Uložit kázání jako mp3.

Čtení: Matouš 18,23 – 35

Matouš 6,12

Bratři a sestry,

                hned vedle chleba řadí modlitba Páně k základním lidským potřebám odpuštění. Tak jako k životu nutně potřebujeme jídlo, tak potřebujeme i odpuštění. Bez něho, stejně jako bez chleba, se nedá žít.

                Ale zatímco u jídla si to uvědomujeme, u odpuštění nám to často uniká. Vnímáme ho spíš jako výjimku z pravidla, než jako něco, na čem život bezpodmínečně závisí.  A hřích je pro nás spíš věcí jakési duchovní nadstavby, bez které se lze klidně obejít, než něčím, co život bezprostředně ohrožuje a ničí. Že by právě on byl příčinou všeho zlého, s čím se v životě konkrétně potýkáme, to nás asi napadne málokdy. Zduchovnili jsme ho, jakoby se týkal jenom našeho vztahu k Bohu, ale s běžným životem neměl mnoho společného. Jakoby šlo jen o přestoupení nějakých teoretických pravidel, které sice Bůh vyžaduje, ale žít se dá dobře i bez nich.

                Jenomže bible míní hříchem něco docela jiného – reálné zlo, které život fakticky ničí a ubíjí, které jistě má svůj základ v deformovaném vztahu k Bohu, ale jeho důsledky se vždy naprosto konkrétně projeví v pokřivených vztazích, které život nevyhnutelně ohrožují. Proto není spravedlnost jen měřítkem ušlechtilosti, ale bezpodmínečnou nutností pro život.

                Bible je však naprosto realistická v tom, že ji nikdo nedovedeme plně dostát. Ideální postavy, které nikdy neselžou, se v ní nevyskytují. Odhaluje naopak, jak všechny naše pokusy vyzrát na svoji nedokonalost vlastními silami končí v tragických a nebezpečných iluzích. Proto je odpuštění tak nesmírně důležité, proto bible nevidí záchranu v ničem jiném, než v milosti.

                Tragická není naše nedokonalost, ale samospravedlnost, která si vinu odmítá přiznat a potřebu odpuštění necítí. Naše tragedie není v nedostatku spasitelů nebo soudců – těch se i v naší současnosti rojí mraky – ale v nedostatku kajícníků.

Skutečně prosit o odpuštění je totiž těžké, protože to znamená přiznat si, že jsme selhali, že nejsme nevinní a že to nemůžeme sami nijak odčinit nebo spravit. Před tím většinou uhýbáme. Buď tak, že svalujeme odpovědnost za své činy na okolnosti, aniž bychom si uvědomovali, jak se přitom připravujeme o důstojnost – jako bychom byli jen nesvéprávné loutky, které sami o sobě ani nerozhodují, kterým se věci prostě dějí. Nebo se uklidňujeme tím, že jsme přece nic vyloženě zlého neudělali – nikoho jsme nezabili, nekrademe, nebyli jsme nevěrní, vědomě jsme nelhali.

                V původním znění modlitby Páně se ale místo hříchu mluví o dluzích: „Odpusť nám naše dluhy…“ . Proviňujeme se totiž nejen, když jednáme aktivně zle, ale i svou pasivitou. Vzpomeňte si například na Ježíšovo podobenství o posledním soudu. U něho dotyční nepropadají kvůli tomu, co provedli, ale kvůli tomu, co neučinili – nenasytili hladového, nenavštívili nemocného, nepřišli za tím, kdo byl zavřený. Setkat se s někým, nebo žít vedle něho a zůstat přitom netečný nebo lhostejný k jeho nouzi, je hřích. Hřích nesouvisí ani tak s osobní bezúhonností, ale se spolulidstvím, se vztahy k ostatním.  Týká se především toho, co zůstáváme dlužni lásce, ke které nás Bůh povolal. I ten nejvzornější křesťan, který si vystačí s vlastní čistotou, je naprosto vedle.

                A tohle je nesmírně důležité právě při té prosbě o odpuštění.  V modlitbě, kterou nás Ježíš učí, neprosíme „Odpusť mi moje viny“ . Nesoustřeďuje nás na naši individuální bezúhonnost. Prosíme „Odpusť nám, naše viny“. V té prosbě jsme součástí společenství. Prosíme o odpuštění, které se týká nás všech. Jistěže v něm jde o každého z nás osobně, ale nelze ho omezit jenom na sebe. Ani, co se týče odpuštění, nestojíme před Bohem jen jako jednotlivci a nejedná se v něm jen o naši individuální záležitost.

                Výrazně to připomíná ten mimořádný dovětek, který žádná jiná prosba v modlitbě Páně nemá: „jako i my jsme odpustili – nebo odpouštíme – těm, kdo se provinili proti nám“. Ježíš na něj klade zvláštní důraz. Jen co svou modlitbu skončí, znovu souvislost mezi naším a božím odpuštěním výslovně připomíná.

Odtud se někdy odvíjí spekulace o tom, jestli je tedy naše odpuštění podmínkou toho božího či naopak. Myslím, že jsou zavádějící. Jde spíš o to, že odpuštění je nedělitelné, že s ním nelze soukromničit. Lze o ně prosit a přijmout je jen jako odpuštění, které stejně jako pro mne platí i pro ostatní, s nimiž ve svém člověčenství pluji na stejné lodi. Upírám-li ho druhým, upírám ho i sám sobě. Pokud ho nepovažuji za možné pro druhé, pak tu možnost škrtám i pro sebe.

                Velice názorně to vyjadřuje podobenství o nemilosrdném služebníkovi, které na začátku četl ………….. . To je ten nejpřiměřenější komentář k této prosbě modlitby Páně.

                Král v něm odpouští naprosto nezaslouženě dluh, který by dotyčný služebník nikdy nesplatil, který by jeho i celou jeho rodinu odsoudil k věčnému otroctví. Ale reakce toho služebníka prozrazuje, že darované odpuštění vlastně nepřijal a proto král potvrzuje původní rozsudek.  

Abychom ale skutečně pochopili, v čem to nepřijetí odpuštění vězí, nesmíme tvrdost služebníka přičítat zjednodušeně jenom jeho zlé vůli. On v jistém smyslu jednal naprosto pochopitelně. Právě málem osudově doplatil na svůj dluh. Nemohl jej splatit a ohrozil tak celou svou rodinu.  On ale přece nebyl jenom dlužník. Také jemu někdo dlužil. A to nepochybně přispělo k té situaci, do které se dostal. Dnes se tomu říká druhotná platební neschopnost. A je přece naprosto logické, že pak člověka napadne: nebudu-li důsledně vymáhat , co mi kdo dluží, tak se znovu sám ocitnu v krizi. Nemám-li zase ohrozit svoji rodinu, musím být tvrdý. To přece není zlá vůle. To považujeme spíš za odpovědnost. A netýká se pouze peněz. Jak často nemůžeme dostát svým závazkům a vztahům, protože někdo jiný nedodržel to, co slíbil?

                Každá taková zkušenost nás vede k větší přísnosti a důslednějším opatřením, abychom se kvůli druhým neocitli v úzkých. V situaci, kdy platí jen „má dáti, dal“ to jinak prostě nejde.

                Jenomže právě toho se týká to nepřijaté odpuštění. Ten první služebník nebyl nepochopitelně zlý, jenom dál jednal, jakoby žádného generálního pardónu nebylo, jakoby dál pklatilo jen „má dáti-dal“, jakoby dál musel počítat pouze s tvrdým účtováním, jakoby králova dobrota situaci vůbec nezměnila. On tu změnu vlastně nepřijal. A král nakonec nedělá nic jiného, než že tedy jedná podle toho.

        Odpuštění není izolovaná výjimka z pravidla. Mění celou situaci života. Umožňuje dát druhým důvěru i s tím rizikem, které to obnáší. Pokud nedovedeme druhým nic prominout, protože se ho dál bojíme, vychází najevo, že jsme odpuštění vlastně nepřijali a vracíme se k životu bez něho. To je pro nás křesťany veliká výstraha. Můžeme velice zbožně mluvit o tom, že byl náš dluh vůči Bohu smazán jeho obětí, ale pokud budeme dál náročiví k ostatním a každý nedostatek jim náležitě vyčteme a spočteme, tak boží velkorysost zkrátka odmítáme. A to i pro sebe.

Ježíšovo podobenství ale také velice dobře vystihuje, co odpuštění vlastně je. Odpustit neznamená prostě zapomenout. Odpustit můžeme, jen když zpracujeme trauma, které jsme prožili, když uneseme riziko důvěry a strach z nesplaceného dluhu, protože je díky boží dobrotě nemusíme považovat za osudné.

                To právě ten služebník z podobenství neuměl. Vycházel jen ze špatné zkušenosti, podlehl strachu, neunesl riziko posečkání. Nedovedl se spolehnout na dobrotu, z které žil, a tak trval na okamžitém zaplacení.

                Bez důvěry v boží milost, která zbavuje strachu z nesplacených dluhů, to asi vůbec nejde. Odpuštění záleží na tom, zda vidíme víc boží dobrotu, než vlastní ušlechtilost.  Pak k němu budeme mít dost odvahy, svobody a síly. A o to prosíme. Amen.