kázání 7.4.2013; Římanům 6,3-11

čtení: Lukáš 24,36 ? 49
text: Římanům 6,3 - 11
Minulou neděli, jsme, sestry a bratři, měli možná trochu zmatek se změnou času. Ten zmatek by mohl pokračovat. V některých kalendářích byste totiž zjistili, že je dnes velikonoční neděle. A za týden znovu. A tak až do svatodušních svátků.
Za naši případnou nejistotu by ovšem nemohl popletený redaktor ani tiskařský šotek, nýbrž stará církevní tradice. A ta ne, že by neměla jasno o tom, kdy se co stalo, ale naopak ještě měla jasno o tom, co se vlastně stalo a co tomu také odpovídá.
?Kristus vstal z mrtvých!? ? to je víc než jen datovatelná událost, to je změna základního vzorce všech událostí, to určuje propříště charakter každého dne. Všechno je jinak ? ten, kdo prohrál, vyhrál a naopak. To, co bylo nepatrné a ubohé, ukázalo se veliké a slavné. Ten, kdo se cítil jako vítěz, jemuž se podařilo zažehnat ohrožení a potvrdit svou pravdu, ten se připravil o naději a projevil se jako těžce závislá loutka, a kdo byl naopak vydán všemu všanc, nejenže zvítězil, ale stal se zdrojem naděje, která neumírá.
To není téma jednoho, byť třeba největšího, svátku, to není téma na jednu neděli, ani to není uzavřená událost, aby bylo možné otočit list v kalendáři a opět se nechat unášet proudem všedního času. To mění zásadně jeho obsah, jeho povahu.
A porozumět tomuto novému času, vstřebat tuhle změnu, abychom ve svém vztahu ke Kristu a ve svém jednání a usilování nebyli vedle, to také není otázka jednorázové informace; to není možné vyřídit jedním kázáním, to je třeba mít před očima a na mysli stále znovu.
Na pondělí velikonoční jsme s dětmi sledovali setkání vzkříšeného s Máří Magdalenou podle Janova evangelia. A to pak pokračuje vyprávěním o tom, jak museli Ježíšovi učedníci prožít tu velikonoční neděli zas a znovu, než jim alespoň trochu svitlo, jak se jejich situace mění.
Být se vzkříšením rychle hotov není dobré. Ať už přitom jeden dojde k jeho odmítnutí nebo k jeho přijetí, většinou bývá vedle. O jedněch velikonocích mi to připomněl rozhlasový pořad ?Doteky víry?. Paní spisovatelka Eva Kantůrková v něm mluvila o tom, jak ji Kristův příběh svou hloubkou zaujal, nicméně vzkříšení, to prý už přijmout nemůže, protože v posmrtný život věřit nedokáže. A mě hned napadalo, jestli je to pro víru ve vzkříšení opravdu nutné. Byl jsem v pokušení, se jí na to zeptat. Do studia jsem ale nevolal, protože si uvědomuji, že za tu samozřejmost, s kterou přešla od jednoho k druhému, nemůže ona. To je dílo těch, kdo naopak vzkříšení zastávají, automaticky ho spojují s tím, co bude po smrti a případně ho dokazují zázračnými návraty zemřelých do života. Ti zavádějí víru do hrobu a vůbec si přitom neuvědomují, že ta jejich horlivá obrana se svědectvím Písma příliš neštymuje.
Vzkříšení v Kristově případě je víc než resuscitace, víc než obživnutí, víc než návrat do tohoto ?smrtelného života? nebo nějaké duchaření. Pozornému čtenáři evangelijních příběhů, které o něm svědčí, nemůže ujít, jak v nich každá z takových představ na něčem ztroskotá. Oživlou mrtvolu by její nejbližší snadno identifikovali. Když ne podle podoby, tedy podle hlasu a stěží by procházela zavřenými dveřmi. Duch by si zase stěží pochutnal na pečené rybě, lámal chléb nebo vybízel k tomu, aby se jej učedníci dotkli. O tom všem ale v evangeliích čteme.
Tyhle návraty do života a životy po životě to je, s prominutím, jen taková nastavovaná kaše, žádná skutečná změna, o jaké píšou evangelisté nebo apoštol Pavel. To je stále jedna a ta samá písnička, jejímž autorem je naše touha přežít za každou cenu, která se, mimochodem, podepsala i na Kristově ukřižování. A ta písnička je nám, bratři a sestry tak vlastní, že jsme možná vzkříšení nejblíže, když se spleteme.
Příkladem může být jedno přeřeknutí, které se traduje, pokud se nemýlím, o křtu mého kolegy ze Svitav Filipa Kellera. Křtil ho přítel jeho tatínka Vojen Syrovátka a podařilo se mu přitom pěkné faux-pas. Při vrcholném okamžiku křtu pronesl, že je Filip pohřben ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Zkrátka Filipa při křtu pohřbil. Prostě trapas. Dovedu si představit, jak při něm v lidech hrklo, jak se jim zatajil dech. Co teď s tím? Jak to napravit?
Apoštol Pavel by na tom ale nic neměnil. Dal by naopak Vojenovi za pravdu. Tak jsme to přece z jeho listu do Říma četli: ?Byli jsme tedy křtem spolu s ním pohřbeni ve smrt, abychom ? jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých slavnou mocí svého Otce ? i my vstoupili na cestu nového života.? Ano, vzkříšení není věc záhrobí, ale cesty života. Proto o něm apoštol nepíše v souvislosti s koncem našeho života, ale se křtem, se vstupem na cestu nového života, s možností žít jinak, po způsobu Kristově.
Má-li ovšem něco nového začít, musí něco starého skončit. Pohřeb se opravdu koná a zmrtvýchvstání po něm následuje. Jenom se to obojí děje o trochu dřív, než si obvykle představujeme. Netýká se to té chvíle, kdy naše srdce přestane bít a pak popřípadě znovu začne. Týká se to okamžiku, kdy se rozhoduje, pro co naše srdce bude bít, pro co budeme žít, čemu budeme ve svém životě sloužit, co nás v něm bude ovládat, nebo natvrdo - jak to píše apoštol - čemu budeme otročit.
Smrt totiž nejenom život ukončuje, smrt především náš život ovládá, panuje nad námi v tom, jak před ní utíkáme. Právě v té touze přežít, zachránit se; všemu, co ke smrti směřuje ? jako je prohra, bezmoc, bolest, nejistota ? uniknout; má nad námi moc. Soustřeďuje nás jenom na nás samotné. Diktuje nám jako nezbytné, abychom byli silní, abychom uspěli, vyhráli, prosadili se, zajistili se před každým rizikem a ohrožením.
Jistě není všechno, co děláme pro přežití, a každý úspěch od zlého, ale v tom, jak automaticky a samozřejmě se tomu diktátu poddáváme, jak jej vnímáme jako nezbytnou nutnost?, v tom nás má zlo v hrsti, v tom se ocitáme pod mocí hříchu. Dostane nás tam, kam chce ? i proti našemu přesvědčení, i proti našemu přání. A někdy si to ani neuvědomujeme.
Přejeme si například pomoct druhým, stojíme o plné a pevné vztahy, ceníme si věrnosti, jenomže ono to vše představuje také bezmoc, riziko, ohrožení. V tom se velekněží pod křížem nemýlí: ?Jiné zachránil, sám sebe zachránit nemůže.? Bez toho to nejde. A tak, protože nám smrt vládne, vzdáváme se z nezbytí toho, co je nám drahé, nebo se dopouštíme toho, co se nám příčí. Je to skutečně nesvoboda, otroctví.
A proto, aby nás z něho vyvedl, Kristus zemřel. Tak to stojí v jiném apoštolském listě: Kristus zemřel?aby svou smrtí zbavil moci toho, kdo smrtí vládne, totiž ďábla, a aby tak osvobodil ty, kdo byli strachem před smrtí drženi po celý život v otroctví. (Žd 2,14-15)
Jeho smrtí umírá ten život nadiktovaný smrtí. Absolutní moc smrti, která nám vnucuje jako nezbytné ?zachránit se?, dostává na kříži zásadní trhlinu, hroutí se. Ježíš, který se před smrtí odmítl zachránit, moc smrti zlomil. A vzkříšení potvrzuje, že ten, který diktát smrti nepřijal, nezůstal bez naděje, bez budoucnosti, beze smyslu a bez života. Smrt nad ním už skutečně nepanuje. Tomu věříme.
A přijímáme-li křest, který možnost této víry potvrzuje, pohřbíváme i my tu nutnost žít jenom pro svoji záchranu, pohřbíváme svoji touhu uniknout všemu bolestnému a vždycky se prosadit, v důvěře, že tak jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých slavnou mocí svého Otce ? ani náš život nezůstane kvůli tomu bez naděje, bez budoucnosti, beze smyslu, že nebude marný, ale naopak smrt a hřích nad ním ztratí svou moc. Přijímáme, že nemusíme žít pro sebe, jak nám to vnucuje smrt, ale můžeme žít pro Boha, pro Krista a spolu s ním skutečně pro druhé.
Tak se před námi otvírá nový život, ve kterém láska netroskotá na bolesti, kterou obnáší, ve kterém je věrnost možná, i když někdy představuje prohru a bezmoc, ve kterém není třeba dělat všechno proto, abychom prokázali svou spravedlnost. A to je život, ve kterém přecházíme ze smrti do života, jak napsal další apoštol. V něm si můžeme být jisti, že budeme mít účast i na Kristově zmrtvýchvstání - na vítězství bezmoci, na síle slabosti, na životě, který smrt nemůže zmarnit.
Ono to ale člověku asi trvá, než se na to dokáže spolehnout a naučí se s tím opravdu v životě počítat. Jinak by k tomu Pavel nemusel pokřtěné znovu povzbuzovat.
Aby nám ta obrovská změna skutečně došla, aby nám přešla z vyznání do krve, abychom jí opravdu uměli žít, musíme asi tu velikonoční neděli prožívat zas a znova, zas a znova být svědky toho, že prohra může být vítězstvím, že slabost může být silou a že se člověk nemusí prosadit ani ospravedlnit sám, aby se jeho život jako pravdivý, nadějný a spravedlivý prokázal.
Jen tak se toho snad sami odvážíme. Pavel i ta stará církevní tradice dobře věděli, že skutečná víra není žádná rychlokvaška. Amen.