kázání - Nový rok 2009; Zjevení 4

čtení: Matouš 6,24-34
text: Zjevení 4
Sestry a bratři,
na co dneska vlastně kázat? Čím je tenhle den zvláštní, mimořádný? Co významného, pro nás tak zásadního se dnes stalo, aby to bylo hodno připomenutí nebo vyslyšení? Dohromady vlastně nic. Na rozdíl od Vánoc, kdy jsme si mohli s radostí připomenout: ?Dnes se vám narodil Spasitel?, na rozdíl od neděle dne vzkříšení, se k dnešku žádná rozhodující událost neváže, tenhle den nic neříká, je prázdný.
Je to jen záležitost kalendáře. A to jen toho našeho. Jsou i jiné a pro ně není dnešek zvláštní ani co se toho počítání dní týká. My jsme si to tak prostě zavedli, abychom se mohli v tom plynutí času nějak orientovat, nějak ho uchopit. Dnes se nestalo vlastně nic víc, než že na tom našem pomyslném ciferníku poskočila ručička zase o jeden dílek. A my si díky tomu jen trochu víc uvědomujeme, že tedy máme před sebou další míru, další úsek. O jeho obsahu nám to ale nic neříká, nijak ho to neurčuje.
Ale v tom je snad přece jen zvláštnost Nového roku ? připomíná nám víc než jiné dny budoucnost, o které nevíme, jak dopadne, jaká bude.
Neznámou budoucnost před sebou samozřejmě nemáme jen na Nový rok. Máme ji před sebou vždycky. Ale teď si to kvůli tomu dalšímu dílku víc uvědomujeme a potřebujeme se s tím nějak vyrovnat. Proto si navzájem přejeme šťastný, dobrý, úspěšný nový rok apod. Kdekdo se snaží předpovídat, jaký ten rok bude. Ptáme se a snažíme se ho prohlédnout, něčeho daného se v tom volném prostoru před sebou chytit.
Touha nahlédnout do budoucnosti je nám lidem asi vlastní a provází nás odnepaměti. Alespoň už Starý zákon se na svém začátku s věšteckou praxí vyrovnává. Dost krutě ? Mojžíšův zákon říká: Muž či žena, v nichž by byl? duch věštecký, musejí zemřít. Ukamenují je. Jejich krev padni na ně.? (Lv 20,27) Bůh dává zákon, aby pro člověka chránil darovanou svobodu a ví ? každý, kdo budoucnost předkládá jako hotovou věc, ji člověku krade. Jakmile si necháš nakukat, že je něco předem dáno, rezignuješ na vlastní život, hraješ podle scénáře, který píše někdo jiný.
Na druhou stranu ovšem Bůh sám budoucnost lidem mnohokrát odhaluje. Nejen proroci mluví o tom, co přijde, co se stane. Sám Ježíš přece kolikrát připravuje svoje učedníky na to, co potká jeho i je. A dodává: Vy však se mějte na pozoru! Všechno jsem vám řekl předem.? (Mk 13,23 )
Touhu vědět předem, co se bude dít, co přijde, tedy asi nejde jednoduše odmítnout. Je v jistém smyslu legitimní. Filosof Ladislav Hejdánek označuje dokonce tuto ?předvídavost? za předpoklad odpovědnosti. Skutečně odpovědně můžeme jednat jenom tehdy, máme-li čas, abychom se na věc připravili, abychom zmobilizovali svoje vědomí, uplatnili svoji rozvahu, zapojili vědomě to, co máme v sobě. Jinak přicházejí ke slovu jenom reflexy, jenom pudy. Situace nás zaskočí. To je také důvod, proč Ježíš učedníkům předem oznamuje, že bude vydán do rukou lidí, že zemře nebo že přijdou všelijaké hrůzy a v dobách tísně vyvstanou lžimesiášové. Mají to vědět předem, aby je to nezaskočilo, nezmátlo, aby na to byli připravení; aby nejednali jenom z úleku, pod dojmem situace, ale ze své důvěry. Také Jan slyší v té čtvrté kapitole výzvu: ?Pojď sem, a ukážu ti, co se má stát potom.?
Nicméně právě ta Janova vize ukazuje, že asi nestačí jenom to nahlédnutí do budoucnosti a že to asi vůbec nebude prvořadé ani nejdůležitější. I přes tu výzvu totiž v celé čtvrté kapitole vlastně o budoucnosti přímo nic není. Ta je spíš o skutečnosti. Neodhaluje rovnou, co nastane, ale odkrývá to, co je, co existuje, třebaže to není každému zřejmé a zřetelné.
Jan vidí trůn v nebi ? svrchovanost boží, jednoznačné potvrzení jeho moci. Vidí Boha jako tu nejvyšší, rozhodující a vše určující instanci a sílu.
A my můžeme spolu s Janem porozumět: tohle je to první, co je třeba vidět, pokud jde o budoucnost ? kdo je ve skutečnosti mocný, komu moc patří, kdo rozhoduje, kdo vládne. Pouhé nahlédnutí do budoucnosti vůbec nic neřeší, naopak může člověka ještě víc zmást, zavést, dezorientovat a k odpovědnosti to automaticky nevede ani nestačí.
I budoucnost obsahuje jenom dílčí vítězství a dílčí prohry, i ona je stejně jako přítomnost jenom dočasná. I o ní platí, že co se v jedné chvíli může jevit jako úplně odepsané, může zase následující chvíle vyjevit a potvrdit jako to jediné životaschopné a nadějné. Obeznámenost s tím, co bude, nemůže nahradit důvěru, která se opírá o poznání pravdy. Proto začíná odhalení budoucnosti vizí božího trůnu a ne hned popisem událostí, které nastanou.
Teprve poté, když uvidíme, komu patří sláva, čest i moc a čí vůlí všechno povstává a trvá, můžeme na to, co přijde, reagovat pravdivě, teprve pak může mít ten čas na přípravu nějaký smysl. Dokud tohle neuvidíme, dotud, i kdybychom na tuty věděli, co přijde, můžeme si ve všech přípravách jenom zadělávat na totální krach, na osudné rozčarování. Jako ten služebník z podobenství o hřivnách, co udělal všechno proto, aby mu pán, až se vrátí, nemohl nic vyčíst a ejhle - ono o to nakonec vůbec nešlo. Zbyl mu jen pláč a skřípění zubů.
Bratři a sestry, jestliže v této chvíli všechny zaměstnává, co přijde a jak to dopadne, my můžeme a máme tyhle starosti přenechat jiným. My můžeme slyšet: to není to nejdůležitější, to je jen materiál, to jsou jen kulisy, to jsou jen podmínky ? rozhodující je, jak s nimi budete pracovat, jak v nich budete hrát, jestli nebudete ignorovat autora toho kusu.
Na tom, co bude, naše naděje nezávisí. Ta je v tom, jak na to budeme reagovat ? zda v tom budeme tu moc, kterou všechno povstalo a jest, popírat nebo respektovat a ctít, zda půjdeme proti ní, nebo s ní budeme zajedno.
?Hledejte nejprve Boží království a jeho spravedlnost a všechno ostatní bude vám přidáno?, to je podle Ježíše to jediné, oč se máme starat, abychom neutonuli ve věčné a plané ustaranosti. ?Nedělejte si tedy starosti o zítřek; zítřek bude mít své starosti?, tak nás Ježíš v evangeliu povzbuzuje.
To podstatné tedy máme spolu s Janem před očima, víc není třeba. Jenomže právě při čtení té čtvrté kapitoly, nás asi nemůže nenapadnout otázka: Ale copak je ta Janova vize jasná? ? Někdo, kdo byl na pohled jako jaspis a karneol; smaragdová duha okolo, čtyřiadvacet starců, moře jako křišťál, čtyři bytosti plné očí zpředu i zezadu ? Kdo se v tom má vyznat? Ano, máme před sebou jen symboly, obrazy, hodně nejasné, neuchopitelné.
Když jsem zde vykládal Zjevení při biblických hodinách, mluvili jsme o tom, jak se s ním vykladači potýkají: takřka - co vykladač, to jiný výklad. Když je člověk čte, žádné větší jistoty se nedobere, ta neuchopitelnost se mu jenom potvrzuje.
Jeden z těch výkladů bych ale přece jen chtěl zmínit. Ne proto, že by víc objasňoval, co Jan viděl a psal, ale proto, že nám může pomoct, abychom tu nejasnost neviděli jenom jako chybu.Už od Irenea, tedy od 2.století, viděli někteří v těch čtyřech zvláštních bytostech uprostřed božího trůnu symboly čtyř evangelistů: Matouše znázorňoval člověk, Lukáše symbolizoval býček, Marka reprezentoval lev a Jana orel. Vyznávali tak, že evangelia stráží boží majestát, spolutvoří ho, oslavují jej. Ne jedno jediné, ale právě ty čtyři.
Ne tedy až Janovy symbolické vize, ale už to základní podání o Ježíšovi obsahuje tu mnohost možných pohledů. Už tady se musíme vyrovnávat s rozmanitostí, kterou nejde jednoduše přejmout. Je na nás, abychom v konfrontaci s tou růzností obraz Krista teprve hledali. A to není chyba, to je právě něco, co slouží boží svrchovanosti, co ji stráží proti manipulaci a co proto také chrání - jako Mojžíšův zákon - naši svobodu.
Bůh nám nepředkládá příběh víry hotový, abychom ho jenom plnili, abychom v něm jenom hráli podle cizího scénáře. Nedegraduje nás na loutky. Neokrádá nás o vlastní život, o naše rozhodování, o naši odpovědnost. Musíme se sami do věci vkládat, sami za sebe odpovídat. Hotové a dané to není. Však Ježíš přece říká právě ?hledejte?. Bez toho hledání to nejde ? v něm je totiž naše svoboda a důstojnost. I ten náš příběh s Kristem musí psát každý z nás sám za sebe, jak nejlíp to dovede. To není chyba, to je boží dar. Nic není předepsané. Nejde o to, abychom něco splnili, ale abychom svobodně žili z toho pohledu na boží moc a slávu, z důvěry v ni.
To jen naše bázlivost by chtěla mít všechno nalajnované a dané a žádá si od víry hotové poučky a scénáře, jakoby snad v nich samotných byla síla je naplnit. A vzdávat Bohu čest a slávu, to pro ni bývá jen takový liturgický přídavek navíc.
Kdepak, na tom to všechno stojí, odtud to všechno začíná. Jak budeme jednat, pro co najdeme dost naděje a odvahy, to bude vždycky záviset na tom, koho budeme vidět na trůně, kdo pro nás a podle nás bude mít skutečnou moc, komu bude patřit sláva a čest, před kým se my sami budeme umět sklonit. Amen.