kázání 8.10.2006, Lk 9.57-62

1. čtení 1. Kr 19.1-13, text Lk 9.57-62
Boží prorok Eliáš, o kterém jsme slyšeli v prvním čtení, je na
konci sil. Nemůže dál. Co se děje kolem něj je opravdu hrozné. Izraelci sami opouštějí smlouvu a boří oltáře a i když vybojoval jeden boj s Baalovými otroky, krutá pronásledovatelka Jezábel stále hrozí. Eliáš si chce zachránit život, odchází do pouště a tam to na něj přijde. Usedá pod trnitým keřem a přeje si umřít. "Už dost, Hospodine!" Člověk obvykle touží po životě a chce jej zachovat za každou cenu, ale Eliáš chce umřít a mít už konečně od všeho pokoj. I od té služby, k níž si ho zavolal Bůh.
Milé shromáždění, Eliáš učinil něco podobného jako ti muži, kteří nemohli následovat Ježíše. Eliáš, který sloužil Bohu dlouho, věrně a vytrvale, položil ruku na pluh. Ohlédl se zpět na to, co všechno musel prožít. Jeho oči nehledí s důvěrou k Hospodinu, třebaže s ním mluví. Ale přemohl ho strach z Jezábel, která se rozhodla jej zabít. Už dost, Hospodine! Už Tě nemůžu následovat! Podívej, jaká příkoří se mi dějí. A teď bychom mu mohli vmést do tváře slovo, které řekl Pán Ježíš: "Kdo položí ruku na pluh a ohlíží se zpět, není způsobilý pro království Boží." A máš to Elijáši. Selhal jsi, když se Ti do cesty následování nahrnuly překážky. Nejsi způsobilý pro Boží království. Takhle jsme si to přečetli.
I ve mně se občas ozývá ten hlas, když vidím někoho slabšího ? no tak to je tvoje smůla, měl jsi s tím něco udělat, někam se pohnout, nebýt lítostivý. Nebo si říkám - co je to za slabocha, když vidíš život jen z té smutné a bolavé stránky?jenže on člověk občas opravdu nemůže.
Na teologické fakultě nám vždycky připomínali, že je důležitý kontext. Příběh je líčen s nějakým záměrem. A tady je to u evangelisty Lukáše obzvlášť patrné. Komu to slovo o pluhu vlastně Ježíš Kristus říká? Ježíš ten rozhovor o následování nevedl člověkem tak zdeptaným a sevřeným strachem, jako byl Eliáš. Neříká ho tomu, kdo už za sebou veliký kus cesty má. Neříká ho tomu, který tuší i úskalí takového následování. Ježíš mluví k tomu, kdo se naopak holedbá, kdo si příliš věří. Aniž by ho Ježíš povolal, nabízí mu kdosi: Budu Tě následovat kamkoliv půjdeš. Zaznívá v tom: Vždy připraven! Odhodlání má ten člověk nejmíň za dva, napadlo mě, ale jak vydrží mu dopadne? Nemluví jen pod dojmem okamžiku, bez znalosti věci?
Evangelický teolog Dietrich Bonhoeffer píše, že tenhle samozvaný následovník neví, co činí. Nemůže to ani vědět. Potkává Ježíše vprostřed naprosto nezvyklé cesty. Cesty, z níž si to nejdůležitější opakujeme ve shromáždění často. Cesty, kterou vyznáváme jako Boží cestu - ?trpěl, byl ukřižován, pohřben jest, sestoupil do pekel, třetího dne?? ? to je o Ježíšovi. K tomu se nikdo nemůže rozhodnout z vlastní vůle. Můžeme se zastat pravdy, lásky, naděje proti lži, nenávisti a beznaději, to ano. Ale následovat mě kamkoliv půjdu? A co teď- co víte o mém domově? Syn člověka nemá, kde by hlavu složil.
A nám je jasné, že propast mezi dobrovolnou nabídkou následování a skutečným následováním zeje. O tom, jak opravdové následování nechává stopy, by nám mohly vyprávět mnohé postavy v bibli. Petrové plní odhodlání, silní jako skála, které prostá pravda udolala a zapřeli. Krista i sebe. Eliášové, kteří ve službě Hospodinu volají ?Už dost!? Mladíci, kteří dodržují přikázání, ale nedovedou rozdat chudým svůj majetek. Synové, kteří slíbili a slíbené neučinili?My, kteří vyjadřujeme odhodlání, ale?Ostatně všichni tři muži, o kterých tu je zmínka, jsou přesvědčeni, že Ježíše budou následovat. První neví, do čeho jde. A ti druzí dva možná tuší, co to obnáší. Ale když je Ježíš vyzve, rozhodnou se pro něco jiného.
Eliáš - prorok už žádné iluze nemá, dává ve své hořkosti Pánu Bohu výpověď, prostě chce umřít. Jakoby v něm něco prasklo; dopadá na něj tíha zla a on už ztratil naději. Možná si taky říkáte: Může být někdo totálně nezpůsobilý pro Boží službu? Jestli ano, pak tato lidská troska, tahle sedící postava pod trnitým keřem plná beznaděje? A přece právě on, který je úplně na dně, dostává Boží pokrm a navzdory tomu, že už nemůže udělat krůček, slyší hlas: "Vstaň a jez, máš před sebou dlouhou cestu."
Jsme mu podobni. Jsme nezpůsobilí pro Boží království. A přece, sestry a bratři, jsme stejně jako on stále znovu posilováni k další cestě víry Božím slovem. Někdy společenstvím ? třeba stolováním, někdy modlitbou, někdy návštěvou, někdy tím, že jsme jen sami se sebou a slova Písma v nás tak nějak zrají. A jen ten, kdo pozná, jak je skutečně nezpůsobilý pro Boží království, protože stále zklamává ve víře, jen ten může pokorně prosit, aby se mu Boží království otevřelo z pouhé milosti, ne pro jeho kvalitní práci na vinici Páně, ale pro zásluhy Pána Jezu Krista, jak by znělo z úst našich předků v Jednotě bratrské.
Kdybychom příliš spolehli na své síly, slyšíme varování, abychom nežili v iluzích. Sami nevybudujeme Boží království. Ale můžeme ho zvěstovat. Nevezmeme na sebe úděl Ježíše Krista, vždyť ho nedovedeme ani následovat. Nezbavíme svět zla a nezavedeme spravedlnost. Nemáme se tím vším ale nechat pohltit a zdeptat, protože každému z nás je svěřeno poslání: jít a zvěstovat království Boží. Amen