Lukáš 23, 44-49 (29.3.2002)

Hana Pfannová

P: 320,1 Ó hlavo plná trýzně

Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho i Pána Ježíše Krista, který sám sebe vydal za naše hříchy (Ga 1,3-4a).

Introit: Kdo uvěří naší zprávě? Nad kým se zjeví paže Hospodinova? Vyrostl před ním jako proutek, jak oddenek z vyprahlé země, neměl vzhled ani důstojnost. Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, muž plný bolestí, zkroušený nemocemi, jako ten, před nímž si člověk zakryje tvář, tak opovržený, že jsme si ho nevážili (Iz 53,1-3).

P: 77,1-4 V těžký čas

M: Bože Otče, děkujeme, že pro lásku k nám lidem podstoupil Tvůj syn a náš Pán, Ježíš Kristus, smrt na kříži. Dnešního dne myslíme víc než kdy jindy na jeho rozepjaté ruce, hlavu korunovanou trním, posměch a opuštěnost. Prosíme, poodkryj nám význam této události. Dej ať si opět uvědomíme, za jakou cenu se smíme radovat, za jakou cenu jsme byli osvobozeni k lásce a naději, které proměňují naše životy. Ujisti nás o tom, že oběť Tvého Syna vnesla a stále vnáší do našeho světa něco naprosto jedinečného a neopakovatelného. Amen.

1. čtení: Iz 53,4-12

P: 507 Zas k Tobě Kriste úpím

Kázání: L 23, 44-49

Sestry a bratři, slunce si hrůzou zakrylo tvář a po celé zemi se roztáhla tma. Stalo se to v poledne na Velký pátek. Je po všem, všechno ztroskotalo, Ježíš je přibitý na kříž a umírá. Bůh neudělal nic, aby ho zachránil. Je konec. Vskutku nastává vláda tmy. Její vítězství zdá se být dokonalé.

Co jiného patří na zem než temnota, když umírá Boží syn? On jako jediný za celá tisíciletí přinesl do světa spravedlnost. Ne tu naši spravedlnost založenou na heslech ?má dáti ? dal? a ?oko za oko, zub za zub?. S Ježíšem přišla spravedlnost, která hledala ztracené a uzdravovala je. Tato spravedlnost teď visí na kříži. Nastal čas tmy, protože člověk odmítl to, co ho mohlo zachránit.

Jako ve tmě si připadáme, když umře někdo, s kým jsme spojili svůj život. Jako by se svět zastavil, všechno ztratilo váhu, smysl, hodnotu. Všude je prázdno a tma.

Ve chvíli, kdy umírá Ježíš, hasne světlo světa. Vládu nad lidmi převzala temnota.

A přece i v téhle tmě děje něco nadějného. Následují čtyři události, ve kterých svítá naděje, že může přijít ještě něco jiného než tma.

Ta první událost: chrámová opona se roztrhla vpůli. Opona, která v chrámu oddělovala svatyni od svatyně svatých, je pryč. Prostor, kam směl vstoupit jen jednou do roka nejvyšší kněz, je náhle otevřen pro každého. Každý smí vstoupit. Mezi námi a Bohem už není těžký závěs ani kněz ani jiný prostředník. Smíme předstoupit před jeho tvář. My všichni můžeme přijít. Už ne jen ti vyvolení, spravedliví, svátečně oblečení, v Písmu dokonale povzdělaní.

Smíme před Pána Boha přijít tak jak jsme, bez převleků a bez masek, jen s bázní a třesením, jestli obstojíme. A víme, že sami ze sebe neobstojíme. Ale roztržená opona znamená, že nám Ježíš svou smrtí uvolnil k Pánu Bohu cestu. Smíme přijít, s rukama prázdnýma, se srdcem otevřeným a s nadějí, že budeme vyslyšeni.

To druhé: Ježíšovo poslední slovo na kříži zní: ?Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha.? Ježíš už má kus svého utrpení za sebou. Getsemanská zahrada zažila jeho zápas, úzkost a pot, který kanul na zem jako krůpěje krve. Učedníci spali a nechali ho samotného. Uznání a obdiv zástupů je pryč. Příští zástup, který za Ježíšem přijde, povede Jidáš.

A přece v celé té beznaději se Ježíš odevzdává do vůle Otcovy. ?Ne jak já chci, ale jak ty chceš.? A na kříži znovu: ?Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha?. Kam jinam než do tvých rukou? Kam jinam se může člověk ve svém utrpení obrátit? Komu se může svěřit?

Temnota se roztahuje po světě, ale Ježíš do ní křičí svou důvěru: ještě tu jsou přece milosrdné Boží ruce, které ubohého přivinou k sobě. Do nich poroučí svého ducha, jim odevzdává celý svůj život, i veškerou naději, jestli jaká zbývá. A ona zbývá, protože jestliže tady jsou Boží ruce, pak nemůže mít temnota poslední slovo. I když je smrt na dosah, je tady také důvěra, že Boží objetí je mocnější.

To třetí: Když setník viděl, co se stalo, velebil Boha a řekl: ?Tento člověk byl jistě spravedlivý.? Tady je najednou někdo, komu to všechno došlo. Setník, pohan, římský vojevůdce. Zrovna od něho by to asi nikdo nečekal. Ale tak to často bývá, že právě takoví lidé jako první pochopí, uvěří, poznají. Setník poznal, že ten člověk na kříži nebyl zločinec, nebyl samozvaný vůdce. To byl ten nevinný a spravedlivý, který hledal, co zahynulo a dával nový život.

Ano, na kříži je Mesiáš. Spasitel. To je setníkovo vyznání. ?To je ten spravedlivý.? V muži na kříži přišla do našeho světa Boží spravedlnost. A už ji taky nikdo ze světa nevymaže. Teď už ji můžeme žít, po jeho vzoru, v jeho síle, v jeho Duchu. Je to spravedlnost, která neměří, kolik kdo dluží a jestli už své dluhy vyrovnal. Ježíšova spravedlnost hledí na druhého. Dělá dobré věci jen tak, bez nároku na vděčnost, na odměnu, na uznání. Zbavuje pouhou láskou hříšníka tíživých břemen a osvobozuje ho k důstojnému životu. Setník to pochopil a udělal tím Ježíšově spravedlnosti ve světě kousek místa.

To čtvrté: zástupy. Přišly na Golgotu tak, jak se chodí lidé dívat na cizí neštěstí. Zvědavě, s falešnou účastí a především s dobrým pocitem ?hlavně že to nejsem já, koho to potkalo?. Ještě že se nás to netýká. Že to není naše věc. Můžeme se řádně vynadívat. A je na co se dívat.

A náhle je to pokřivené uspokojení z cizího utrpení pryč. Zástupy vidí, co se stalo, odcházejí a bijí se do prsou. Najednou je jasné, že není co říct, nelze viděné trefně komentovat, jediné, co je možné, mlčky jít a bít se do prsou. Vzpomeneme na farizeje a celníka v chrámu. Oba se modlili. Farizeus mocně a mnoha slovy, celník vzadu jenom prosil ? ?Bože, slituj se nade mnou hříšným?. Jako výraz pokání, studu, vědomí, že je vinen, se tloukl do prsou.

Tak odcházejí lidé v zástupu. Jsou otřeseni. Mysleli si, že se jich to netýká. Teď pochopili, že to je jejich věc. Že to je jejich záležitost. Že ten spravedlivý tam visí kvůli nim. Nejsou už nezúčastněnými diváky, ale viníky. Za jejich mlčením a gesty zní vyznání nespravedlivých: ?Bože, smiluj se nad námi hříšnými. Pamatuj na nás ve svém království.? A cítíme, že mlčky mluví i za nás. My jsme tam s nimi nestáli, my jsme se nešli dívat, ale máme stejně tak málo co mluvit jako oni.

Ježíš umírá a na zemi se roztahuje tma. Ale jeho smrt není poslední Boží slovo na tomto světě. Opona se trhá a my smíme předstoupit před Boží tvář. Máme naději stejně jako náš Pán na kříži, že nás Boží ruce neodmítnou, ale přijmou. Ježíšova smrt setníkovi a zástupům otevírá oči a my s nimi vidíme svoji slabost, svoji vinu. A toužíme udělat ve světě místo láskyplné Boží spravedlnosti. Amen.

P: 312 Kriste jenž jsi smrt podstoupil

Ohlášení

M: Pane Ježíši Kriste, zakoušíme tajemství Velkého pátku, ve kterém jsi ty, spravedlivý Syn Boží, položil svůj život za nás hříšné. Pomoz nám rozpoznat, že ve tvém kříži je počátek našeho nového života, nových vztahů. I počátek naděje, která neumírá, a života, který potrvá i na věčnosti.

Pane Ježíši Kriste, Beránku za nás ukřižovaný, ty jsi útočištěm a nadějí všeho lidstva. Prosíme, ať dokážeme z tvé oběti čerpat sílu ke svému životu. Ať je nám zdrojem naděje i v nejtěžších situacích, i v největších trápeních, do nichž se dostáváme. Prosíme za ty, kdo nepoznali moc Tvého odpuštění a smíření. Za své blízké, za lidi neznámé, za nemocné a trpící, umírající, za všechny prosíme. Buď k nim, Pane, milostiv a dej se jim poznat jako ten, který snímá viny a osvobozuje od strachu a beznaděje. Otče náš?

Poslání: Buďte k sobě navzájem laskaví, milosrdní, odpouštějte si navzájem, jako i Bůh v Kristu odpustil vám. Jako milované děti následujte Božího příkladu a žijte v lásce, tak jako Kristus miloval nás a sám sebe dal za nás jako dar a oběť (Ef 4,32-5,2).

Požehnání: Bůh pokoje, který pro krev stvrzující věčnou smlouvu vyvedl z mrtvých velikého pastýře ovcí, našeho Pána Ježíše, nechť vás posílí ve všem dobrém, abyste plnili jeho vůli. On ve vás působí to, co se mu líbí, skrze Ježíše Krista. Jemu buď sláva na věky věků! Amen. (Žd 13,20n)

P: 331 Má víra pohlíží