Uložit kázání jako mp3.

Čtení:                   Zacharjáš 9,9 – 17

Matouš 21,1 - 17

Bratři a sestry,

                dneska bych asi vůbec neměl stát tady na kazatelně a kázat. A ani vy byste neměli sedět v lavicích a poslouchat. Vlastně bychom vůbec neměli být v kostele. Já bych měl spíš inscenovat pouliční divadlo, a vy někde shánět osla a – kdyby pořád nebyla taková kosa – osekávat ze stromů ratolesti a sundávat kabáty a bundy. Sem do kostela bychom se dostali až úplně nakonec a byl by to asi dost velký poprask, protože by možná vzalo za své něco z jeho zařízení. Staršovstvo by se rozčilovalo a jediný, kdo by s jásotem přizvukoval, by byly asi děti, nadšené z toho, že se konečně něco děje.

                Dnešní neděli a tomu biblickému textu, který jsem právě četl, by totiž mnohem víc než bohoslužby odpovídal pouliční happening. Ježíš v něm vlastně vůbec nekáže ani neučí, ale strhne zástupy svých posluchačů k takovému spontánnímu divadlu před branami Jeruzaléma. A pokud už něco řekne, tak jsou to vlastně jen instrukce nebo komentáře k té akci.

Víra ani kázání nejsou prostě jen o slovech a o kostelu. Někdy je třeba přejít do akce a něco sehrát. Nepromlouvají zkrátka jenom slova, ale i gesta a divadlo. I když nám se pořád zdá, že třeba dětská vánoční hra nejsou řádné bohoslužby. Možná, že i ta katolická procesí a poutě, nad které býváme my evangelíci povzneseni, mají k bibli blíž, než mnohá naše kázání. Jen by jim možná slušelo trochu víc humoru a méně vážnosti. Ježíšovo divadlo je totiž z velké části veselá parodie.

                Rozumějte tomu dobře, bratři a sestry, to není výprodej evangelické střízlivosti a písmáctví. Nic proti kázání, nic proti čtení bible a jejímu důkladnému studiu. Právě naopak. Bez toho, že Ježíšovi současníci bibli – tedy Starý zákon – znali a žili jím, by to divadlo vůbec nebylo možné. Jinak by se k němu stěží hned tak spontánně přidali. Jinak by stěží stačilo říct majiteli oslátka „Pán je potřebuje“, aby je hned poslal. Ti lidé museli mít prorocké zaslíbení v krvi, aby jim okamžitě svitlo, oč jde.

Znalost bible není marná. Teprve díky ní k nám mohou události promluvit, teprve díky ní nám může dojít, jak se i v úplně obyčejných věcech, které nemají na první pohled s kostelem nic společného, jedná o Boha, a můžeme se pak stát účastníky na jeho díle. Teprve se znalostí bible pochopíme dobře smysl gest.

A to se týká i toho Ježíšova veselého vjezdu do Jeruzaléma.

Můžeme v něm vidět jen idylický roztomilý obrázek – něžnost oslátka, svěžest jarních ratolestí a rozjásané Hosana. Bez bible nám může úplně uniknout, že to „Hosana“ patří právě tomu, který se rozjásané idyly vzdal a na té cestě do Jeruzaléma kráčí vstříc utrpení, odsudku a zavržení.

                Můžeme ale vidět i víc. Třeba kontrast mezi Ježíšem na oslátku a tehdejšími i soudobými potentáty. Dodnes se i běžní lidé prezentují tím, čím jezdí. Silou, velikostí a značkou vozu dokazují svoje postavení. A mocní zvlášť. Triumfální vstup musí být přehlídkou moci a síly. Tehdy ji představoval statný kůň, nebo okázalý vůz tažený koňmi a majestátní průvod podrobených. Ježíš na oslíku s improvizovaným kobercem z plášťů poutníků je toho čitelnou parodií, provokativní satirou, která dává jasně najevo, že s Ježíšem přichází ke slovu něco jiného. Už od nepaměti je oslík považován za symbol pokory a tichosti, které se neprosazují násilím. Ty má Ježíšův happening nepochybně zdůraznit a vyzdvihnout

Jenomže i ten důraz na tichost a na pokoru, který je nám sympatický, může bez biblického pozadí skončit jenom jejich karikaturou. Snadno je zaměníme s pohodlnou nevýrazností nebo pasivitou, která nic nežádá, nic si nenárokuje, do ničeho nezasahuje, nikoho neruší, drží se v pozadí a každému ustoupí. Díky starozákonnímu proroctví je však jasné, že je to omyl. Ježíš se svým vjezdem na oslátku hlásí nejen k pokoře a tichosti, ale hlásí se zároveň o tu nejvyšší možnou autoritu a pravomoc. Hlásí se o roli zaslíbeného božího krále a zachránce. A s touhle autoritou také jedná. Pokora neznamená být zticha a stáhnout se. Pokora znamená zasazovat se o pravdu, o boží věc, i když nejsme na koni, i když se o nic jiného než o důvěru nemůžeme opřít.

S tímhle nárokem Ježíš přichází. A způsobí v celém Jeruzalémě i v chrámě hotové zemětřesení. Jak jsem říkal, až tady se s Ježíšem dostáváme do kostela. Ale kdo by čekal, že k pokoře samozřejmě patří aspoň úcta k zavedeným pořádkům na tomto svatém místě, toho Ježíš zase vyvede z omylu. Doslova je zpřevrací na hlavu. Ať už to bylo symbolicky jen pár stánků nebo víc, musel to být pořádný šok a poprask. Dovedete si představit, že by nám sem někdo takhle vtrhnul a začal nám to tu bourat?!

Možná vám to přijde jako nepřiměřená zkratka. My tu přece s ničím nekupčíme. Natož abychom někoho šidili nebo loupili. Na těch pár časopisech, co jsou u východu ke koupi, rozhodně nevyděláváme, spíš naopak. Že kšeftování do kostela nepatří, to je nám jasné. Na to jsme spíš hákliví. Tak proč hned tu Ježíšovu akci spojovat s námi?

Jenomže ono při ní nejspíš o žádnou komerci a obohacování nešlo. Jak jsem říkal, teprve se znalostí bible pochopíme dobře smysl gest. Jestliže nás při každé zmínce o obchodu napadne, že jde určitě o nějaký švindl a darebáctví, a tak za „doupětem lupičů“ vidíme jednoduše nekalé kšefty, vypovídá to něco spíš o nás. Ježíš, jak sám předesílá, cituje proroka. A v něm se v souvislosti s „doupětem lupičů“ o žádných kšeftech nemluví. Chrám se jím podle něj stává tehdy, když se klade důraz jen na konání bohoslužeb; když mají lidé za to, že stačí přijít do kostela, řádně tam vše vykonat, ale s jejich chováním mimo něj jakoby to nemělo nic společného. Odtrženost od života, která vidí podstatu víry jenom ve správně konané bohoslužbě, to je ten podvod, který dělá z kostela doupě lupičů. Ježíš stánky prodavačů nezpřevracel proto, že by šlo o peníze, ale mnohem spíš proto, že ten dokonalý bohoslužebný servis živil tuhle iluzi. Jakoby vše záleželo jenom na tom správném zvířeti nebo minci pro oběť. Jakoby stačilo, aby bohoslužba byla taková, jaká být má.

Možná by nám tady Ježíš vůbec nesmetl na zem těch pár časopisů na prodej, ani by službě nevyrazil košíček se sbírkou. Možná by nám vyházel zpěvníky se správnými písničkami, které tu máme k dispozici. Možná by roztrhal bibli, ze které čteme, jako Mojžíš roztříštil pod horou Sinaj desky s božím desaterem, protože si nedovedl představit, že by je spojil s lidem, který zatím uctíval zlaté tele. Možná by oknem vyhodil moje nachystané kázání, aby v té prázdnotě, bez všeho zaručeného, nezbylo než přemýšlet nad sebou. Abychom bez těch osvědčených slov přinesli v modlitbě třeba všelijak koktavě a se zajíkáním před Boha sami sebe. O to asi v kostele jde. Tomu asi dělá Ježíš v kostele prostor. Taková bohoslužba má naději bez ohledu na předepsané kvality: „I přistoupili k němu v chrámě slepí a chromí, a on je uzdravil.“

Je zvláštní, že nad tímhle podle Matouše volají „Hosana“ už jenom děti. Zástupy někam zmizely nebo zmlkly. Možná to na ně bylo taky trochu moc. Nebo jim došlo, že s tou pokorou nevyhnutelně narazí a zalekli se hněvu teologů a písmáků. Dětem vždycky důsledky hned nedojdou. Ale Ježíš jim dává zapravdu: „Ovšem! Nikdy jste nečetli: Z úst nemluvňátek a kojenců připravil sis chválu?“ Opatrnost prostě asi není všechno. Amen.