Uložit kázání jako mp3.

Čtení:                    Ezechiel 36,22 – 32

Dnes se společně pokusíme porozumět první prosbě modlitby Páně:

„posvěť se jméno tvé“

Bratři a sestry,

                Po velikonocích se vracíme k modlitbě Páně a pravda je, že jsem něco vynechal. K oslovení „Otče náš“ patří ještě dovětek „Který jsi v nebesích“. Ale ten si s dovolením nechám na svátek nanebevstoupení, který bude zanedlouho. Teď se soustředíme na první prosbu modlitby Páně: „Posvěť se jméno tvé“.

                Jméno to není jenom shluk písmen a zvuk. Je podstatně spjaté s naší existencí a představuje také určitou moc, která může být využita kladně i záporně.  Někdo může vystupovat naším jménem a například nás kompromitovat, nebo nás dokonce ohrozit na životě, když naším jménem spáchá nějaký zločin nebo podepíše vysokou směnku. Na druhou stranu, když něco ztratíte a bude to označeno vaším jménem, tak máte šanci, že se vám to vrátí zpátky. A když někdo něco provede, pokud znáte jeho jméno, můžete ho volat k odpovědnosti. Podle jména také můžete někoho najít nebo zavolat, když ho potřebujete. Jméno dává možnost s dotyčným do určité míry disponovat.

Známost jména také brání nezodpovědnosti. Anonymita k ní naopak svádí. Anonymita davu, anonymní dopisy, anonymní akcie, výrobky bez uvedení jména výrobce – to všechno otvírá prostor svévoli a zvyšuje ohrožení. Ovšem málokdo z nás by zase chtěl, aby jeho jméno viselo na každém rohu. Jméno je zkrátka citlivá záležitost. Proto si chráníme svoje osobní údaje. Dobré jméno představuje obrovskou hodnotu, kterou si jednotlivci i firmy bedlivě střeží a za jeho zneužití vymáhají veliké pokuty.

                Ale nejen to. Nikomu z nás by asi nevadilo, kdyby nás rodiče pojmenovali jinak. Ostatně bychom o tom ani nevěděli. Ale změnit si jméno uprostřed nebo na konci svého života, to už něco je úplně jiného. To už jsme se svým jménem srostli. Dostalo obsah naším životem. Jeho změnou bychom přišli o víc, než o pár písmen.

                Pokud si tohle všechno uvědomíme, pak je snad jasné, že v té první prosbě modlitby Páně jde o něco úplně konkrétního a závažného, že jde o víc, než jen o náboženský kolorit.

                Už sám fakt, že nás Ježíš učí prosit na prvním místě o svatost božího jména, je důležitý. Tím se asi liší víra od pověry. V pověře jsme soustředění jenom sami na sebe. Na prvním místě máme vlastní jméno, vlastní přání, zájmy a tužby a Bůh je pro nás jen prostředkem, jak je naplnit a prosadit. Někdy to sice ve své pomýlenosti vydáváme za víru a svědčíme o tom, jak nám Bůh všechna naše přání stoprocentně splnil. Ale důvěra je přece něco úplně jiného. Ta se spoléhá, že právě když bude mít Boha na prvním místě, dostane se jí toho, co je jí opravdu třeba, i když to možná našim přáním odpovídat nebude.  Začínat od nich a považovat je za rozhodující, to je spíš projev sobectví a pohanství. To je právě znesvěcení božího jména, protože pak ho v modlitbě degradujeme jenom na jakési kouzelné zaklínadlo nebo kód, který nám má otevřít pomyslný roh hojnosti a štěstí.

                Sobectví nemusí být jenom vulgárně materialistické. Může být i duchovní a zbožné. A není proto o nic lepší. Ničí a ubíjí život. Staví nás proti sobě. Ochuzuje nás. Připravuje o svobodu a o radost. Stáváme se v něm otroky svých přání a potřeb.

                A právě toho nás chce Ježíš uchránit, když nás učí, abychom měli v modlitbě i v životě na prvním místě boží čest. Tím, že nebudeme středem a cílem svého života a zbožnosti my sami, vůbec nic neztratíme. Naopak, teprve tehdy se kvůli svým potřebám nepřipravíme o přátelství, o radost, o bohatství a smysl života. O kousek dál to Ježíš ve svém kázání výslovně zaslibuje: „Hledejte nejprve boží království a jeho spravedlnost a všechno ostatní vám bude přidáno.“ Tomu víra věří.

                Otázkou ovšem je, komu je tahle prosba vlastně určena. „Posvěť se jméno tvé“ – koho tím vlastně vybízíme? Prosíme Boha, ale pro koho má být jeho jméno svaté? Kdo ho má ctít? Od koho má být posvěceno? Ve výkladových poznámkách ke Kralické bibli byste našli odpověď: „Od nás, od lidí.“ Prosíme Boha, ale zavazujeme tak vlastně sebe.  Prosbou vyslovujeme svůj úkol.

                Zní to logicky a určitě je pravda, že když o něco opravdu prosíme, tak je naprosto přirozené v duchu té prosby také jednat. Přesto bych chtěl zdůraznit, že ta prosba směřuje především k Bohu a její naplnění je především jeho dar.  Pokusím se přiblížit, jak to myslím.

                Možná bude ale dobré zastavit se ještě u toho slova „posvětit“. Nevím, jestli je nám dost srozumitelné. Jak se něco posvěcuje? Snad nám to bude srozumitelnější, když si připomeneme jeho opak, totiž „znesvětit“. Tomu rozumíme. To se i dneska v různých souvislostech běžně užívá.  Znesvětit znamená zneuctít, pošlapat, zlehčit, spojit s něčím pochybným, postavit něco do špatného světla, kompromitovat a poškodit něco spojením s něčím mrzkým a zlým.

                K posvěcování tedy jistě patří tohohle všeho se vyvarovat a dbát na to, abychom jako křesťané dělali Bohu svým jednáním a svou zbožností čest. Ať chceme nebo nechceme, jsme jako křesťané pro svoje okolí boží reprezentanti. A tak je jistě důležité, abychom žili Bohu k slávě.

                Má to ovšem jeden velký háček. A možná ho bude nejlíp ilustrovat příhoda, která se stala jednomu mému kolegovi, který působil v zahraničí. Část jeho sboru tvořili nadšení a velmi zbožní lidé. Tomu kolegovi jejich vnější projevy zbožnosti nebyly zrovna vlastní. Občas se s nimi o to přel, ale měl je rád a oni jeho taky. A jednou za ním jeden z nich přišel, jestli by mu nemohl na pár dní půjčit auto.  On mu ho půjčil, ale druhý den, když se za ním ten zbožný člen sboru zastavil, tak byl pěkně naštvaný. On si totiž dozadu na to jeho auto nalepil nejen takovou tu rybičku, jak to někteří věřící dělají, ale i velký nápis „Toto auto řídí Ježíš“.  „To si lep, kam chceš, ale ne na moje auto,“ rozčiloval se farář. Ale co měl dělat. Až mu ho vrátí, tak to holt zase sloupne. Jenže za pár dní se v tom autě ten člen sboru vyboural. Nabořil to v zatáčce do stromu. Naštěstí se mu nic moc nestalo. Ale čtrnáct dní trvalo, než to auto odtáhli a ze škarpy po celou tu dobu na všechny řidiče svítilo z toho vraku „Toto auto řídí Ježíš.“

                Takhle to dopadá vždycky, když boží jméno nekriticky spojujeme se svojí zbožností, když nám uniká nebetyčný rozdíl mezi námi a Bohem. A to se netýká jen takhle kuriózních případů.  Kolikrát při vší upřímnosti vydáváme za boží vůli svoje nedokonalé názory, úmysly, zvyky, tradice a jednání, při kterém chceme prosadit svou. Kolikrát neumíme rozlišit mezi úctou k naší omylné víře a k Bohu. A jak často i při svém vzorném jednání, místo abychom vyvyšovali Boha, strháváme pozornost jenom na sebe a živíme jen iluzi o mravních silách člověka, místo aby vynikla boží milost, ze které všichni žijeme. Tím vším kompromitujeme boží jméno.

Když vidíme posvěcení božího jména jenom jako úkol, který je na nás, je to osudový omyl. Při něm se právě zaplétáme do pastí iluzí, samospravedlnosti a pokrytectví.

        Martin Luther ve svém výkladu této prosby modlitby Páně napsal: „Jenom ten, kdo ví, že boží jméno znesvěcuje dnes a denně, jen ten je může posvěcovat.“ Ona k tomu totiž asi v prvé řadě patří sebekritičnost a otevřené vyznání vlastní člověčiny – svých nedostatků, selhání a vin. Však apoštol Jan píše, že z Boha neděláme lháře svojí nedokonalostí, ale právě tím, že si ji neumíme přiznat.

Proto věřím, že naplnění této prosby záleží na Bohu a je to vždycky jeho dar, o který je třeba prosit. Bez jeho milosti a dobroty najdeme stěží odvahu a svobodu k vyznání vin a boží čest s tou naší se nám budou stále plést.

„Posvěť se jméno tvé“ – to je asi totéž jako: „Otevři nám oči pro svou dobrotu a lásku, abychom uměli přiznat, že jsme jenom lidé, a nehráli si ani v upřímné víře na svaté. Jediný je svatý! Ty, Otče náš“. Amen.