Příběh o nasycení velikého zástupu mluví o divu, o zázraku, který se děje i dnes. Ježíš z mála tvoří mnoho a nasytí ty, kdo mají hlad.

Učedníci přicházejí k Ježíšovi a sdělují mu, co všechno zažili, co dělali, co učili. Ježíš je před časem poslal, aby učili, kázali, uzdravovali tak, jako to dělal on. Teď přišli zpět a vyprávějí. Asi jsou vyčerpaní, unavení. Ježíš to vidí a zve je na pusté místo, někam, kde je klid, kde nebude kolem tolik lidí. Pořád totiž přicházejí další. Tolik toho slyšeli od učedníků o Ježíšovi, a tak touží ho poznat.
Ježíš chce, aby si učedníci odpočinuli, mají toho tolik za sebou. Aby se najedli. Ať jsou na chvíli pryč od toho davu. Alespoň chvíli sami se svým učitelem. Ať mají čas načerpat znovu sílu. Kdo by to nepotřeboval. A tak odjeli lodí na pusté místo.
Docela dobře rozumíme učedníkům. Mnoho od Ježíše přijali, mnoho vydali, teď jsou unaveni. Také jsme někdy takovými učedníky.

Jenže lidé na břehu vidí Ježíše a učedníky odjíždět. A jako neodbytné děti běží za nimi, běží pěšky po břehu, a na místě, kam mířil Ježíš, byli dřív než on.
Ježíš dojel ke břehu a vidí stejný zástup, který právě opustili.

Umím si představit, že by to mnoho lidí naštvalo. Opravdu není úniku? Nemůže být člověk chvíli sám jen s těmi, které si vybral?

?Když Ježíš vystoupil, uviděl zástup a bylo mu jich líto, protože byli jako ovce bez pastýře. A začal je učit mnohým věcem.? Bylo mu jich líto. Doslova ?sevřely se mu vnitřnosti? soucitem. Ne proto, že by se jim právě teď něco zlého dělo. Ježíš zvenku vidí jejich touhu být s ním, vidí jejich osamělost a ztracenost, o které možná ani sami nevěděli. Jsou jako ovce bez pastýře, dezorientovaní, cosi hledající, snad záchranu, smysl, naději. A přesto, že jich bylo veliké množství, byli jeden vedle druhého sami. Samota ve velkém davu. To přece existuje, to známe tam, kde k sobě lidé nepatří, kde netuší, že by je něco mohlo spojovat, kde hledá každý osaměle, sám.
Docela dobře rozumíme lidem v davu. Po něčem touží, ale neví, jak se k tomu dostat, jsou sami, ztracení. Také jsme někdy takovými lidmi v zástupu.

Ježíš je pohnut soucitem. To je ten první, základní Boží postoj k člověku. Bůh se setkává s člověkem, který hledá, ptá se, za něčím či za někým utíká, který doufá, že někde najde odpověď a pokoj. Bůh tohoto člověka nenapomíná, neopravuje, nezlobí se na něj, jak to svoje hledání vede. Bůh s námi soucítí, cítí lítost nad naší ztraceností, cítí k nám lásku. Neobrací se k nám zády, ale oslovuje nás, mluví s námi.
A Ježíš je začal učit.

Jenže čas pokročil, je doba k jídlu. Učedníci na to upozorňují Ježíše. Je pozdě, ať si lidé jdou nakoupit něco k jídlu Kolem jsou vesnice a nějaké dvory, to je možnost, že by se nějaké jídlo dalo pořídit. Ale Ježíš s tím nesouhlasí. Mají se zase rozběhnout každý sám? Zase každý sám hledat, kde by se nasytil? Obrací se k učedníkům a upozorňuje je na jejich odpovědnost. Vy jste už něco přijali, tak teď dejte. ?Dejte vy jim jíst?
Učedníci nechápou. Peníze sice mají, ale to zdaleka na chleba pro tak velký dav nestačí. Jak si to Ježíš představuje?
Jinak si to představuje. Nechte peníze, nechoďte nikam nic kupovat. Dejte z toho, co máte. Učedníci nechápou. Spočítají, co je k dispozici. Někde něco mají, pravda pro vlastní potřebu. Chtěli se přece původně najíst. Je tady pět chlebů a dvě ryby. To ale v žádném případě nemůže stačit pro všechny Máme sotva pro sebe, jak bychom z toho mála, co máme mohli dát jiným? Učedníci vidí, jaká je reálná situace. A to, co vidí, jim bere naději. Hledí na to, co je vidět, co lze spočítat, a to jim bere odvahu k činu.

Ježíš musí sám převzít iniciativu. Stává se pastýřem ztracených a hostitelem hladových. Nechá lidi, aby se posadili na zelený trávník, po skupinách, tak aby na sebe při jídle viděli. Aby nebyli každý sám za sebe, ale spolu. Na jedné veliké hostině.
Ježíš bere to málo, co je, pět chudých placatých chlebů a dvě rybičky. Jako dobrý hospodář a hostitel se nejprve obrací ke svému Otci a prosí, děkuje, chválí Boha. Láme chléb, dává učedníkům, a ti rozdávají všem. Lidé sedí na trávě a účastní se zvláštní hostiny. Není tu množství zvláštních pokrmů, jen chleba a ryby, ale přesto jsou všichni nasyceni. Nikdo už nemá hlad. Na všechny se dostalo, a ještě zbylo. Dvanáct košů zbylých nalámaných chlebů a ryb sebrali. Kdyby přišli ještě další lidé, i oni dostanou. Každý se vejde na hostinu pastýře, který nenechá své ovce, aby se rozprchly osamělé a hladové. Sytí je a tvoří z nich společenství, které se najednou dokáže dělit o to málo, co má.

Učedníci prožili s Ježíšem zvláštní div. Zjistili, že když to málo, co mají, dají Ježíšovi, že je toho dost pro všechny. Prožili spolu s několika tisíci lidmi chvíli, která byla naplněná Ježíšovou mocí, jeho láskou. Ježíšova láska dělá z mála mnoho. Nasytí ty, kdo dosud měli hlad. Mění zástup osamělých lidí ve společenství těch, kdo patří k sobě.

Někdy jsme jako učedníci, kteří bezradně hodnotí reálnou situaci a ztrácí naději, že by se mohlo něco změnit. Zapomeneme, že můžeme udělat prostor Ježíšovi, který dokáže proměnit pár chlebů ve velkou hostinu.
Ale také můžeme být často všelijak hladoví a ztracení jako ti lidé, kteří běželi za Ježíšem. Možná, že to je vlastně lepší pozice než pozice těch, kdo už něco zažili, něco udělali, ale přitom někdy nechápou, o co s Ježíšem jde.
Hlad a touha po Ježíšově blízkosti hnala zástupy lidí k Ježíšovi. Ti, kdo Ježíše nepotřebovali, zůstali tehdy doma.
Ti, kdo přicházejí, vědí, že mají málo. Že potřebují nasytit. Zahnat hlad po Boží blízkosti a po lidském společenství. A ono to jde. Jde to tam, kde se lidé scházejí s otevřeným srdcem, s touhou po slovu a chlebu, které přichází od Boha. Ten chléb a slovo se nedá měřit a počítat, není vidět, a přece existuje. Jako láska, jako soucit, jako solidarita hladových. Ty také nejsou vidět, nemůžeme je zvážit a spočítat. Ale s nimi se tvoří společenství, ve kterém se z původně osamělých a hledajících jednotlivců stává velká rodina, kde všichni patří k sobě.
To je to, co nás drží a nese a posiluje přes všechny reálné výhledy, které někdy berou naději a chuť do práce. To neviditelné sycení se děje. Ve slovu, v písni, v modlitbě, ve společenství kolem stolu Páně, ve společném přemýšlení a rozhovoru. To všechno se děje. Ve shromážděních tohoto sboru, v setkání jednotlivých lidí, ve společenství církve. Tam, kde se sejdou dva nebo tři hladoví a očekávající. Pak z takového setkání odcházíme nasyceni a z toho mála, s kterým jsme přišli, je tolik, že zbude ještě mnoho pro ty, kdo na hostině nebyli.
Hospodin je můj pastýř, nebudu míti nedostatku. On nám nedá vyhladovět ani ztratit naději. Amen.

27.4.2003