Čtení: 1.Korintským 1,26 ? 2,5
text: 2.Korintským 12,1 - 10
Bratři a sestry,
tohle je bezpochyby překvapení. Číst tenhle úryvek apoštolského listu bez rozpaků českobratrský evangelík snad ani nemůže. Kdyby mezi námi někdo začal mluvit o zjeveních a o viděních, rychle by se znemožnil. Když někdo něco podobného s vírou spojuje, div že nám, tradičním evangelíkům, nenaskakuje kopřivka. Naše víra se vyznačuje střízlivostí, rozumností a věcností. A najednou apoštol Pavel, ten, jehož kritiku exaltovaných projevů ducha rádi předhazujeme různým charismatikům, nás takhle zaskočí. Tak i on měl vidění a zjevení.
Pokud nechceme zpochybnit bibli, z které ve své víře vycházíme, musíme uznat: Člověk může být přenesen třeba i do nebe, nebo do ráje. S Bohem může mít člověk zkušenosti nevypravitelné. Ta naše evangelická střízlivost, na kterou býváme tak hrdí, nemusí být také nic jiného než obrana před závratí, která může člověka zachvátit, když se ho dotkne nezměrnost boží. Chceme mít všechno pod kontrolou, protože nás z toho neuchopitelného jímá strach. Ale nic se nedá dělat ? vidění a zjevení prostě jsou a i křesťan k nim může přijít.
Jenom to zkrátka není žádný teploměr víry, kterým by se dala měřit její úroveň. Díky nim se z člověka ještě nestává nějaký guru, obdařený zvláštní autoritou. Proto si apoštol přece jen trochu té ironie neodpustí: ?zda to bylo v těle či mimo tělo, nevím, Bůh ví?. Ona se dá z vidění těžko dělat věda a vůbec na nich stavět. Bůh ví, co se to při nich s člověkem vlastně děje. Kdo v nich má příliš jasno, z toho kouká zase jen ta lidská iluze ředitele zeměkoule, který má domněle všechno pod kontrolou.
Apoštol Ježíše Krista radši shazuje sám sebe: ?Nechám toho, aby si o mně někdo nemyslel víc, než co na mně vidí nebo ode mne slyší.? Raději o těch výjimečných zjeveních pomlčím. Ne, že by nebyly, ale aby si snad někdo nemyslel, že jsem díky nim Bohu blíž, že bych mu snad díky nim mohl o Bohu víc sdělit, nebo že disponuji nějakou zvláštní mocí boží.
Kdepak, ten únik do nebes, ta nadpozemská blaženost o Bohu a jeho moci jen málo vypovídá. To se asi jenom nám lidem stále plete, že by naše blaženost nebo povznesenost nad tento svět byla důkazem boží moci. I my křesťané někdy chceme svou pohodou, vyrovnaností, kterou nic nerozhází, a klidem, který se do žádného sporu nenechá vtáhnout, dosvědčovat boží moc. A jindy prezentujeme víru jako záruku životního bezpečí, úspěchu a zdraví.
Podle toho by ovšem apoštol Pavel ? a vlastně i Ježíš ? byli neznabozi, v jejichž životě si boží moc ani neškrtla. Stačí si přečíst pár řádek, které v apoštolském listě našemu úryvku předcházejí: ?ve vězení jsem byl vícekrát, ran jsem užil do sytosti, smrti jsem často hleděl do tváře? třikrát jsem s lodí ztroskotal? často jsem byl na cestách v nebezpečí? v námaze do úpadu, často v bezesných nocích? A nadto ještě na mne doléhá starost o všechny církve. Propadá někdo pokušení, abych já se s ním netrápil? Tohle má k blaženosti a životnímu úspěchu opravdu hodně daleko. A ani v té modlitbě o zdraví nebyl Pavel úspěšný: ??třikrát jsem volal k Pánu, aby mne toho zbavil, ale on mi řekl: Stačí, když máš mou milost.?
Jistěže si každý přeje, aby byl zdráv, aby nemusel sedět ve vězení, aby netroskotal, neprohrával, aby nepadal únavou a mohl klidně spát. To je normální a přirozené. Ale pokud se někomu daří vždycky si to tak zařídit, pokud se nad všechny trable dokáže povznést a stresům uniknout, pak to ani tak nesvědčí o Bohu, jako spíš o tom, že pro něho není nic důležitější než jeho přání, že se o nikoho jiného než o sebe nestará, že se nikým ? ani Bohem ? nedá pohnout a strhnout k něčemu, co by ho ohrozilo, nebo vyvedlo z míry. Ten duchovní úspěch odkazuje spíš k síle sobectví a k nedostatku solidarity než k Bohu.
Projeví-li se v něčem síla Boží, pak je to právě v neschopnosti prosadit vždy svoje přání, ve slabosti, která se nedokáže povznést do třetího nebe či přenést do ráje uprostřed svízelů a starostí, které s sebou život v lásce v tomto světě přináší. Teprve v nich je možné zahlédnout, že náš život neovládají jenom naše zájmy a tužby; že se tu prosazuje ještě jiná síla. A nejde přitom o žádné hrdinství bez bázně a hany. Právě když se člověk bojí a chce uniknout, ale vztah k Bohu nebo k ostatním mu to nedovolí, je v té jeho prohře Bůh silný. Jen tak, jako přemožení, jsme schopni něco snést a proto i nést a držet. Vždyť právě, když jsem sláb, jsem silný, píše apoštol.
Ale snad v té slabosti, o které mluví, nejde ? bratři a sestry ? jenom o záležitost našeho rozhodování. O nemoci přece nerozhodujeme a věrnost ani láska si ji nežádá. A o ní se přece také apoštol zmiňuje.
Nemoc jenom ukazuje naši křehkost, ukazuje, jak jsme jako lidé vlastně slabí, jak málo vládneme sami sebou, jak nás kdeco zmůže. Jsme prostě jen lidé ? jsme poddáni nemocem, cítíme strach, nevíme si rady, kdeco nás rozhodí. Jsme závislí na spánku, na teple, na jídle. Cítíme únavu, potřebujeme pohlazení a něžnost, pocit jistoty. Často se mýlíme a máme někdy pěkně zmatené představy o Bohu. A platí to nejen o jednotlivci, ale i o společenství, třeba o sboru. I když náš novoměstský je poměrně veliký, je to ve společnosti jen kapka. Žádnou vlivnou skupinu netvoříme a těch lidských neduhů se při nás najde hodně.
Moc rádi bychom se toho všeho zbavili. Myslíme si, že kdyby toho nebylo, mohli bychom lépe dosvědčit moc boží. A tak si na to také často hrajeme. Tváříme se jako by toho nebylo, jako by se nás ta lidská slabost už netýkala ? nepřiznáváme strach, únavu, zmatek, závislost na svých potřebách, retušujeme slabosti církve v domnění, že tak dobře reprezentujeme Boha.
Ale je to opravdu tak? Neživíme tak mnohem spíš iluzi o lidské velikosti, iluzi o tom, že je spása v naší zbožné zdatnosti? Není právě ta otevřeně přiznaná slabost tím jediným, co je třeba, aby bylo jasné, že to dobré, co se při nás přece jenom děje, není z nás ale z Boha?
Teprve když si připustíme, jací jsme kašpárci všem bídám poddaní, užasneme, kde se to dobré v našem životě vlastně bere. Teprve když sobě i druhým na rovinu přiznáme, jak málo na ně máme, může věrnost, nezištnost a laskavost svědčit o Bohu. Teprve na té slabosti vynikne boží síla. Nám i ostatním.
Copak to není zázrak, když je nám, tak určeným starostí o sebe, někdy dáno jednat svobodně pro druhé? Copak to není zázrak, když se my, většinou tak ustrašení, někdy odvážíme nebezpečné solidarity? Copak to není zázrak, když kázání faráře, který někdy sám neví, která bije, někomu pomůže najít cestu a inspiruje ho k víře? Pokud si člověk přizná jaký je, tak nestačí žasnout a milost pro něj přestane být jen zbožná fráze. A žít život plný zázraků, to za tu upřímnost stojí. Amen.