká Hospodin. A ten, jak bible ukazuje,  většinou mluví skrze lidi. Amen.