PRŮVOD MUDRCŮ - III.
Já jsem velkej mág a ze srdce mi radost tryská
a my kapacity zvěstujeme vám: ...

...Já jenom zíral! A my o nic méně!
Když nás uvítal Spasitel na seně.
I v tom hnoji láskou svojí Pán Bůh lidi provází.
Nevyhne se, s námi nese všechnu tíhu nesnází .

...Jé, to je krása! My se z ní těšíme!
Mé srdce jásá! Boží lásku ctíme.
Moc člověka ta vyleká, a zbožnost nahání strach.
Do deprese světlo vnese Bůh věrný i v temnotách.

...Já se mu klaním! Co jiného zbývá?
Tak pojďme za ním i do toho chlíva!
Nejsme sami, je tu s námi, i když svátky pominou.
Žijte směle a vesele tou betlémskou novinou !

Bratři a sestry,
v tomhle průvodu mudrců je to trochu popletené: ve chlívě u jeslí podle evangelia žádní mudrci nebyli. Lukáš píše jen o pastýřích. O mudrcích vypráví jiné evangelium a to zase nemá ten chlév a jesle. Každý evangelista líčí vánoce jinak. Asi proto, aby nám došlo, že nejde o reportáž, která má zachytit, jak se to přesně událo, ale že čteme svědectví víry, které se hlavně snaží sdělit, jaký to má pro náš život význam.
Chci vám proto ještě přečíst, jak o vánocích píše evangelista Jan. Ten vynechal i mudrce, i pastýře. Očesal to vánoční poselství na samu dřeň, aby vyniklo to nejpodstatnější a napsal v první kapitole svého evangelia toto:
A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. (1,14)
Bratři a sestry,
krásných a velkých slov je mnoho. Vyjadřujeme jimi, oč v životě jde, nebo oč by v něm mělo jít. V našich lidských dějinách tak vzniklo mnoho dokonalých ideálů a ušlechtilých principů. Většina z nás si jich asi váží. Mají naši úctu. Zároveň jsme vůči nim ale trochu skeptičtí. Říkáme si ? ano, je to krásné, mělo by to tak být, jenomže běžný život je o něčem jiném. Do něho se zkrátka ty velké ideály nevejdou. Smířili jsme se s tím, že na ně v životě, jaký je, prostě není místo.
Někdo zcela věcně, pragmaticky, někdo cynicky, někdo se smutkem a někdo to udělá, aniž by si to přiznal: dál ideály vyznává, ale utíká se s nimi do svého nitra, nebo si vytvoří dvojí svět ? třeba kostelní a všední ? a jeden s druhým se moc neprolíná. Nechtěně tak jenom potvrzuje lidovou moudrost, že ?Bůh je na nebi a my na zemi?. Tak to často bývá i s námi křesťany.
Ale Jan píše právě o tom, že je to díky vánocům jinak. Křesťanství nás nezve do světa velkých ideálů a duchaplných slov. Vánoční poselství je o tom, že se Slovo stalo tělem, že se Bůh stal člověkem, že pravda a milost nejsou vznešené ideály, ke kterým máme svým zduchovněním dospět, ale že se v Ježíši Kristu vtělili do tohoto světa, do našeho lidského života. Do takového života, jaký i my žijeme ? tak, jak je to v příbězích ostatních evangelií ? do života, který je zranitelný, bezbranný, do něhož zasahují úřední nařízení, který je možné vystrčit za dveře a kterého se týká i naše smrtelnost. Díky Ježíši Kristu mají pravda a milost místo v našem lidském příběhu. Z toho se teď o vánocích radujeme.
No, radujeme ? pokud nám to opravdu dojde, tak nám z toho možná nejdřív ? jako těm pastýřům ? zatrne. Jako když se v životě potkáte s člověkem, který je ryzí a čistý a vy si vedle něho najednou uvědomíte, jak jste si už na neupřímnost a polovičatost zvykli; jak je už berete jako něco běžného. A teď se najednou setkáte s tím, že to tak být nemusí, že to není nutnost, že je to vlastně vina, naše vina.
Ale potom je moc důležité u toho neskončit. Je třeba si vzpomenout na to, co ten anděl řekl pastýřům dál: ?Nebojte se!? Tohle setkání s milostí a pravdou v životě, kam jsme si mysleli, že se nevejdou, se neděje proto, abychom byli usvědčeni, ale abychom mohli vyjít z té nedůvěry, která ničí život.
Bůh se stal člověkem, abychom spatřili, že lidský život může být a je plný milosti a pravdy, abychom se s nimi setkali, abychom v důvěře v ně mohli žít. Tahle důvěra totiž, namísto neskutečných ideálů, život opravdu mění. Věřme tomu. Amen.