Kázání - Velký pátek 19.4.2019 - Vojtěch Hrouda

Bohoslužby, 19.4.2019 (Velký pátek), V. Hrouda

Čtení: Mt 7,1-5

Kázání: Tu nastala tma po celé zemi (Lk 23,44a)

Bylo už kolem poledne; tu nastala tma po celé zemi až do tří hodin, protože se zatmělo slunce.

 (Lk 23,44a)

HLAVNÍ ZPRÁVA Z GOLGOTY

První zpráva z Golgoty je zpráva o spáse. Je to hlavní zpráva! Titulek napsaný tučnými písmeny. Fanfára, která se naplno rozezní až za tři dny, v neděli. Dnes temně mlčí.  

Kříž je pravda o tom, že člověk může být vysvobozen z moci smrti. Přesněji – z moci skutečné smrti. Jak to říci obyčejně ...

Každý hříšník, který o sobě ví, že je hříšník, může poznat, že svůj hřích sám neunese. Může to poznat, ale také nemusí. Každý hříšník, který o sobě ví, že je hříšník, může ve své bezradnosti uslyšet: Ukaž, vezmu to, rozmačkalo by tě to. Může ten hlas zaslechnout, má-li uši k slyšení, ale také nic zaslechnout nemusí, protože on přece nikoho poslouchat nepotřebuje. Může uvěřit, že Bůh má lidské tělo a že Boha bolí každá lidská bolest. Může … nemusí.

Každý hříšník, který o sobě ví, že je hříšník, žasne, nechápe, nemá slov … vždyť dostal zpátky život, vždyť Bůh raději zmařil sebe, než by nechal smrti napospas jedinou ztracenou ovci: Pravím vám, že právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují (Lk 15,7).

Ztracenec a nalezenec v jedné osobě – může dosvědčit lidem, že se stal zázrak a on byl nalezen. Může  se radovat, že byl vysvobozen z jámy jisté smrti, tedy té opravdické smrti, která nevypadá ani tak jako tělo v rakvi, ale mnohem víc jako zahleděnost do sebe, prázdnota, temnota, lhostejnost, permanentní naštvanost, rezignace.

Může, ale nemusí, může, ale nemusí, může, ale nemusí …

Není snadné si přiznat, že mám spoluodpovědnost za bídu světa a že jsem spoluúčastníkem zla. Mrzí mě, co jsem způsobil nebo nedokázal. Stydím se.

Přiznávám, mrzí mě, stydím se … nejsem spíš pyšný, že dokážu věci, které nejsou snadné?

Nevím nic. Pochybuji o všem. Nastala tma po celé zemi

Stojím na Golgotě. Proč myslím na sebe?

Dokonáno jest (J 19,30), Beránek umřel.

MYSTÉRIUM SMRTI

První zpráva z Golgoty je zpráva o spáse, jenomže Golgota je místo smrti. Smrt je mystérium. Smrt je tajemná(!) a tajemnou zůstat. Nechtějme ji pochopit. Nemusíme ji umět vysvětlit. Do umírání se nemusíme empaticky vciťovat, ani do toho Kristova na kříži, ani do jakéhokoliv lidského, k němuž se dostaneme nebo přiblížíme.

Mystérium, tedy tajemství, je opomíjená a podceňovaná stránka smrti a umírání.

Pod křížem je šero, přítmí, polední slunce zmizelo. Temnota zaplavila duši. Je cítit zpocená těla a krev, je slyšet povely, chroptění a nářek. Třesu se po celém těle, jako zasažen bleskem. Nejsem schopen ničeho, ani pohybu ani slova. Úplná paralýza všeho. Zbla tomu nerozumím, všechny konstrukce se vypařily v čiré hrůze. Naděje se propadla do pekla. Bůh není. Co bych měl komu vysvětlovat, co kázat, koho poučovat! Sesunu se na zem. Nade mnou visí Beránek. Nedokážu pozvednout zrak a podívat se mu do tváře – mám strach, že i z ní se bude šklebit smrt.

Kříž má svou autentickou, iracionální, mystickou polohu. Zoufalou polohu.

A když umírá člověk? Na jipce. V hospicu. Doma v obývacím pokoji? Ano, mohu s ním být. Pokud cítím, že to oba chceme, a pokud alespoň tuším, že on i já jsme stále na známém břehu. Na obydleném břehu, na pevné půdě. Dříve nebo později nejspíš poznám, že toto přestává platit – doména smrti se přiblížila. Zdánlivě se nic nezměnilo, přesto vím, že smrt už je tady. Ale netřesu se. Nemám zimnici hrůzy. Tohle není beznaděj. Zde není Golgota, žádní setníci, žádná houba s octem, žádné losování o svršky. Zatmění slunce se nekoná. Mohu se mu dívat do tváře. Nemusím jít s ním, on je v dobrých rukou a už mě nepotřebuje. Mohu zůstat sedět na židli u jeho postele. Nemusím zachraňovat, mohu zůstat na zemi.

Mohu, ale nemusím. Modlím se (Mt 26, 36-46): Otče, prosím, dej mi sílu, abych neusnul, když mě tvůj Syn prosí, abych bděl. Můj duch je odhodlán, ale tělo slabé. Staň se podle tvé vůle. 

SUB SPECIAE MORTIS

Smrt druhého má zůstat tajemná, co přijde potom, už není naše věc. Zároveň je smrt základní perspektivou života. Perspektivou všech lidí, včetně mě nebo vás. Žijeme Sub speciae mortis.

Vysvětlím to latinské rčení. Proč vás unavuji latinou, kterou neumím? Protože Sub speciae mortis je přesné vyjádření pro vymezení našeho časného života. Česky to znamená „pod zorným úhlem smrti“, tedy ve výseči, která náš pozemský život ohraničuje, ale nevíme předem, jak moc a na jak dlouho.

Žijeme pod zorným úhlem smrti a víme to. Vyrovnáváme se s tím. Nedovedeme se s tím vyrovnat. Ale ano, nakonec se s tím třeba i vyrovnáme a staneme se svobodnými. Žijeme jenom chvíli a jsme si toho vědomi. Proto toužíme po věčnosti a spoléháme na ni. Proto má život úžasný náboj, proto dává smysl, proto je naše pachtění otevřenou možností a ne uzavřenou jistotou.

Říká se, že jistota je jenom jedna – že každý jednou umře. To není tak úplně pravda. Ano, umřeme, ale jsou i jiné jistoty:

Dnes je Velký pátek – kříž je jistota. Pevný bod. Nutnost, zatlučená vojenskýma rukama do kamenitého kopce nad Jeruzalémem. Na něm Bůh vykrvácel pro nás. Aby nám dal možnost. K této smrti, k tomuto bodu, k této bráně do skutečného života vše nevyhnutelně a požehnaně směřovalo dávno před ukřižováním. Proto přišel Syn člověka! Aby hledal a spasil, co zahynulo (Lk 19,10).  

Když sestoupíme z Golgoty do našeho reálného života, nezmizí nám jistota kříže pod rukama? V pěně dní? Dokážeme žít pod zorným úhlem Kristovy smrti? Taková otázka zní poněkud komplikovaně. Můžeme nezahynout pod zorným úhlem smrti našeho těla? Tahle otázka je snad jednodušší, ale ještě ji zjednoduším: Můžeme nezahynout?

Můžeme žít opravdu? Skutečně? Plně?

Zkusím vyjasnit, co jsem dosud spíše naznačoval a co bych chtěl předložit vašemu velkopátečnímu rozjímání jako hlavní duchovní chod. Mluvil jsem o smrti, ale také o „opravdické smrti“, která nevypadá ani tak jako tělo v rakvi, ale mnohem víc jako zahleděnost do sebe, prázdnota, temnota, lhostejnost, permanentní naštvanost, rezignace. Mluvím o životě, ale také o bráně do „skutečného života“. Je to v té otázce – ta otázka je přesná a ostrá, líbí se mi: Můžeme nezahynout?

Na to „hynutí“ se soustřeďme, to slovo nám pomůže. Už jsem je dnes zmiňoval: Neboť Syn člověka přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo (Lk 19,10). „Zahynout“ a „umřít“ – těm dvěma slovům dejme různý význam:

Chodím po světě, a přitom jsem zahynul. To jest živořím. To jest parazituji. To jest prudím, škodím, mám o sobě vysoké mínění, a přitom žiju na úkor druhých. A nebo chodím po světě a žiju opravdu, a posléze ležím v hrobečku a žiju dál, protože jsem nezahynul. Dá se tohle pochopit?

Umřít označuje smrt těla, zahynout označuje smrt ducha. Syn člověka hledá ty, jejichž duch zahynul, aby je zachránil. Přišel jejich ducha oživit. Vzkřísit z pravé smrti.

Nejde o slovíčkaření, jde o to, že tato dvě slova rozlišují dva koncepty smrti. Bez tohoto rozlišení těžko spáse porozumíme. Pro vysvětlování je to ale nejspíš jako postavit se z deště pod okap, protože co je smrt ducha?

Inu, zde skončím, abych další úvahy již skutečně přenechal vašemu osobnímu velkopátečnímu rozjímání.   

Víme, že hyneme. Možná už jsme zahynuli. Můžeme nehynout. Můžeme nezahynout!

Jistě umřeme, ale nemusíme zahynout. Hlavní zpráva z Golgoty není o biologické smrti, o rozpadu buněk. To už nám také dochází … 

Modlím se: Otče, prosím, dávej nám pokoru, abychom respektovali mystérium smrti. Dávej nám lehkost, abychom uměli žít radostně pod zorným úhlem smrti. Dávej nám soudnost, abychom se nepokoušeli nést to, co nemůžeme unést. Nedej zahynouti nám, ni budoucím.

Amen