kázání (Boží hod vánoční)

kázání - text J 1,1-14
Milí přátelé v Kristu,
vánoce jsou tu. Tedy - copak vánoce, spíš Bůh je tu. Bůh přišel a je s námi. Tuhle zvěst si ve sváteční chvíli uvědomujeme skrze dárky, příhodnou hudbu a dobré jídlo, skrze stromek a především asi skrze společně strávený čas. Tohle všechno má význam, jen když nezapomeneme na ten Boží příchod.
Zkusme jít cestou, kterou popisuje Janův hymnus, aspoň se jí přiblížit. ?Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh?, podle kralických ?to Slovo byl Bůh?. Můžeme rozpoznat začátek, který se udál v souvislosti s člověkem. Když to sami nedovedeme, můžeme se spolehnout na Janovo svědectví. Jan použil výraz logos, aby dosvědčil svého Pána jako tu největší moc, nejvyšší smysl a poslední sílu. On je to Slovo s velkým es. Ne nějaký filozofický pojem, který máme promýšlet. Ne nějaká speciální myšlenka, o kterou my musíme obohatit celý svět. Toto Slovo netkví kdesi ve světě idejí nebo přání. To Slovo bylo Boží Slovo, Bůh sám. Když Bůh byl na počátku, pak člověk na počátku nebyl. Vstoupili jsme do světa zabydleného, připraveného. Bez Boha by svět nebyl a bez Boží lásky by nebyl zabydlený. Při čtení tohoto textu se mi otevřel obraz bludiště nebo tunelu s rozcestími. Ještě než jsme učinili první kroky v onom pomyslném labyrintu, jsme ujištěni: Bůh si nás tu přeje a posílá nás na cestu. V tom tkví jedinečnost křesťanského lidu - můžeme klást počátek sami před sebe. Můžeme sami sebe zpochybnit a pak pochopit, že jsme stvoření a vyjít. ?A kde jsou ty vánoce?? ptáte se?ještě chvíli vydržte, sotva jsme do toho bludiště vstoupili.
A kráčíme si jistě - v síle světla, které máme v zádech. Tedy aspoň do chvíle, než se rozhlédneme kolem. Jakmile se začneme potkávat s tmou, s bolestí, setkáme se se skřeky třeba jen v ozvěnách, když se střetneme se zlem, jistota ustupuje. A ona ta tma není jen někde mimo nás, že bychom o ní jenom slyšeli. Když do sebe nakoukneme, taky se objeví. Cestou v tunelu se pokoušíme marně vzpomenout, jaké to bylo tam na začátku, nebo lépe na počátku.
A paměť nám slábne. Ó ano na počátku to bylo něco s tím slovem, jehož první písmeno pomalu ztrácí na velikosti, až je z něj malé s. Jak to jen tenkrát bylo, nemůžeme si to vybavit. A bloudíme. Jdeme a na té pouti zaslechneme dva tisíce let starou ozvěnu. To hlas Jana Křtitele zpívá: Bylo tu pravé světlo, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo do světa. Prorok Jan vydává svědectví o Kristově světle a jak se dozvídáme, vlastní ho nepřijímají. Tenkrát když Mojžíš přišel s desaterem, byl taky z obliga, protože se odlívalo zlaté tele. I naše vánoce by takhle mohly dopadnout. Pro samá umělá světla, která se nejasně míhají v bludišti, zapomeneme na světlo pravé. Také do našich vánoc zpívá Jan svou koledu o světle a posuďte sami, jak moc ho bereme vážně. To světlo, jež v počátcích lidské historie zazářilo v ráji, přichází znovu na svět. Jakoby se světlo, které svítilo na začátku tunelu a už byla všude kolem tma (nevěděli jsme kam jdeme), objevilo na konci tunelu. Měli jsme ho v zádech a náhle ho máme před sebou. Jako bychom se díky němu mohli z toho bludiště vymotat. Jak, ptáte se?
Stačí si Jana doposlechnout a ty verše nám neznějí příliš libě, když zpívá o Bohu a ukazuje na člověka. Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Trochu skřípe tahle píseň.. Byla pohoršením pro řecké uši a i nás za ně tahá. Proč na sebe Boží Slovo bere naše lidství, vždyť je to něco nepatřičného! Proč Bůh přichází podat ruku a říká nám docela osobně: Odpouštějí se Tobě hříchové Tvoji? Proč ten nejvyšší sestupuje do hlubin našeho lidství? Dokud se takhle ptáme, vánoce pro nás ještě něco znamenají.
V prvním čtení jsme slyšeli o vyvedení z Egypta. Veliké věci učinil Hospodin ? to je panečku něco, když se rozestoupí vody. A Mojžíš vztáhne ruku nad moře a vody jsou rozpolceny. A ještě jednou a vody se vrátí. A ten oddíl končí ?tak uviděl Izrael velikou moc, kterou osvědčil Hospodin na Egyptu. Lid se bál Hospodina a uvěřili Hospodinu i jeho služebníku Mojžíšovi.?
A dneska.... zpívá se v jedné písni ?není proč se bát?. Opravdu, není proč se bát, když Bůh přišel v podobě dítěte. A kdo uvěří Janovi? Najednou nám dojde, o co těžší je Boha v lidském těle přijmout. Není se čemu divit, že vlastní ho nepřijali, vždyť i pro nás je těžké vzít vážně právě narozené děťátko, které je Spasitelem.
Přišel do vlastního, ale vlastní ho nepřijali. Bůh přišel do svého světa a posílají ho pryč. Tedy nejdřív posílají pryč Marii s Josefem, pak jeho se zvěstovaním Slova a nakonec skončí na kříži. Přišel do vlastního, ale vlastní ho nepřijali. Zní to jako obžaloba, ale není. Ponechme to jako konstatování.
Bůh, kterého nikdy nikdo neviděl, takového Boha bychom se mohli bát. A v jeho jménu bychom mohli vzbuzovat strach u druhých. Ale jak máme vidět slávu Boha, který se stal člověkem? A tohle už, bratři a sestry, vánoce jsou.
Bůh k nám nepřistupuje s mocí a slávou, ale ani jako chudinka nebo naivka. Přichází tak, abychom se ho nebáli a zároveň se nám nevnucuje. Bůh ponechává svobodu si ho všimnout. Může před ním kleknout mocný či slabý, bezdomovec, podnikatel, farář, politik, hříšník i ten, který si myslí, že je bez hříchu (i když ten asi stěží přijde). Pro každého je toto Slovo v těle přišlé, toto dítě přijatelné a blízké. Ale ne každý slávu jeho vidí
Kromě pastýřů a mudrců si jeho příchodu nikdo nevšiml. Bylo to příliš obyčejné a všední. Právě Jan, očitý svědek jeho přebývání mezi lidmi, nás ujišťuje: ?Spatřili jsme jeho slávu, slávu jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy.? Slávu věčného Slova, které se kvůli nám stalo tělem, za nás obětovaným, takovou slávu zahlédáme, když stojíme kolem Kristova stolu. Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi lidmi ? tak svědčí Jan o tajemství vtělení. Milé shromáždění, Bůh přišel za člověkem ve svém Synu. Přišel a každá Večeře Páně nám dosvědčuje, se tak děje i dnes. Bůh v Kristu je tam, kde se shromáždí dva, tři v jeho jménu. Přebývá mezi námi a sytí nás svým tělem a krví, abychom zakusili, že je tomu tak i dnes. Amen