kázání 9.7.2006, Marek 10,13 - 25, křest Matyldy Slonkové

čtení: 2.Samuelova 6,9 ? 23
text: Marek 10,13 ? 25

Bratři a sestry,
vybral jsem tento úryvek z evangelia spolu s tím příběhem, který jsme slyšeli od stolu Páně, aby k nám promluvily právě v této chvíli, kdy rodiče přinesli Matyldu ke křtu. Mám za to, že s ní hluboce souvisejí, že nám mohou pomoci porozumět jejímu významu.
Na první poslech je asi patrné, co ty dva biblické texty spojuje ? v obou někdo bere něco strašně vážně a zdá se mu, že to, co se zrovna děje, důstojnost chvíle zlehčuje, znevažuje, ruší ji.
Míkol vyčítá Davidovi, že svým bujarým jucháním před truhlou smlouvy zesměšnil královský úřad. Poskakoval před lidmi jako nějaký blázen - kdo ví, co všechno přitom bylo vidět. Učedníci zase zakazují rodičům, aby s dětmi rušili Ježíše od jeho velkého poslání Spasitele světa: ?Tady jde o tak závažné věci, o boží království a oni sem začnou nosit nějaké caparty! Copak tomu ti špunti můžou rozumět? Copak oni můžou pro spásu světa něco udělat?! Budou jen rušit a zdržovat. Kdepak, tady není žádná školka!?
Jenomže Ježíše to naštve. ? Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim, neboť takovým patří království Boží.?, říká rozhořčeně. Dejte si pohov se svojí zbožnou důležitostí. K Bohu se otvírají dveře právě maličkým. A jestli i vy nebudete právě takoví, máte smůlu.
Ano ? děti ruší, třeba i tady v kostele; stěží mohou z těch složitostí, které tu my faráři povídáme, něco pochopit. Pro spásu nebo alespoň nápravu světa mohou sotva něco udělat. Taková Matylda potřebuje zatím sama spíš přebalit, namazat prdelku, nakojit a ještě dlouho bude očividně odkázaná na péči a pomoc druhých.
Vidíte, a zrovna takovým patří podle Ježíše království Boží. Kde pro podobně maličké není místo, tam to nemá s Božím královstvím nic společného. Vše, kvůli čemu by bylo nutné ty maličké, rušící, neposedné, potřebné a nechápavé odklidit, vykázat nebo alespoň držet stranou, i kdyby to slibovalo bůhvíjakou dokonalost a spásu světa, je spíš od ďábla než od Boha. V tom možná kraluje člověk, jeho pýcha, jeho heroismus, ale Bůh stěží.
Míkol a učedníci nás ale upozorňují, jak nám zbožných přitom bývá tahle představa blízká, jak snadno zaměníme velikost boží, za tu lidskou, za vlastní. Bůh to ale vidí jinak.
Svoje království rezervuje právě pro caparty. A kdo se dítětem stát nedovede, ten do něho prostě nevejde. Království boží je vlastně taková mateřská školka a kdo má za to, že jí už odrostl, kdo je moc dospělý a bylo by pro něj urážkou počítat se mezi děti ? včetně té tolerance a trpělivosti, kterou vyžadují, - ten se z něho zkrátka sám vylučuje.
Ten totiž nad sebou ve skutečnosti žádného Boha nesnese. Sám ví všechno nejlíp. Od nikoho nic nepotřebuje. Nikdo mu nic dávat nemusí. Vystačí si sám. Ba ještě spíš ? to on přece všechno drží. Jemu by měli být ostatní vděční, jeho by měli ctít a respektovat. A většinou mu nikdy dost vděční nejsou a dostatečně ho nedocení. A tak v něm místo radosti dříme zhrzená zloba. S radostí maličkých, s radostí obdařených, s radostí z Boha se jako Míkol mine.
Tu lze skutečně přijmout jen jako dítě. Ne díky domnělé dětské nevinnosti. Ale snad právě proto, že je u dítěte naprosto jasné, že si samo nevystačí, že se bez lásky, bez pomoci, bez toho, aby stále přijímalo a hledalo, neobejde. Dítě není hotové. Musí se učit. Nemůže se spokojit s tím, co ví. Je před ním dlouhá cesta. Dítě není Mistr, ale školák, učedník. Je pro ně typická, a vlastně životně důležitá, otevřenost. Přijímá nezaslouženě a ptá se. Žije z dobroty, které se mu dostává. Je na ní odkázáno.
S námi dospělými, bratři a sestry, to není jinak. Jenom je pro nás asi mnohem těžší se na to rozvzpomenout, uvědomit si to, přiznat si to a přiznat se k tomu. Dostalo se nám toho víc. Tolik, že už nemusíme jenom přijímat. Že můžeme i rozdávat. A to nás mate. Místo abychom žasli nad tou štědrostí, místo aby nás osvobodila jako Davida k veselému a štědrému pobytu na světě, který se o svoji důstojnost nemusí bát, začneme v tom vidět svůj kapitál a chceme s tím, jako ten bohatý muž z evangelia obchodovat, chceme na tom postavit svoje nároky, svoji úctyhodnost, svoje privilegium.
Jenomže jakmile v tom, čeho se nám dostalo včetně té možnosti rozdávání, uvidíme vlastní devizu, za kterou bychom mohli něco získat, už se toho nemůžeme vzdát, už na tom musíme lpět, už si v té svobodné boží štědrosti žít sami nedovolíme. A právě tak si uzavíráme dveře do Božího království, do boží radosti ze sdílení, z lásky, která se děje a roste právě tehdy, když v ní člověk svoji vlastní dobrotu nehledá; když přijme, že jediný Bůh je dobrý, na jeho dobrotu se spolehne a vlastní chudoby a maličkosti se nebojí.
Buďme proto vděční za ty, kdo nám ji připomínají, kdo tu smutnou iluzi naší velikosti, dobroty a důstojnosti ruší, které nám Bůh staví před oči, aby nás strachu z vlastní maličkosti zbavil. Buďme vděční za to, že tu s námi děti jsou, že ruší, že vyžadují trpělivost, že tu mohou být, i když nechápou. Buďme vděční, že jsou s námi zde a v životě vůbec ti, kdo vyžadují toleranci, pochopení, pomoc, lásku a třeba všechno desetkrát opakovat. Odhalují nám naši vlastní situaci. Potvrzují nám bohatství Boží milosti a dobroty. Zbavují nás té ďábelské iluze, která by chtěla v životě i ve víře stavět na lidských kvalitách.
Proto: ?Nechte děti přicházet?, a nebraňte jim?, nejen kvůli nim, ale především kvůli sobě. Abychom si nepopletli radost z boží štědrosti se smutným konkurzem na vzorné sobce. Abychom nezapomněli, že láska není v tom, že bychom si my zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás, třebaže ho ta láska hodně stojí.
Protože jen ten, kdo ví, že ho Bůh jako maličkého objal, vložil na něho své ruce a požehnal mu, může opravdu milovat, žít s radostí a svobodně, svobodně i od toho, aby si hrál na krále, nebo na boha.
Amen.