kázání - svatodušní 11.5.2008

čtení: Skutky 2,1 ? 18
text: Ezechiel 37,1 - 14
Bratři a sestry,
dnes tu nejdřív budou tak trochu chřestit kostlivci. K nim nás Hospodin skrze Ezechiele přivedl. Dějiště, do něhož jsme s ním přeneseni, je údolí, kde se už dlouho neděje nic. Dějiště, kde se už ani nic dít nemůže. Je to bitevní pole po bitvě již dávno prohrané.
Dávno už dozněla vřava boje i nářek poražených. Je ticho. Pro někoho smířené, pro někoho mrtvolné. Dějiny, které tu kdysi prošly, už odkráčely zase někam jinam, prolévat zase jinou krev - pro tu či onu vlast a větší slávu Boží. Zbylo jen opuštěné bojiště, zbyly hromady vyprahlých kostí. Život už vyprchal.
Tak to je úvodní scenérie - do n si můžeme promítnout cokoli z toho, co sami známe. Protože: prohrané bitvy nezažil jen starověký Izrael. Své prohrané bitvy, své prohrané zápasy, svá traumata a údolí, z kterých náhodný divák v hrůze prchá, má asi každý národ a každé společenství ? a nejspíš i každý člověk.
Stačí jen letmý pohled ? osobních i společenských tragedií a krachů jsou zprávy plné. Každou chvíli člověk nějakou tu mrtvolnou pláň vidí v přímém přenosu.
Jenomže...
Jenomže ono je to, bratři a sestry, trochu složitější; ono to není tak nabíledni, jak se zdá. Tohle není reportáž ani přímý přenos. Prorok tu mluví o svém vidění. Je mu dáno vidět, co jiní nevidí. Hospodin mu odhaluje nový pohled, ve kterém se může skutečnost ukázat úplně jinak, než se jeví.
Takže ono to, co jsme četli, může, ale také vůbec nemusí být o děsivých záběrech z Barmy; o mrtvé přírodě, zpustošené a zardoušené člověkem; může ale také nemusí to být o bezútěšné situaci uprchlíků nebo o prázdných kostelech skomírající církve. Může, ale také vůbec nemusí to být o něčem, co bezútěšně vypadá.
Možná se prorok ve skutečnosti dívá na kvetoucí civilizaci, prosperující společnost, přetékající obchody a orientální tržnice, na nabitá divadla, koncertní síně a přednáškové sály a vidí samé elegantní a duchaplné lidi, z nichž kypí zdraví, dýchá krása a čiší kouzlo osobnosti... Možná se takhle dívá do nabitého kostela, do svátečně naladěných tváří slušných evangelíků, nebo na živě promlouvajícího kazatele...
A najednou - prorockým zrakem, najednou jakoby pod rentgenem vidí jen ty kosti, jen tu vyprahlou pláň bez života, po dávno prohraných zápasech. Nejspíš v každém z nás zahlédne tam kdesi na dně údolí smrti, údolí rezignace, která zbyla po dávno minulých prohrách, údolí vyhaslých nadějí, pohřbených lásek, kapitulací na ryzost, ve kterém se už o nic ani nezápasí.
Tak to je to první, s čím se nám Ezechiel svěřuje:
prorocký pohled nelichotí ani planě neutěšuje. Dokonce ani Hospodin, od kterého právem očekáváme útěchu a povzbuzení, nelichotí a nic nezastírá. Naopak - odhaluje mrtvou, vyprahlou pláň - ať už v nás nebo kolem nás, ať už ji vnímáme nebo nevidíme, ať už se jí trápíme nebo ji vydáváme za moudrou zkušenost a realismus. Ne, všichni jsme nepomřeli, kostel máme celkem plný, ale Bůh ví, co by tu prorok vlastně viděl.
Být prorokem, jakým byl Ezechiel, nebylo nic příjemného. A nutno dodat: být jeho posluchačem nebylo o nic příjemnější. A Písmo svaté nás dnes - právě v tuto radostiplnou svatodušní neděli - staví do role Ezechielových posluchačů. Abychom si před jeho nedobrovolně pronikavým zrakem sáhli až na samé dno, až do vyhaslých údolí naší duše, kde je už jen ticho.
Je-li totiž jaká naděje - a ona v tom vidění je - pak nemůže klouzat jen po povrchu, pak tomu pohledu na dno nemůže uhýbat. Bez něho by to byla jen planá útěcha. Skutečná naděje může vzejít jen na pozadí beznaděje, jen při maximální a kritické upřímnosti, která temná údolí nepřehlíží.
A teď přijde na řadu to druhé, o čem tu Ezechiel svědčí a čemu se s ním máme přiučit:
Teď se tedy prorok setkává s Bohem na tom dně, na konci slepé koleje, a Bůh s ním rozmlouvá. Ptá se ho: "Dá se s tím ještě něco dělat, lidský synu?" Je tu ještě nějaká naděje? A Ezechiel odpovídá: "Ty to víš."
A právě tohleto "Panovníku, Hospodine, ty to víš." je odpověď a vyznání proroka. A taková by měla být i odpověd a vyznání církve, každého věřícího, ať už prohlédne k jakékoli beznaději v sobě nebo kolem sebe, ať stojí na hřbitově lidí a nebo třeba jenom lidských nadějí a zápasů. Ta odpověď víry zní: Ty, Bože víš, co je možné.
Nic víc, nic míň. Ne hned: jasně, jistě že je. Ne: my to víme; ne: my jako církev máme na všechno recept. Takové odpovědi přenechme klidně politickým stranám. Ať se klidně trumfují ve své všehoschopnosti. Ale také ne hned rezignovat a zlomit hůl, jako že: Tady se už nic dělat nedá. I tohle sebeujišťování přenechme druhým, třeba pivním mudrcům. Namísto obojího se držme té věty, která si nic nenamlouvá ani neosobuje: "Ty, Bože, víš, zda se s tím dá něco dělat." Právě v tom, co zní tak nejistě, je důvěra a síla. Kdo důvěřuje, ten ví, že jeho odhady a odpovědi nejsou rozhodující. A proto sám nemusí přesvědčit ani nemusí skončit u své beznaděje.
Ano, Panovníku Hospodine, když se ocitnu na dně - osobním nebo spolu s ostatními - když díky tobě prohlédnu třeba i skrze suveréní zástupy spokojených pragmatiků až k těm vyprahlým kostrám bývalých bojovníků, tak mívám často ruce prázdné a nevím, co si počít. Ale, co jsem já, abych vynášel ortel? Ty to víš! A to je prostor pro naději.
Tak to je to druhé, s čím se nám Ezechiel svěřuje. Dostal se až tak hluboko, že neví o snadných řešeních. Ale ještě pořád ví, že není Bůh, aby věci sám uzavřel. Důvěřovat, že Bůh ví, znamená zůstat otevřený.
A teď to třetí: Hospodin řekne: ?Prorokuj, lidský synu.? Nejdřív ho postaví na takové místo, kde vlastně není komu prorokovat, kde není nejmenší naděje, že by někdo slyšel. Kdo jiný než Ezechiel by mohl mít větší, oprávněnější pocit marnosti. To i ten příslovečný hrách, na stěnu házený, má větší šanci na odezvu. Svatý František prý kdysi zvěstoval květinám a ptáčkům - a vděční posluchači mu pak zobali z ruky. Ale nevím, že by koho kdy napadlo kázat nepohřbeným kostem. Ezechiel však prorokuje.
Blahoslavená nesebejistoto, chce se mi říct, na tebe ani marnost nemá. Ty můžeš Boha vyslyšet! Protože nemáš ani své pocity a odhady za to poslední. Ano, pokora to není slabost, ale síla, ve které je možné jít dál, i tam, kde by už člověk sám od sebe všechno pohřbil. Pokora není smířenost se vším, ale svoboda pro nové, třeba i bláznivé, pokusy.
Ezechiel prorokuje. A jak tak prorokuje, začnou se věci dít. Věci se dají tak říkajíc do pohybu. Najednou to, co k sobě patří, se k sobě navrací, všelijak zpřeházené do sebe zapadá, co bylo přerušeno, se opět spojuje, co bylo odloučeno se opět setkává.
Ale je to pořád jenom jako s tou mrtvou vodou - může dojít ke spojení, ke scelení, může být obnoven řád, vše může opět nalézt své pravé a funkční místo - ale život,... život v tom ještě není. Na to nestačí žádné slovo, ani prorocké.
Slovo má obrovskou moc - může odhalit, pojmenovat, dát do souvislosti, objasnit, takže je jasné oč jde a je možné se orientovat, věci díky němu mohou opět získat své pravé místo, může ukázat a vymezit směr.
Ale aby se ten směr stal skutečně životem, aby se ze slov stalo tělo, opravdu živá a žitá skutečnost, aby to nebylo jen ubíjející plnění a bezduché dodržování ale spontánní nasazení, na to už slova nestačí. To k nim musí přistoupit Duch. Život do toho vdechne jenom Bůh. Na to, aby se z mrtvol stali bojovníci, na to musí zavát Duch boží.
Bratři a sestry, něco jiného je vědět, co by se mělo dělat, a něco jiného je se pro to nasadit. Něco jiného je vědět, co by bylo dobré a co je správné, a něco jiného je tomu dobrému důvěřovat a proto na ně dát. Něco jiného je z pocitu povinnosti plnit předepsané a něco jiného je něčím skutečně žít. A právě tenhle rozdíl je dílem Ducha. Ten dává život. Ten způsobuje, že nezůstává pouze u slov, pouze u vědění, pouze u předpisů. Ten staví mrtvoly na nohy a dělá z nich opět vojsko převeliké. Ten nás, v kterých je po všech prohraných zápasech často už jen vyprahlé ticho, vrací do zápasu. Ne skrze vůli, ale skrze důvěru a naději.
Proto dnes, bratři a sestry, neslyšíme, co bychom měli dělat, ale, co se stalo, co se děje a čeho se můžeme nadát: ...vešel do nich duch a oni ožili. Vložím do vás svého ducha a oživnete. I v tom našem údolí probudí se mrtvoly. Amen.